Maturita

Zažila jsem nezapomenutelný týden. Dny, na které se nezapomíná a které bych neprožila, nemít tak skvělé dítě.

Maturita… byl to jeden velký mejdan už od minulého úterý. Můj, ale především její. Samé jedničky, skvělé výsledky.

Dny, které jsme trávily spolu doma, vařily, bavily se fundovaně o jejích maturitních otázkách, koukaly na naše oblíbené filmy a chodily občas spolu ven, protože to všechno všude tak krásně, omamně, svůdně a nádherně kvetlo, že učit se víc než je nutné by byl hřích….to už se nebude nikdy opakovat! Vztah mezi námi zůstane fajn, ale zkouška dospělosti, ta je jen jedna.

Byly to zvláštní dny - jídelníček jsem vymyslela na 2 týdny dopředu, sem tam inovace, jinak osvědčená klasika, sem tam i hospůdka, aby nebyla nuda.

Ve vzduchu bylo cítit celou tu dobu napětí i radost, a taky tak trochu smutek, že chvíle, kdy se cesty bandy skoro třiceti lidí, kteří spolu prožili osm let, začíná nebezpečně blížit. To všechno se smísilo do jednoho zvláštně namíchaného koktejlu emocí. Přemýšlela jsem, jak to asi prožívali v jiných rodinách? Stejně? Nebo úplně jinak s tím, že tahle událost okolo nich prosvištěla? Okolo mne ne, vážila jsem si každé chvíle…

Začalo to svaťákem. Bylo hezky, takže proč si neužít zahrady, posezení venku a proč nezajít na pivo? Více než týden, kdy měli na přípravu, ale utekl jako voda.

Přišel den D – od rána chodily dceři textovky, že její spolužáci a kamarádi z jiných škol, co jdou ve stejný den k maturitě, nic neumějí, nestíhají, nezvládají, všechno zapomněli, mají nervy, absolutně jsou totálně super mimo, znáte to. Klasika, která je tu odedávna, kterou pamatujeme my, naši rodiče, nejspíš i prarodiče… Tréma, odhodlání jít a mít to za sebou, a také velká nejistota, co se za tímhle zásadním životním krokem skrývá? A rodič spoluprožívá, zpovzdálí sleduje, drží palce, věří, doufá, a svým způsobem se krásně propadá do vlastních vzpomínek a zážitků.

V den maturity pohodová muzika, žádné hrocení čehokoli, maturitní otázky ležely kdesi srovnané na hromádce... K obědu řízek jako mapa republiky, talíř brambor, mísa vynikajícího zeleninového salátu. Skoro by se chtělo říct: ještě zákusek, kafíčko a dát si šlofíka. Jídlo je prostě základ, ať si každý říká, co chce… Jenže žádné povalování na kanapi, hurá směr škola.

Dcera šla na řadu odpoledne. Byli čtyři, ona šla na řadu jako první.

A zase se na displejích mobilních telefonů objevovalo: Ty vado, od rána mám průjem, co mám dělat? Hele, já nemůžu vůbec jíst, já tam snad nedolezu… Ježiš, já to nedám, jsem totálně mimo, vůbec nemůžu chrápat, se z toho vosypu… ano, i tak to někde může vypadat a vypadalo. Výsledek? Ať už se najedli nebo ne, na potítko museli všichni. A večer, po vyhlášení výsledků, euforie… ale u některých i slzy. Ne každý měl štěstí na otázky, ne každý prostě zúročil to, co se během osmi let stačil naučit.

Co se vlastně za těch x let, kdy jsme na potítku poposedávali my, změnilo? Několik ministrů, osnovy, možná obsah učiva, ale jinak – NIC. ABSOLUTNĚ NIC.

