Bylo to krásné, a bylo toho dost…
Venušanka
25. 12. 2007
Ještě rychle připravit kapra, dobalit dárky, zacinkat zvonečkem, ztlumit zvuk u televize, a Štědrý večer, kdy obdarováváme jeden druhého, může začít… Jak rychle začal, tak rychle skončil. 24. prosincový den je za námi.
Tolik času, tolik úsilí jsme mu věnovali, pekli jsme, uklízeli, kupovali dárky, krášlili byt, zdobili stromek… a už je pryč.
Skoro každý rok si říkám, že nebudu o vánocích třeštit, a těším se, jak se budu povalovat u televize, přepínat z pohádky na pohádku a vůbec, užívat si. Ještě na Štědrý den ráno jsem jela dokoupit pár maličkostí (vím, jsem blázen, ale nešlo jinak), oběd byl jako vždy skromnější, a posunutý z pravého poledne kamsi mezi třináctou a čtrnáctou hodinu dne.
Do lesa jsem se trochu bála jít: už dny předchozí věstily poměrně velký nápor pejskařů, rodin s malými dětmi, manželů s odrostlými dětmi (ti korzují bez dětí), důchodců, sportovců a těch, co si chtějí uchlácholit své černé svědomí tím, že výjimečně udělají pár kroků pěšky, aby pak
mohli doma spořádat tunu cukroví, půldruhé tuny bramborového salátu s kaprem a vůbec, aby si nemuseli nic, tak jako ostatně celý rok, pokud jde o jídlo, odpírat.
Les mě mile překvapil. Sem tam jsme sice narazili na vánočně naloženého živáčka, ale žádný velký nápor to nebyl a dceřiny prognózy, že v Lidových sadech (tak se ono zalesněné krásné místo jmenuje) to bude horší než v Pražské ulici (to je taková
kratinká tenoučká tepnička, která spojuje dvě největší liberecká náměstíčka), se naštěstí nenaplnily. Nevím, jak to vypadalo v Pražské
ulici, ale v lese bylo příjemně.
Doma přišel na řadu horký čaj (co si budeme povídat, 24. 12. bylo v Liberci 6 pod nulou, a to tedy moc velké teplo není), balení dárků, a pokukování po televizi. Když už vybyla chvilka, tak jsem se trefila do nějakého toho reklamního bloku, takže se přepínalo a nic se nedokoukalo.
Večeře byla výborná, protože byla se vším všudy, co k ní patří: sedělo se, povídalo, ti netrpělivější jedinci museli počkat, až se ti důslednější a pomalejší jedlíci vyrovnají s porcí kapra, respektive až oddělí zrno od plev (přesněji řečeno, až oddělí rybí maso od kostí). Sklenička vína měla tu správnou jiskru i chuť.
Následoval přesun pod vánoční stromeček, který má letos víc větví než vloni, je symetrický a ve všech ohledech velmi vydařený (vloni vybíral manžel, vršek stromu si moc neprohlédl, zato ho fascinovalo, jak je dole krásně košatý – ovšem vzhledem k tomu, že smrček nešlo za nic na světě narvat do stojanu, přišla nakonec ke slovu pilka a strom byl během chvilky „nahoře i dole bez“).
Dárků bylo i tentokrát pro každého tak akorát, úměrně jeho chování a také tomu, oč si Ježíškovi napsal. Překvapení se chvílemi nekonalo (copak to v tom měkkém malém balíčku asi tak může být? nevěřím tomu, že by to mohly být tak jako vloni teplé protiskluzové ponožky… no ne, ony jsou to opravdu teplé zimní protiskluzové ponožky!!) a konalo (nechali jsme dceři vyrobit nástěnný kalendář z fotografií, které pořídila v Londýně – a teprve když nalistovala měsíc červen, tak jí fotografie připadala „povědomá“, což komentovala slovy: hele, skoro stejnou fotku jsem udělala i já, co?… – načež následoval výbuch smíchu z naší
strany – když zjistila, že je autorkou těch krásně vyhlížejících snímků ona sama, tak se chechtala taky, protože takhle se nechat pod stromečkem nachytat, to je vážně ostuda…).
Mezitím si Popelka stihla namluvit prince (fascinuje mě nejvíc, jak byla Popelka dynamická, flexibilní, lehce emancipovaná a asertivní, nicméně tuto pohádku miluji z tisíce dalších důvodů…) a odcválat s ním na koni k lepším zítřkům (pokaždé mám husí kůži, když vidím, jak je všude okolo sníh a ona má na sobě jen lehounké šatičky…) a na dalších televizních kanálech skončilo několik dalších pohádek a filmů vyloženě dobře – jak jinak v tento den?
A pak už se každý zavrtal zpět do svých dárků, děkoval, zkoušel, ochutnával, prohlížel, pokukoval po televizi nebo si přesedl ke koledám… Já pročítala vaše krásná přání, která přišla na adresu redakce, a v duchu děkovala a byla s vámi.
Jsem ráda, že už je Štědrý den za námi. Nemrzí mne to tolik, jako když byla dcera malá a já věděla, že jí těch 364 dní, které nás od toho romantického a magického večera dělí, bude připadat dlouhých.
