Když dva dělají totéž

Určitě to znáte. Někdo začne mluvit o bolesti zubů a vás okamžitě začne bolet sanice. Neznám člověka, který by se s klidem a neroztřepanýma rukama chystal k zubaři.

Mě osobně zbavila strachu ze zubařů moje paní doktorka. A podotýkám, že s mým chrupem dostala sakra zabrat. Právě proto, že jsem skoro dvě desítky let chodila ke své zubařce s nezměrnou důvěrou v její schopnosti a hlavně v její organizaci práce (nikdy se mi nestalo, že bych čekala déle než pět minut přes smluvený čas), udržuji své můstky v provozuschopném stavu.

Jedno letní odpoledne jsem svého manžela po několika probdělých nocích vezla na zubní pohotovost s těžkým zánětem zbytku jednoho zubu. Protože já se nebojím, jeho strachu jsem se smála. Vyklopila jsem ho před prázdnou ordinací a na chodbě chvilku poslouchala – chlapi jsou totiž hrozné bábovky, všimli jste si toho?

Nevím, jak se ta zubařka jmenovala, ale buď měla super kurz z psychologie nebo mají chlapi u doktorek protekci. Jejich dialog se totiž vůbec netýkal zubů či bolesti! Odbýval se ve sférách lehké konverzace o zábavných věcech, jako jsou pečené ryby, dobře okořeněný steak a sklenička něčeho dobrého na zapití. Když za zvuku vrtačky začali rozebírat výhody a nevýhody „robertka“, pochopila jsem, že ten „můj“ je v dobrých rukou, sedla si na schody před ordinací a zapálila cigaretu.

Když chudák manžel, který tři noci nespal bolestí, vyšel ven, plival krev, ale smál se – to byla ženská!

Krátce poté mi najednou v noci z pátku na sobotu otekla tvář. Nevadilo mi, že jsem vypadala, jako bych měla v puse nejmíň deset deka tvrdých bonbonů, spíš jsem měla strach z příští noci. Čím to je, že zuby nejvíc bolí právě v noci?

Statečně jsem se tedy vydala na pohotovost. Službu konající lékařka mi prohlédla postiženou část úst, zkusmo zavrtala do trojky vlevo dole a prohlásila, že je zaplněná. „Absces je naběhlý, musíme to provrtat,“ prohlásila nekompromisně a posadila se ke stolu zády ke mně. Vyčkávala.

Neodvažuji se říct, kam spadlo moje srdce. Tiše jsem hlesla – já se bojím...

„Jó, každý je svýho štěstí strůjcem. Já vás nutit nemůžu. Běžte domů, zítra tady budete nanovo,“ zaznělo nekompromisně od doktorčiných zad.
„A dáte mi injekci,“ hlesla jsem.

„Samozřejmě, že při incizi dáváme injekci. Tak ano, nebo ne,“ dotazovala se lékařka zupáckým tónem. A pořád zády ke mně, jejímu útlocitu zřejmě pohled na oteklou tvář nevyhovoval.
„Tak jo,“ kapitulovala jsem.

Dostala jsem injekci a vypadla na chodbu. Paní, která tam čekala na vyčištění rány po vytržení zubu, byla na rozdíl od lékařky plná účasti. Po chvíli jsem znovu seděla v křesle a bylo to hrozné. Ač jsem se zuby zažila mnohé, přiznávám, že poprvé jsem nahlas naříkala.

„No jo, já jsem teď jako kat, vy pak půjdete ke svýmu doktorovi, ten to doléčí a bude ten nejlepší,“ prohlásila urputně zubařka, když mi skalpelem projížděla mezi kořeny zubů.

Nevím, jak se jmenovala a ani to nechci vědět. Zřejmě měla mindrák z toho, že slouží na pohotovosti. Jen bych řekla, že s tímto chováním se vděku pacientů nedočká.

Tweet