Opustil mne manžel… aneb Jak zapudit prudiče
Venušanka
6. 1. 2013
Jedou dva pánové vlakem a ten jeden povídá druhému: já vám předvedu jeden bezva karetní trik, chcete? Druhý odpoví: ne, děkuji. Načež první reaguje: výborně, tak se dívejte :-)
Nepřipadá vám někdy, že vám druzí vnucují karetní trik nebo cokoli, o co nemáte absolutně zájem?
Stává se mi to poměrně často a zejména v případě, kdy mě někdo, koho neznám, ale kdo to se mnou po čertech myslí dobře, okolo sedmé, půl osmé ráno či večer vyruší a zavolá mi na pevnou. Obvykle ve chvíli, kdy se mi to nejmíň hodí. Mně se to vlastně nehodí nikdy, mám-li být upřímná.
Představí se (jméno ani firmu si nikdy nepamatuju, paměť je milosrdná a nepotřebné údaje si neukládá, rovnou je maže) a spustí: Dovolte, abychom Vám představili náš projekt, který se zabývá…. Dvě minuty, než kolovrátek na druhé straně přehraje svoji milionkrát omletou písničku, mlčím.
Signál pro rodinu, že někdo otravuje. Pokud totiž brnkne někdo známý a milý, nemlčím zarytě jako polínko, ale naopak živě reaguji, skáču do řeči, i když vím, že se to nemá, radostně hulákám a dávám najevo svoji náklonnost.
V případě nabídek zúčastnit se průzkumů, které by mne stály jen, považte, minutku či dvě času (k čemu pak takový povrchní průzkum je???) mám však kamennou tvář a sbírám síly k protiútoku. Na dotaz, zda tedy mám „chvilenku“, dutě odpovím, že nikoli. „Ale byly by to jen dvě minutky…“ „V tuto chvíli nemám ani ty dvě minutky.“ „A zítra?“ „Zítra to bude ještě horší, nebudu mít ani půldruhé minutky…“
Protistrana tak těžký úder nečeká. Někdy je na druhé straně „chvilenku“ ticho, jindy se kandidát rozhodne přejít moji odpověď, jako bych ji nedala, a už už mě tlačí ke zdi.
Znovu asertivně volajícího upozorním, že nabídka (průzkum) mne nezajímá či neláká a že děkuji. Na druhém konci se přehodnocuje bleskurychle strategie a jde se rovnou na věc. Volající (nebojím se říci v tuto chvíli už „obtěžující“) vytahuje z eso z rukávu, které mne má přesvědčit, že jen trubka, blb a ignorant by průzkum, službu či produkt odmítl. Takže odmítnu naprosto zřetelně, a plna pochopení dodám. „Chápu, že nechápete, že odmítám. Ale takový je život. Plný zvratů a poznání…“ Ráda filosofuji a s cizími lidmi to jde nejsnáze. Nejsou připraveni.
Bizarní telefonát se odehrál u nás doma poměrně nedávno.
Jakási dáma se pracovně neustále (no, asi dva dny po sobě) dožadovala mého muže s cílem vnutit mu jakousi službu (šlo o počestnou obchodní nabídku, ale nebudu ji tu popisovat a dělat reklamu).
Beru opět telefon, tuším, že je to ona. Dáma cvrliká. Je pozitivně naladěná, doufá, že se jí podaří lapit další dušičku a sebevědomí z ní přímo sálá. Chce mluvit s manželem. „Není doma,“ říkám suše. V prvním kole vedu jedna nula. Ale velká výhra to není.
Dáma se nenechá vyvést z míry. Je to profesionálka každým coulem. Já se také nenechám vyvést z míry. Jsem rovněž profesionálka, žádná Zoufalá manželka. „A můžete mi prosím říci, kdy mohu zavolat?“ Zazpívá mi do telefonu a ševelí a ševelí. „Kdykoli,“ odpovídám. „Aha, takže mohla bych zkusit zavolat manželovi dnes večer okolo osmé?“ „Zkusit to můžete, ale vaše snaha vyjde naprázdno.“
Hlas té paní už nezní tak radostně. Abych ubrala ještě více na jejím entuziasmu, dodávám. „Kdybyste se totiž rovnou zeptala, jestli bude manžel v osm doma, tak bych Vám řekla, že nebude, ale klidně zavolejte, opět narazíte na mne,“ kompletuji informaci tak, aby pro ni měla hlavu a patu. Přiznávám se, že je to úskok – můj drahý bude samozřejmě doma – kde by taky byl, když ne se mnou?
Dáma, vyvedená z míry mou argumentací, která pro ni zjevně postrádá logiku, zakuňká. „A kdy se manžel vrátí?“ „To nevím, odešel a možná se už nikdy domů nevrátí. Víte, se mnou je těžká řeč, a tak bych se nedivila tomu, kdyby mne protentokrát definitivně opustil, život se mnou není opravdu jednoduchý…“ :-)
Na to dáma nemá, co by řekla. Na svém seznamu si odškrtává další jméno nepoužitelného klienta a než se stihne rozloučit, popřeju jí, naprosto upřímně, aby měla v dalších případech více štěstí. Zaslouží si ho. U nás neuspěla.
Přiznám se, že v tomto případě jsem byla dokonce maličko smutná, když se už pak nikdy neozvala, ten telefonát mne pobavil a vzpružil. Ale nemusím truchlit, jsem přesvědčená o tom, že uteče pár dnů a opět někdo důkladně proškolený, asertivní a radostný zavolá, aby vnesl do mého života neodolatelnou a naprosto jedinečnou nabídku :-)
Kalendář pro rok 2013 od Larisa Koshkina
6. 1. 2013
Jedou dva pánové vlakem a ten jeden povídá druhému: já vám předvedu jeden bezva karetní trik, chcete? Druhý odpoví: ne, děkuji. Načež první reaguje: výborně, tak se dívejte :-)Nepřipadá vám někdy, že vám druzí vnucují karetní trik nebo cokoli, o co nemáte absolutně zájem?
