Guláš

Nevěděl jsem, jak mám začít popisovat recept, který vlastně není receptem, protože co dát do guláše ví snad každý. Kdo neví, tak ho nevaří a kdo by chtěl, ten si snadno sežene recept.

Nakonec žijeme v digitálním světě a můžeme si cokoliv najít na internetu nebo zavolat mamince či babičce.

Přiznám se bez mučení, byl to můj druhý guláš v kariéře novodobého kuchaře.

Když je chlap sám, brzy zjistí, že to prádlo nemá nožičky a nenaskáče samo do pračky a že stravovat se pořád po hospodách taky není řešení. O tom, že se raději nechám tisíckrát ujistit, že textilní výrobek je opravdu z kvalitního přírodního materiálu a že se nemusí žehlit, vám psát nebudu. Jde přece o vaření. Stejně nakonec zjistíte, že ta košile se po vyžehlení zmačká i na ramínku ve skříni a že jste zase naletěli.

Jak jsem se již zmínil, jde o ten guláš. Ale abych se k tomu dostal, musím se vrátit vůbec k tomu nápadu (a to jsem si myslel, že napsat začátek bude nejhorší...).

Když se sejdou čtyři chlapi v hospodě na pivu, někdy dokáží prokecat víc času než lecjaké ženy. Navíc, když se těch piv sejde víc a začíná ono slavné chlapské chvástání. A přesně tohle se stalo i mě. Druhý den po tom, co jsem byl vylákán do spárů hospody pod lacinou a z počátku tak nevinou záminkou jednoho či dvou piv, přišla sms od kamaráda s dotazem, zda ten gulášek u mě v pátek platí.

S hrůzou v očích jsem si uvědomil, jak jsem si zase honil triko a nejen to, byl jsem ochoten to i dokázat. Výmluva nepřicházela v úvahu a proto jsem s jistotou odpověděl, že samozřejmě, že bych byl dotčen, kdyby si o mě někdo myslel, že se jen chvástám v hospodě a druhý den nejsem schopen dodržet ono pověstné chlapské slovo. Čímž jsem si vykopal hrobeček. Vlastně nevykopal, ale nachystal lopatu v podobě pohoštění kamarádů a smuteční píseň jako gulášové menu.

Začal jsem lehce panikařit. Byl totiž čtvrtek a v pátek se měla ona hostina konat. Jediná možnost na zvládnutí celého úkolu spočívala na odpoledne po práci, které jsem chtěl strávit vyleháváním opice, přivozené včerejším popíjením. Mé obavy se lehce zmírnily tím, že jsem si vzpomněl na to, co obsahují útroby mého mrazícího zařízení. Věděl jsem, že mám kosti na vývar a balíček zadního, na guláš ne moc vhodného masa a krabičku s králíkem na paprice, pozůstatek mého vaření z minula.

Vzápětí se mi vybavil byt a věřte tomu, je znát, že ony místnosti obývá pouze muž. Takže jsem navíc potřeboval uklidit. A byl jsem zase tam, kde jsem byl. Čirou náhodou jsem se dostal z práce dřív a nastal kolotoč událostí, které nabraly rychlý, leč úspěšný spád.

Po příchodu na byt jsem okamžitě vyndal oba balíčky masa, napustil hrnec studenou vodou a ponořil jsem je tam. Mezitím jsem se věnoval úklidu, což znamenalo vykonat snad úplně všechny domácí práce, které člověk zná. Dokonce jsem dělal věci, které jsem už dlouhou dobu odkládal. A mezitím jsem vařil.

Kosti ještě dosti zmrzlé jsem pod tekoucí vodou silou od sebe oderval, naházel do tlakáče, přidal kořenovou zeleninu, pepř, sůl a dal vařit. Na rozmrazení masa normálním způsobem nebyl čas. Na řadu musela přijít mikrovlnka, která byla tuším přivezena těsně po revoluci z Německa. Funguje zcela spolehlivě, ale trvá mi vždy zhruba pět minut, než se do ní dostanu. Je to takový prazvláštní mechanismus a tlačítko je už za léta provozu dosti opotřebované a tudíž je třeba šikovně a hlavně opakovaně mačkat než se konečně dvířka otevřou.

Dal jsem z části povolené maso do trouby a zapnul. Mezitím jsem vyndal prádlo a měl jsem radost z toho, že jsem se konečně donutil vyprat.

Vaření dál probíhalo zcela normálně až na menší drobnost a tou bylo to, že jsem si chtěl gulášek kapičku přiostřit. Osobně mám rád pálivá jídla a snesu hodně ostré pokrmy. Ovšem s tím, co udělaly pouhé dvě, a to ještě dosti malé, chilli papričky, se dá srovnávat snad jen polykání žiletek. Z minulé zkušenosti s podléváním u vaření, jsem se nechtěl dostat do stejné situace dvakrát, ale v tento moment jsem nenacházel jiné řešení. Vychlazené pivo příjemně zvlažilo mé do ruda rozpálené hrdlo. A všechno šlo o poznání tak nějak snadněji.

Studený pot už dále nestékal po mém čele, žaludek se konečně po celém dni uklidnil a útrobami se mi rozlilo příjemné teplo. Zvládl jsem jich ještě pár, než jsem šel spát.

Na druhý den jsem byl připraven uvítat mé kamarády a už dopoledne jsem je varoval, že gulášek je kapánek ostřejší a pro ty, co mají ještě narozdíl ode mě alespoň nějaké chuťové pohárky, jsem zakoupil bednu ležáku, jako tlumiče rozpálených hrdel.

Akce probíhala parádně, pánové jeden po druhém při svém příchodu pochválili úklid a protože mě znají, podezřívali mě, že tu na úklid mám nějakou ženu. A když jsem ohřál řádně rozleželého mexikána, nevěřili, že něco co takto božsky voní, jsem stvořil já sám. Leč jak za chvíli zakusili, opak byl pravdou.

Pětice mužů, sedících kolem jednoho stolu, nepřestávala tahat kapesníky na utírání rozpálených obličejů. O konzumaci ležáku se ani zmiňovat nemusím a co víc, málem se poprali o chleba, který zmizel kompletně a to jsem měl dva bochníky.

Celé pohoštění se neslo v přátelském duchu a dohra byla v nedaleké restauraci. Za což jsem byl pochválen a jeden z mých kolegů naznal, že existují i méně namáhavé způsoby, jak si udělat žízeň, než nesmyslné běhání za míčem. A co víc si přát, než se dozvědět, že rčení správné chilli pálí dvakrát, je více než pravdivé.

Navíc se pánové jednohlasně shodli na tom, že pálení druhý den, kdy je pociťováno při činnosti opačné, něž přijímání potravy, je mnohem horší a co víc, nelze je uhasit ležákem ani ničím jiným.

S pocitem dobře odvedené práce jsem ulehl a konečně dal odpočinout své tělesné schránce. Akce byla úspěšná, vždyť se o ní mluvilo ještě druhý den a věřím, že vzpomínka na mexikána nebyla poslední.

Tweet