Nic mi není, sípal muž, hlavně nevolej doktora!
V.
13. 9. 2012
Nedávno mě v noci probudil můj muž. Nechtíc. Byly dvě hodiny ráno. Svíjel se bolestí, zelený, stál na něm studený pot. „Ježíšimarja, co ti je? Počkej, já zavolám doktora! Ty umíráááááš!“ Zaúpěla jsem, celá rozespalá. Manželovi je 54 let.
„Proboha, nikoho nevolej, nic mi není, to snad vidíš, ne?“ sípal a vydával ze sebe přidušené zvuky, které připomínaly zvíře v posledním tažení. „Táto, neblbni, já zavolám záchranku, budou tu za chvilku, a odvezou tě do nemocnice nebo ti píchnou injekci,“ přemlouvala jsem ho a sahala po županu.
„Nic ne-dě-lej, ří-kám ti, že je to do-brý,“ cedil mezi zuby a vyl u toho. To zopakoval asi třikrát a svíjel se. „Opo-važ se ně-kam vo-lat!“
Nevěděla jsem, co s tím. Zavolala jsem synovi. „Hele, mami, v klidu, kdyby bylo tátovi fakt blbě, tak si zavolá rychlou, ne?“ zívnul a slíbil, že ráno přijde. Bydlí naštěstí nedaleko.
V pět ráno mu to ale nedalo a zvonil u nás. „Už jsem nějak nemohl usnout, tak jdu mrknout na tátu,“ spiklenecky na mě mrknul, jako kdybych byla vyhlášený simulant.
„Hm, hele, sme se dohodli, doktor může přijet,“ řekl mi za chvíli, když vyšel z pokoje. Drbal se na bradě. „Vono mu asi něco je, říkal, že má bolesti.“
Přijela sanita. Manžel měl ledvinovou koliku. Doktoři se ho hned ujali a ošetřili. „Ty, víš co nechápu?“ ptala jsem se pak syna. „Proč vy chlapi se tak bojíte doktorů! Málem mi tu vypustil duši, a kdybys s ním nepromluvil, tak radši zdechne, než by šel do nemocnice!!“
Syn mě chlácholil. „Ale mamko, dyk to zas tak nic moc nebylo, ledvinová kolika, no, a už je to dobrý, ne?“
Takže až vás bude chlap přesvědčovat, že mu nic není, tak mu zaručeně něco je. Tuto příhodu mi vyprávěla moje známá, a okamžitě jsme se shodly na tom, že chlap je asi jiná sorta lidí, protože nejen že vnímá jinak bolest, ale hlavně, dokud to jde, tak zdravotní problém ignoruje.
Ještě že ti mužští mají nás, protože my je neignorujeme. Někdy to stačí :-)
13. 9. 2012
Nedávno mě v noci probudil můj muž. Nechtíc. Byly dvě hodiny ráno. Svíjel se bolestí, zelený, stál na něm studený pot. „Ježíšimarja, co ti je? Počkej, já zavolám doktora! Ty umíráááááš!“ Zaúpěla jsem, celá rozespalá. Manželovi je 54 let.„Proboha, nikoho nevolej, nic mi není, to snad vidíš, ne?“ sípal a vydával ze sebe přidušené zvuky, které připomínaly zvíře v posledním tažení. „Táto, neblbni, já zavolám záchranku, budou tu za chvilku, a odvezou tě do nemocnice nebo ti píchnou injekci,“ přemlouvala jsem ho a sahala po županu.
„Nic ne-dě-lej, ří-kám ti, že je to do-brý,“ cedil mezi zuby a vyl u toho. To zopakoval asi třikrát a svíjel se. „Opo-važ se ně-kam vo-lat!“
Nevěděla jsem, co s tím. Zavolala jsem synovi. „Hele, mami, v klidu, kdyby bylo tátovi fakt blbě, tak si zavolá rychlou, ne?“ zívnul a slíbil, že ráno přijde. Bydlí naštěstí nedaleko.
V pět ráno mu to ale nedalo a zvonil u nás. „Už jsem nějak nemohl usnout, tak jdu mrknout na tátu,“ spiklenecky na mě mrknul, jako kdybych byla vyhlášený simulant.
„Hm, hele, sme se dohodli, doktor může přijet,“ řekl mi za chvíli, když vyšel z pokoje. Drbal se na bradě. „Vono mu asi něco je, říkal, že má bolesti.“
Přijela sanita. Manžel měl ledvinovou koliku. Doktoři se ho hned ujali a ošetřili. „Ty, víš co nechápu?“ ptala jsem se pak syna. „Proč vy chlapi se tak bojíte doktorů! Málem mi tu vypustil duši, a kdybys s ním nepromluvil, tak radši zdechne, než by šel do nemocnice!!“
Syn mě chlácholil. „Ale mamko, dyk to zas tak nic moc nebylo, ledvinová kolika, no, a už je to dobrý, ne?“
Takže až vás bude chlap přesvědčovat, že mu nic není, tak mu zaručeně něco je. Tuto příhodu mi vyprávěla moje známá, a okamžitě jsme se shodly na tom, že chlap je asi jiná sorta lidí, protože nejen že vnímá jinak bolest, ale hlavně, dokud to jde, tak zdravotní problém ignoruje.
Ještě že ti mužští mají nás, protože my je neignorujeme. Někdy to stačí :-)
| Tweet |
