Vdávala jsem se bez prstýnku
Jana
9. 1. 2012
Zanedlouho oslavíme s manželem první výročí našeho sňatku. Byl to bouřlivý rok, plný zvratů a změn, ale ani v nejmenším ničeho nelituji. Naše svatba byla také hodně divoká a zajímavá. Musím říci, že to byl můj třetí svatební obřad a manželův druhý. Tak jsme z toho nedělali vědu. Málem se nám to ale vymstilo…
V sobotu ráno si jel manžel pro dcerky, které má z prvního manželství. Jenže jsme si předtím neuvědomili, že jejich oblečení asi nebude odpovídat společenské situaci. Ano, šusťáky, zimní boty a kulichy nebylo to pravé ořechové. „Brouku, snad to stihnem, víš, vyskytla se komplikace, musím koupit holkám oblečení, v tom, co mají, nemůžou jet,“ oznámil mi manžel ráno v devět po telefonu. Měli jsme si říci ANO přesně v jednu. Nutno dodat, že manželovo auto v té době, to bylo vrtošivé postarší vozidlo zahraniční výroby, které si každou chvíli zamanulo, že dál nepojede. S ohledem na to tedy bylo nutné vyjet notně dřív, abychom vůbec dorazili na místo včas.
Oblečení pro děvčátka nakoupil dobře. Což o to… „Jani, prosím Tě, kdybych přijel o pět nebo deset minut dýl, tak se neplaš, jedu ještě s děckama do města, zapomněli jsme vyzvednout svatební kytku,“ hlásil mi v deset hodin. Byli jsme totiž domluvení, že přijede pro mě a mou dceru a společně se u něj všichni naobědváme.
V jedenáct jsem vyšla z domu s igelitkou v ruce. Na sobě džíny kabát. V tašce jsem měla nemačkavé svatební šaty a boty. Sousedi, kteří mě potkali, jak jdu s taškou, sportovně oděná, neměli sebemenší tušení, že za dvě hodiny už budu zase „mladá paní“.
Stíhali jsme tak tak. K obědu jsme slupli brambory se zeleninou a hovězí maso. Problém nastal ve chvíli, kdy se holky nechtěly hnout od počítače. Panenky je zaujaly natolik, že odlepit je z pokoje byl docela kumšt.
Zatímco svědci, Eva a Luboš, kteří přijeli k manželovu domu, byli notně nervózní, manžel si nic nepřipouštěl. Já nakonec taky ne, věřím mu. Vyjeli jsme na poslední chvíli. Na radnici jsme dorazili včas. Na silnici naštěstí nebyl žádný problém a vrtošivá herka Magda, jak jí říkáme, nás dovezla, kam měla.
Obřad byl veselý a zábavný. Poprosili jsme s několikadenním předstihem oddávajícího, aby proslov o tom, že při sobě máme stát v dobách dobrých i zlých, zkrátili na minimum. Já to slyšela, manžel taky, svědkům to bylo jedno a děti? Ty to moc nevnímaly.
Přesto to bylo pro některé zúčastněné překvapení.
Měli jsme tam paní fotografku. Ta byla tak užaslá z toho, že proslov je kraťoučký a že si nedáme ani prstýnky, že zapomněla fotit a vypadla úplně z role. Tak jsme se museli znovu políbit, protože bychom neměli fotku na památku. Málem se to zvrhlo v líbací scénu pomalu jak z nějakého holywoodského filmu, ale snad jsme nikoho do rozpaků neuvedli :-)
Ten den jsme šli se svědky a s dětmi na večeři, byla skvělá, užili jsme si u toho legraci, povídali jsme si, čas krásně plynul. Druhý den, i když bylo docela chladno a větrno, jsme šli na dvě hodiny ven. Sice to nebyla svatební cesta, jak má být, ale byli jsme šťastní a spokojení. Na dovolené jsme byli pár měsíců předtím, tak o nic nešlo.
Dnes mě trochu mrzí, že nemám památku na svatbu, a tak si možná přeci jen nechám od manžela koupit prstýnek. Ani nevím, jaký by měl být. Snad mi nějaký padne do oka. A když ne, budu žít dál bez něj. S manželem, i když bez prstýnku!