Stává se mi to poměrně často a zejména v případě, kdy mě někdo, koho neznám, ale kdo to se mnou po čertech myslí dobře, okolo sedmé, půl osmé ráno či večer vyruší a zavolá mi na pevnou. Obvykle ve chvíli, kdy se mi to nejmíň hodí. Mně se to vlastně nehodí nikdy, mám-li být upřímná.
Představí se (jméno ani firmu si nikdy nepamatuju, paměť je milosrdná a nepotřebné údaje si neukládá, rovnou je maže) a spustí: Dovolte, abychom Vám představili náš projekt, který se zabývá…. Dvě minuty, než kolovrátek na druhé straně přehraje svoji milionkrát omletou písničku, mlčím.
Signál pro rodinu, že někdo otravuje. Pokud totiž brnkne někdo známý a milý, nemlčím zarytě jako polínko, ale naopak živě reaguji, skáču do řeči, i když vím, že se to nemá, radostně hulákám a dávám najevo svoji náklonnost.
V případě nabídek zúčastnit se průzkumů, které by mne stály jen, považte, minutku či dvě času (k čemu pak takový povrchní průzkum je???) mám však kamennou tvář a sbírám síly k protiútoku. Na dotaz, zda tedy mám „chvilenku“, dutě odpovím, že nikoli. „Ale byly by to jen dvě minutky…“ „V tuto chvíli nemám ani ty dvě minutky.“ „A zítra?“ „Zítra to bude ještě horší, nebudu mít ani půldruhé minutky…“
Protistrana tak těžký úder nečeká. Někdy je na druhé straně „chvilenku“ ticho, jindy se kandidát rozhodne přejít moji odpověď, jako bych ji nedala, a už už mě tlačí ke zdi.
Znovu asertivně volajícího upozorním, že nabídka (průzkum) mne nezajímá či neláká a že děkuji. Na druhém konci se přehodnocuje bleskurychle strategie a jde se rovnou na věc. Volající (nebojím se říci v tuto chvíli už „obtěžující“) vytahuje z eso z rukávu, které mne má přesvědčit, že jen trubka, blb a ignorant by průzkum, službu či produkt odmítl. Takže odmítnu naprosto zřetelně, a plna pochopení dodám. „Chápu, že nechápete, že odmítám. Ale takový je život. Plný zvratů a poznání…“ Ráda filosofuji a s cizími lidmi to jde nejsnáze. Nejsou připraveni.
Bizarní telefonát se odehrál u nás doma poměrně nedávno.
Jakási dáma se pracovně neustále (no, asi dva dny po sobě) dožadovala mého muže s cílem vnutit mu jakousi službu (šlo o počestnou obchodní nabídku, ale nebudu ji tu popisovat a dělat reklamu).
Beru opět telefon, tuším, že je to ona. Dáma cvrliká. Je pozitivně naladěná, doufá, že se jí podaří lapit další dušičku a sebevědomí z ní přímo sálá. Chce mluvit s manželem. „Není doma,“ říkám suše. V prvním kole vedu jedna nula. Ale velká výhra to není.
Dáma se nenechá vyvést z míry. Je to profesionálka každým coulem. Já se také nenechám vyvést z míry. Jsem rovněž profesionálka, žádná Zoufalá manželka. „A můžete mi prosím říci, kdy mohu zavolat?“ Zazpívá mi do telefonu a ševelí a ševelí. „Kdykoli,“ odpovídám. „Aha, takže mohla bych zkusit zavolat manželovi dnes večer okolo osmé?“ „Zkusit to můžete, ale vaše snaha vyjde naprázdno.“
Hlas té paní už nezní tak radostně. Abych ubrala ještě více na jejím entuziasmu, dodávám. „Kdybyste se totiž rovnou zeptala, jestli bude manžel v osm doma, tak bych Vám řekla, že nebude, ale klidně zavolejte, opět narazíte na mne,“ kompletuji informaci tak, aby pro ni měla hlavu a patu. Přiznávám se, že je to úskok – můj drahý bude samozřejmě doma – kde by taky byl, když ne se mnou?
Dáma, vyvedená z míry mou argumentací, která pro ni zjevně postrádá logiku, zakuňká. „A kdy se manžel vrátí?“ „To nevím, odešel a možná se už nikdy domů nevrátí. Víte, se mnou je těžká řeč, a tak bych se nedivila tomu, kdyby mne protentokrát definitivně opustil, život se mnou není opravdu jednoduchý…“ :-)
Na to dáma nemá, co by řekla. Na svém seznamu si odškrtává další jméno nepoužitelného klienta a než se stihne rozloučit, popřeju jí, naprosto upřímně, aby měla v dalších případech více štěstí. Zaslouží si ho. U nás neuspěla.
Přiznám se, že v tomto případě jsem byla dokonce maličko smutná, když se už pak nikdy neozvala, ten telefonát mne pobavil a vzpružil. Ale nemusím truchlit, jsem přesvědčená o tom, že uteče pár dnů a opět někdo důkladně proškolený, asertivní a radostný zavolá, aby vnesl do mého života neodolatelnou a naprosto jedinečnou nabídku :-)
Kalendář pro rok 2013 od Larisa Koshkina
| Tweet |
