Dopisní papír
V.
5. 11. 2012
Stýská se mi po krásném dopisním papíru. Pamatuji si, že jsem jako malá holka jela s rodiči do Prahy a tam prodávali překrásné dopisní papíry, sada, krásně zdobená, jemně nalinkovaná, s úžasnými ornamenty a s ptáčky v rozích.
Moje srdíčko plesalo.
Přemýšlela jsem horečně, komu napsat. Byl školní rok, všechny kamarádky jsem viděla každý den ve škole nebo jsme se potkaly venku, a já byla tak nedočkavá! Připadalo mi, že než přijdou prázdniny, bude to hotová věčnost.
Rozumíte, to nebyl obyčejný bílý papír s bílou obálkou, ale list byl jakoby zažloutlý, nádech starých dobrých časů! A pozor, sada byla z dovozu, takže nic, co byste natrefili v každé druhé trafice ve městě! Prostě luxus, něco onačejšího…
Dočkala jsem se, přišly prázdniny a s kamarádkami jsme se rozutekly k babičkám, na tábory, dovolené. Notýsek s adresami jsem nosila při sobě. Jak byla příležitost, hned jsem jim psala. Ono ani tak nešlo o to, co píšu, ale NA CO to píšu!!
Připadala jsem si nádherně, jako když mi motýli sednou na dlaň… než jsem vymyslela, komu psaníčka pošlu, to to trvalo! Chtěla jsem, aby aspoň jeden dopis každá z mých kamarádek měla. Aby si nezáviděly a nemusely si dopisy ukazovat.
Rozeslala jsem desítku dopisů a pak čekala. Dlouho se nic nedělo. Až asi po 14 dnech jsem ze schránky vylovila koresponďák. „Ahoj, mám se fajn, těším se až se uvidíme, Marcela.“ A bylo vymalováno! Jo a ještě přišel jeden pohled. Měl ohnutý jeden roh, písmo rozmazané. Pršelo, tak jsem byla ráda, že se nerozmáčel cestou celý. Kamarádka psala, že byla v červenci u moře a bylo to fajn. Pohled mi ale posílala od babičky, ta žila někde na vesnici.
Byla jsem zklamaná. Mrzelo mě, že jsem si nějaký papír nenechala na památku.
Nedávno jsem uklízela a třídila staré fotky. Mrkla jsem se do jedné velké obálky, kde byly fotky z třídních srazů – a srdce mi zaplesalo! Dole ležel jeden nádherný neodeslaný dopis z téhle kouzelné sady!
A jak se to stalo? Matně se mi vybavilo, že jsem tehdy dopis nestihla poslat, protože jsme s klukama kradli jablka vedle v zahradě a já pak dostala zaracha. Psaníčko jako krásná vzpomínka na jedny báječné prázdniny mi zůstalo a patří k těm pěkným artefaktům mého dětství. A nečetla jsem ho, protože i když jsem ho psala já, nebyl určen mně a cizí dopisy se přeci nečtou :-)
Pozadí s květinami od Larisa Koshkina
5. 11. 2012
Stýská se mi po krásném dopisním papíru. Pamatuji si, že jsem jako malá holka jela s rodiči do Prahy a tam prodávali překrásné dopisní papíry, sada, krásně zdobená, jemně nalinkovaná, s úžasnými ornamenty a s ptáčky v rozích. Moje srdíčko plesalo.
Přemýšlela jsem horečně, komu napsat. Byl školní rok, všechny kamarádky jsem viděla každý den ve škole nebo jsme se potkaly venku, a já byla tak nedočkavá! Připadalo mi, že než přijdou prázdniny, bude to hotová věčnost.
Rozumíte, to nebyl obyčejný bílý papír s bílou obálkou, ale list byl jakoby zažloutlý, nádech starých dobrých časů! A pozor, sada byla z dovozu, takže nic, co byste natrefili v každé druhé trafice ve městě! Prostě luxus, něco onačejšího…
Dočkala jsem se, přišly prázdniny a s kamarádkami jsme se rozutekly k babičkám, na tábory, dovolené. Notýsek s adresami jsem nosila při sobě. Jak byla příležitost, hned jsem jim psala. Ono ani tak nešlo o to, co píšu, ale NA CO to píšu!!
Připadala jsem si nádherně, jako když mi motýli sednou na dlaň… než jsem vymyslela, komu psaníčka pošlu, to to trvalo! Chtěla jsem, aby aspoň jeden dopis každá z mých kamarádek měla. Aby si nezáviděly a nemusely si dopisy ukazovat.
Rozeslala jsem desítku dopisů a pak čekala. Dlouho se nic nedělo. Až asi po 14 dnech jsem ze schránky vylovila koresponďák. „Ahoj, mám se fajn, těším se až se uvidíme, Marcela.“ A bylo vymalováno! Jo a ještě přišel jeden pohled. Měl ohnutý jeden roh, písmo rozmazané. Pršelo, tak jsem byla ráda, že se nerozmáčel cestou celý. Kamarádka psala, že byla v červenci u moře a bylo to fajn. Pohled mi ale posílala od babičky, ta žila někde na vesnici.
Byla jsem zklamaná. Mrzelo mě, že jsem si nějaký papír nenechala na památku.
Nedávno jsem uklízela a třídila staré fotky. Mrkla jsem se do jedné velké obálky, kde byly fotky z třídních srazů – a srdce mi zaplesalo! Dole ležel jeden nádherný neodeslaný dopis z téhle kouzelné sady!
A jak se to stalo? Matně se mi vybavilo, že jsem tehdy dopis nestihla poslat, protože jsme s klukama kradli jablka vedle v zahradě a já pak dostala zaracha. Psaníčko jako krásná vzpomínka na jedny báječné prázdniny mi zůstalo a patří k těm pěkným artefaktům mého dětství. A nečetla jsem ho, protože i když jsem ho psala já, nebyl určen mně a cizí dopisy se přeci nečtou :-)
Pozadí s květinami od Larisa Koshkina
| Tweet |