A co jsem dělala ten den já? Jste naladěni na jednu vlnu, a přesto nemůžete nic. Nejste na potítku, nemůžete pomáhat – a vlastně ani nechcete, pupeční šňůra je přeťata, stáváte se jen tichými svědky a čestnými hosty…. Pijete doma kafe, sedíte na zahradě, protože je krásně, posloucháte písničky a vzpomínáte na vlastní maturitu, na spolužáky, na to, kde je jim dnes konec… než jsem se nadála, rozesmátý mládě přiskotačilo domů. Samý jedničky… a ze dvou předmětů plný počet bodů.

Pak jsem to vše ostatní vnímala dost periferně: mami, jdu pryč, mami, nevím, kdy přijdu, mami, jdeme si zase se třídou sednout, mami, v pátek je rozlučka, mami…. Prostě mami jen tušila, kde se její potomek pohybuje, v jakých souřadnicích. A mami si užívala její svobodu, její úspěšný životní krok… a také tu svoji vlastní.

Včera jsme se sešli s rodiči jejích spolužáků naposledy. Zatímco dříve jsme se potkávali na třídních schůzkách, na maturitním plese, dnes to bylo jinak. Dnes naposled, jak zpívá Hana Hegerová. Místo setkání – obřadní síň radnice.

Prohodilo se na chodbě před síní pár slov, zavzpomínalo se, jak to rychle uteklo a že to přeci není možné, najednou dostanou maturitní vysvědčení… a už jsme si šli sednout dovnitř…

Proslovy, které se střídaly, předávání vysvědčení, společné focení třídy, dětí s rodiči… dojetí, zmatky, smutek, halekání z několika konců chodby – bože, jsme jak Hujerovci - a konec jejich osmiletého dobrodružství je skutečně na dosah ruky, až se tají dech, radost, že budou další oslavy, mejdany, že je čeká život na vysoké škole, stále trvá. Naděje, že se budou i dál scházet (no, z vlastní zkušenosti vím, že frekvence setkání obvykle klesá). Naděje umírá poslední.

Byla to divočina, byla to pohoda, byl to kolotoč, byla to jízda.

A já jsem šťastná, že jsem mohla být u toho a náramně jsem si to užila. I výběr dárku, na který se nezapomíná. Kromě standardního šperku (památka, která je nadčasová) i dárek recesistický, ten, o němž jednou bude moje dcera nejspíš vyprávět dětem a vnukům zhruba toto:

Vaše babička (prababička) Mili byla pěkný číslo, to jste už slyšely mockrát, ale jestlipak víte, co mi koupila za maturitu?

Pravou dvanáctiletou skotskou, z Orknejí, z toho nejsevernějšího cípku, z té nejstarší skotské palírny, tu nejlepší, která kdy vůbec spatřila světlo světa. A víte proč zrovna skotskou whisky? Protože v té době, kdy jsem byla na gymplu, jsme já i vaše babička (prababička) Mili hltaly všechny detektivky od J. H. Chase. No a jeho hrdinové, když byli v úzkých nebo se jim naopak zadařilo, si nalili „dvojitou skotskou s ledem“ – a tak dlouho jsme si z toho v každé knize dělaly srandu, až babičku (prababičku) Mili nenapadlo nic lepšího, než mi tu nejlepší, archivní koupit, a kromě toho taky tři staré výtisky těch nejlepších detektivek od Chaseho… Že prý se to může hodit…

Pro mě i pro moji dceru je už gymnázium minulostí. Zatímco ona tam byla naposledy předevčírem, já před několika desítkami let - pominu-li třídní schůzky. Jsme s dcerou na stejné lodi… je nám trochu úzko u srdce, je nám trochu líto, že ani jedna už v tomhle přístavu nekotvíme.

Možná je čas nalít si dvojitou skotskou s ledem… a buď začít vzpomínat nebo po vzorů hrdinů J. H. Chase přemýšlet, co dál… Jak znám ji i sebe, tak si fakt připijeme a přikloníme se k variantě dívat se před sebe, do budoucna, to krásné nechat za sebou a doufat, že to nikdy definitivně nezavane čas.

Já vím, že ne.

Tweet