A také vím, že ne každý prožíval 24. prosince idylku, rodinné štěstí, pohodu a příjemné chvíle. Je to den jako každý jiný, i když něčím zvláštní a možná krásný. A jestli si dokážeme kousek té pospolitosti a obdarovávání sebe navzájem (a nemyslím tím vůbec dárky v jejich materiální podobě) přenést i do dní dalších, tak to je možná ten největší dar…
25. 12. 2007
Ještě rychle připravit kapra, dobalit dárky, zacinkat zvonečkem, ztlumit zvuk u televize, a Štědrý večer, kdy obdarováváme jeden druhého, může začít… Jak rychle začal, tak rychle skončil. 24. prosincový den je za námi.Tolik času, tolik úsilí jsme mu věnovali, pekli jsme, uklízeli, kupovali dárky, krášlili byt, zdobili stromek… a už je pryč.
Skoro každý rok si říkám, že nebudu o vánocích třeštit, a těším se, jak se budu povalovat u televize, přepínat z pohádky na pohádku a vůbec, užívat si. Ještě na Štědrý den ráno jsem jela dokoupit pár maličkostí (vím, jsem blázen, ale nešlo jinak), oběd byl jako vždy skromnější, a posunutý z pravého poledne kamsi mezi třináctou a čtrnáctou hodinu dne.
Do lesa jsem se trochu bála jít: už dny předchozí věstily poměrně velký nápor pejskařů, rodin s malými dětmi, manželů s odrostlými dětmi (ti korzují bez dětí), důchodců, sportovců a těch, co si chtějí uchlácholit své černé svědomí tím, že výjimečně udělají pár kroků pěšky, aby pak
mohli doma spořádat tunu cukroví, půldruhé tuny bramborového salátu s kaprem a vůbec, aby si nemuseli nic, tak jako ostatně celý rok, pokud jde o jídlo, odpírat.
Les mě mile překvapil. Sem tam jsme sice narazili na vánočně naloženého živáčka, ale žádný velký nápor to nebyl a dceřiny prognózy, že v Lidových sadech (tak se ono zalesněné krásné místo jmenuje) to bude horší než v Pražské ulici (to je taková
kratinká tenoučká tepnička, která spojuje dvě největší liberecká náměstíčka), se naštěstí nenaplnily. Nevím, jak to vypadalo v Pražské
ulici, ale v lese bylo příjemně.
Doma přišel na řadu horký čaj (co si budeme povídat, 24. 12. bylo v Liberci 6 pod nulou, a to tedy moc velké teplo není), balení dárků, a pokukování po televizi. Když už vybyla chvilka, tak jsem se trefila do nějakého toho reklamního bloku, takže se přepínalo a nic se nedokoukalo.
Večeře byla výborná, protože byla se vším všudy, co k ní patří: sedělo se, povídalo, ti netrpělivější jedinci museli počkat, až se ti důslednější a pomalejší jedlíci vyrovnají s porcí kapra, respektive až oddělí zrno od plev (přesněji řečeno, až oddělí rybí maso od kostí). Sklenička vína měla tu správnou jiskru i chuť.
Následoval přesun pod vánoční stromeček, který má letos víc větví než vloni, je symetrický a ve všech ohledech velmi vydařený (vloni vybíral manžel, vršek stromu si moc neprohlédl, zato ho fascinovalo, jak je dole krásně košatý – ovšem vzhledem k tomu, že smrček nešlo za nic na světě narvat do stojanu, přišla nakonec ke slovu pilka a strom byl během chvilky „nahoře i dole bez“).
Dárků bylo i tentokrát pro každého tak akorát, úměrně jeho chování a také tomu, oč si Ježíškovi napsal. Překvapení se chvílemi nekonalo (copak to v tom měkkém malém balíčku asi tak může být? nevěřím tomu, že by to mohly být tak jako vloni teplé protiskluzové ponožky… no ne, ony jsou to opravdu teplé zimní protiskluzové ponožky!!) a konalo (nechali jsme dceři vyrobit nástěnný kalendář z fotografií, které pořídila v Londýně – a teprve když nalistovala měsíc červen, tak jí fotografie připadala „povědomá“, což komentovala slovy: hele, skoro stejnou fotku jsem udělala i já, co?… – načež následoval výbuch smíchu z naší
strany – když zjistila, že je autorkou těch krásně vyhlížejících snímků ona sama, tak se chechtala taky, protože takhle se nechat pod stromečkem nachytat, to je vážně ostuda…).
Mezitím si Popelka stihla namluvit prince (fascinuje mě nejvíc, jak byla Popelka dynamická, flexibilní, lehce emancipovaná a asertivní, nicméně tuto pohádku miluji z tisíce dalších důvodů…) a odcválat s ním na koni k lepším zítřkům (pokaždé mám husí kůži, když vidím, jak je všude okolo sníh a ona má na sobě jen lehounké šatičky…) a na dalších televizních kanálech skončilo několik dalších pohádek a filmů vyloženě dobře – jak jinak v tento den?
A pak už se každý zavrtal zpět do svých dárků, děkoval, zkoušel, ochutnával, prohlížel, pokukoval po televizi nebo si přesedl ke koledám… Já pročítala vaše krásná přání, která přišla na adresu redakce, a v duchu děkovala a byla s vámi.
Jsem ráda, že už je Štědrý den za námi. Nemrzí mne to tolik, jako když byla dcera malá a já věděla, že jí těch 364 dní, které nás od toho romantického a magického večera dělí, bude připadat dlouhých.
A také vím, že ne každý prožíval 24. prosince idylku, rodinné štěstí, pohodu a příjemné chvíle. Je to den jako každý jiný, i když něčím zvláštní a možná krásný. A jestli si dokážeme kousek té pospolitosti a obdarovávání sebe navzájem (a nemyslím tím vůbec dárky v jejich materiální podobě) přenést i do dní dalších, tak to je možná ten největší dar…
| Tweet |
