Sport? A to je jako nějaká nadávka?
Lenka Škubalová
27. 4. 2012
Byla jsem v posilovně. Včera. Já, která jsem po celý svůj život patřila k línější části naší populace.
Já, která jsem slova jako „sport“, „plavecký bazén“ nebo nedej bože dokonce „pohyb“, vždycky považovala za nejsprostší výrazy, které naše mateřština zná. Nechala jsem se normálně „ukecat“.
„Uvidíš, že to bude zábava, perfektně se tam odreaguješ,“ lanařila mě kamarádka Pavla, až jsem začínala mít pocit, že snad za každého člověka, kterého do fitcentra naláká, má tučnou provizi.
Přišla jsem, zaplatila na můj vkus příliš vysoké vstupné a váhavě vstoupila do prostorné šatny, kde na mě už netrpělivě čekala sebejistá Pavla, která svoje tukové polštáře ve fitku nelítostně ničí už několik let. Po pár zdvořilostních frázích typu „Nezhubla jsi náhodou?“ (ne, to opravdu ne. Leda kdyby se stal zázrak a přeslazená mléčná čokoláda začala způsobovat nevyžádaný úbytek váhy), jsem se konečně odvážila odložit volné tričko a kalhoty a vzít si na sebe upnuté legíny a nepříjemně stahující top. Do zrcadla jsem se radši nedívala.
Vyzbrojená lahví neperlivé vody, ručníkem a spoustou Pavlíniných rad, jsem se odhodlaně vrhla na věc. Vydržela jsem přesně osm minut na běžeckém pásu. Víc ani ťuk. Umírala jsem bolestivou smrtí a neměla jsem sílu s tím něco dělat. V duchu jsem proklínala svoji naivitu. (Aspoň tedy doufám, že jenom v duchu…) Tohle že je zábava?!
Jenomže potom se na scéně objevil krásný a svalnatý mladý trenér.
„Jste v pořádku slečno?“ zeptal se starostlivě a já pochopitelně horlivě přikývla (mluvit jsem nemohla, došel mi dech).
Usmál se, pokrčil rameny, na důkaz toho, že mi zrovna dvakrát nevěří, a odešel k baru. A přesně v tu chvíli jsem pochopila věc, které jsem nedokázala porozumět několik dlouhých let. Totiž proč je tolik žen ochotno investovat svůj čas a peníze do návštěv posilovny. Co na tom, že fitko je novodobá forma mučírny? Komu by vadil rozmazaný make-up a rozcuchané upocené vlasy, když odměna je tak sladká? (ne, teď nemám na mysli polárkový dort, který si dáte v nejbližší cukrárně jenom pár minut po odchodu).
Zhluboka jsem se nadechla, pořádně si lokla odporné vody, kterou bych mimochodem nejradši vyměnila za láhev dobrého červeného vína, osušila obličej ručníkem a směle se vydala k dalšímu pekelnému stroji. Ale ještě předtím, než jsem na rotoped usedla, jsem se pořádně rozhlédla po tělocvičně. Spousta usměvavých a na první pohled sympatických mužů mě utvrdila v mém přesvědčení, že cvičení je vlastně radost. A zábava.
Zítra jdu randit, pardon, vlastně posilovat, zas!
27. 4. 2012
Byla jsem v posilovně. Včera. Já, která jsem po celý svůj život patřila k línější části naší populace. Já, která jsem slova jako „sport“, „plavecký bazén“ nebo nedej bože dokonce „pohyb“, vždycky považovala za nejsprostší výrazy, které naše mateřština zná. Nechala jsem se normálně „ukecat“.
„Uvidíš, že to bude zábava, perfektně se tam odreaguješ,“ lanařila mě kamarádka Pavla, až jsem začínala mít pocit, že snad za každého člověka, kterého do fitcentra naláká, má tučnou provizi.
Přišla jsem, zaplatila na můj vkus příliš vysoké vstupné a váhavě vstoupila do prostorné šatny, kde na mě už netrpělivě čekala sebejistá Pavla, která svoje tukové polštáře ve fitku nelítostně ničí už několik let. Po pár zdvořilostních frázích typu „Nezhubla jsi náhodou?“ (ne, to opravdu ne. Leda kdyby se stal zázrak a přeslazená mléčná čokoláda začala způsobovat nevyžádaný úbytek váhy), jsem se konečně odvážila odložit volné tričko a kalhoty a vzít si na sebe upnuté legíny a nepříjemně stahující top. Do zrcadla jsem se radši nedívala.
Vyzbrojená lahví neperlivé vody, ručníkem a spoustou Pavlíniných rad, jsem se odhodlaně vrhla na věc. Vydržela jsem přesně osm minut na běžeckém pásu. Víc ani ťuk. Umírala jsem bolestivou smrtí a neměla jsem sílu s tím něco dělat. V duchu jsem proklínala svoji naivitu. (Aspoň tedy doufám, že jenom v duchu…) Tohle že je zábava?!
Jenomže potom se na scéně objevil krásný a svalnatý mladý trenér.
„Jste v pořádku slečno?“ zeptal se starostlivě a já pochopitelně horlivě přikývla (mluvit jsem nemohla, došel mi dech).
Usmál se, pokrčil rameny, na důkaz toho, že mi zrovna dvakrát nevěří, a odešel k baru. A přesně v tu chvíli jsem pochopila věc, které jsem nedokázala porozumět několik dlouhých let. Totiž proč je tolik žen ochotno investovat svůj čas a peníze do návštěv posilovny. Co na tom, že fitko je novodobá forma mučírny? Komu by vadil rozmazaný make-up a rozcuchané upocené vlasy, když odměna je tak sladká? (ne, teď nemám na mysli polárkový dort, který si dáte v nejbližší cukrárně jenom pár minut po odchodu).
Zhluboka jsem se nadechla, pořádně si lokla odporné vody, kterou bych mimochodem nejradši vyměnila za láhev dobrého červeného vína, osušila obličej ručníkem a směle se vydala k dalšímu pekelnému stroji. Ale ještě předtím, než jsem na rotoped usedla, jsem se pořádně rozhlédla po tělocvičně. Spousta usměvavých a na první pohled sympatických mužů mě utvrdila v mém přesvědčení, že cvičení je vlastně radost. A zábava.
Zítra jdu randit, pardon, vlastně posilovat, zas!
| Tweet |