9. 1. 2012
Zanedlouho oslavíme s manželem první výročí našeho sňatku. Byl to bouřlivý rok, plný zvratů a změn, ale ani v nejmenším ničeho nelituji. Naše svatba byla také hodně divoká a zajímavá. Musím říci, že to byl můj třetí svatební obřad a manželův druhý. Tak jsme z toho nedělali vědu. Málem se nám to ale vymstilo…V sobotu ráno si jel manžel pro dcerky, které má z prvního manželství. Jenže jsme si předtím neuvědomili, že jejich oblečení asi nebude odpovídat společenské situaci. Ano, šusťáky, zimní boty a kulichy nebylo to pravé ořechové. „Brouku, snad to stihnem, víš, vyskytla se komplikace, musím koupit holkám oblečení, v tom, co mají, nemůžou jet,“ oznámil mi manžel ráno v devět po telefonu. Měli jsme si říci ANO přesně v jednu. Nutno dodat, že manželovo auto v té době, to bylo vrtošivé postarší vozidlo zahraniční výroby, které si každou chvíli zamanulo, že dál nepojede. S ohledem na to tedy bylo nutné vyjet notně dřív, abychom vůbec dorazili na místo včas.
Oblečení pro děvčátka nakoupil dobře. Což o to… „Jani, prosím Tě, kdybych přijel o pět nebo deset minut dýl, tak se neplaš, jedu ještě s děckama do města, zapomněli jsme vyzvednout svatební kytku,“ hlásil mi v deset hodin. Byli jsme totiž domluvení, že přijede pro mě a mou dceru a společně se u něj všichni naobědváme.
V jedenáct jsem vyšla z domu s igelitkou v ruce. Na sobě džíny kabát. V tašce jsem měla nemačkavé svatební šaty a boty. Sousedi, kteří mě potkali, jak jdu s taškou, sportovně oděná, neměli sebemenší tušení, že za dvě hodiny už budu zase „mladá paní“.
Stíhali jsme tak tak. K obědu jsme slupli brambory se zeleninou a hovězí maso. Problém nastal ve chvíli, kdy se holky nechtěly hnout od počítače. Panenky je zaujaly natolik, že odlepit je z pokoje byl docela kumšt.
Zatímco svědci, Eva a Luboš, kteří přijeli k manželovu domu, byli notně nervózní, manžel si nic nepřipouštěl. Já nakonec taky ne, věřím mu. Vyjeli jsme na poslední chvíli. Na radnici jsme dorazili včas. Na silnici naštěstí nebyl žádný problém a vrtošivá herka Magda, jak jí říkáme, nás dovezla, kam měla.
Obřad byl veselý a zábavný. Poprosili jsme s několikadenním předstihem oddávajícího, aby proslov o tom, že při sobě máme stát v dobách dobrých i zlých, zkrátili na minimum. Já to slyšela, manžel taky, svědkům to bylo jedno a děti? Ty to moc nevnímaly.
Přesto to bylo pro některé zúčastněné překvapení.
Měli jsme tam paní fotografku. Ta byla tak užaslá z toho, že proslov je kraťoučký a že si nedáme ani prstýnky, že zapomněla fotit a vypadla úplně z role. Tak jsme se museli znovu políbit, protože bychom neměli fotku na památku. Málem se to zvrhlo v líbací scénu pomalu jak z nějakého holywoodského filmu, ale snad jsme nikoho do rozpaků neuvedli :-)
Ten den jsme šli se svědky a s dětmi na večeři, byla skvělá, užili jsme si u toho legraci, povídali jsme si, čas krásně plynul. Druhý den, i když bylo docela chladno a větrno, jsme šli na dvě hodiny ven. Sice to nebyla svatební cesta, jak má být, ale byli jsme šťastní a spokojení. Na dovolené jsme byli pár měsíců předtím, tak o nic nešlo.
Dnes mě trochu mrzí, že nemám památku na svatbu, a tak si možná přeci jen nechám od manžela koupit prstýnek. Ani nevím, jaký by měl být. Snad mi nějaký padne do oka. A když ne, budu žít dál bez něj. S manželem, i když bez prstýnku!
| Tweet |
