Milý Ježíšku,…
Venušanka
18. 12. 2007
Milý Ježíšku,
já vím, že nejsi, ale kdybych Tě úplně ignorovala, mohlo by Tě to mrzet a nic bys mi nenadělil. A to bych nerada (tím myslím, že bych nerada, abys byl smutný, na dárkách mi vůbec, ale vůbec nezáleží, ovšem pokud už pro mě něco máš, tak to koukej přivézt, nerada bych Ti na poslední chvíli mařila plány).
Víš, Ježíšku, hodně jsem o Tobě přemýšlela. Tuším, jak vypadáš, jsi chlap jak hora, abys všechny ty dárky utáhl, a jsi zdatný, šikovný a nápaditý (já ti fakt nepochlebuju, myslím si to křišťálově upřímně, a nic snad nemůže bejt křišťálovější, kromě našich politiků, ale ty sem tahat nechci…).
Třeba ten tvůj systém distribuce dárků mě nepřestává fascinovat. Celej rok nic, není po tobě vidu ani slechu, pěkně si někde na obláčku vegetíš – a pak to všechno materiální bohatství nepozorovaně rozneseš skoro do všech rodin – no není to úžasný logistický projekt?
Tuhle jsem se o tom bavila se synovcem – a došli
jsme k závěru, že máš na to v kompu nějakej dobrej prográmek, kam zadáš vstupní data, chvilenku počkáš, a pak už ti vyjede díky vesmírnému plánovači tras, v jakém pořadí máš dárky doručit, abys nic nezvrzal, dorazil do rodin včas a hlavně nepozorovaně.
Já na tebe teda moc nevěřím, ale tolik se všude o tobě mluví, že asi musíš tak trochu být.
A to si představ, když mé dceři bylo pět let, tak jsem ji, chuděrku, vláčela na Štědrý den po večeři před dům (všude byly hromady sněhu a ne jako teď, sotva poprašek, ale beru to, šetřit se musí, a nějak se začít taky musí, takže sněhu je kvůli tomu maličko, ale to neva, ten sníh si klidně nech) – a pak se to stalo!!
“Barunko, koukej se nahoru, jestli tam Ježíška neuvidíš,“ nabádala jsem ji a připadala jsem si maličko hloupě. Jako nadutý dospělý. „A jak ho poznám, mami?“ tázalo se mě to nevinné sladké dítko (Báro, sorry, že jsem Ti tehdy takhle sprostě lhala, nemyslela jsem to zle, a patří to k běžné předvánoční rodičovské výbavě, tyhle povídačky naší Kačky, uvidíš sama, až budeš mít děti…).
“No, já přesně nevím, Barunko, ale bude to asi takové hodně rychlé světýlko na nebi, co jen tak proletí, aby to všechno stihl,“ rozvíjela jsem zpola automaticky svou teorii a nenápadně přitom pokukovala po našem oknu v obýváku, kde se míhala manželova silueta. Dostal za úkol dát dárky pod stromeček a protože ten rok dostala Barča i kočárek pro panenky, musel pro něj do sklepa a my dvě se proto poflakovaly před domem.
Zatímco jsem dumala nad tím, jestli jsme na něco nezapomněli, Bára mě z přemýšlení vytrhla.
“Já ho viděla, maminko, JÁ HO VIDĚLA!!“ Hrklo ve mně jak ve starých pendlovkách. Tak ona zahlídla manžela, jak se hrabe ve skříních, a trklo ji, že dárky nenaděluje dokonalý Jéža, ale nedokonalí rodiče.
“Támhle letěl, jak bydlí Gábinka, a bylo to maličký rychlý světýlko… Já viděla Ježíška, já viděla Ježíška…“ Smála se, tančila (pokud o tom v hlubokém sněhu může být řeč a byla šťastná už teď). Ze samotného faktu, že Ježíšek EXISTUJE.
“Kde? Kde?“ Vyptávala jsem se a, věřte nevěřte, dívala jsem se na nebe a na malinkatý okamžik, jak jsem byla dezorientovaná a zamyšlená, jsem tomu prostě uvěřila. Teprve za další mikrosekundu (možná to bylo za dýl, připouštím) mi došlo, že je to blbost a že žádnej Ježíšek neexistuje.
Když o tom tak přemýšlím, tak to Bářino nadšení bylo pravdivé, nakažlivé, spontánní – a já se nakazit nechala. To je tak, když myslíte na něco jiného, a necháte se „nachytat“ :-)
Řeknu vám, byla to krásná chvíle, něčím vzácná, velmi prchavá a vím, že se už nikdy, nikdy nevrátí a nikdy už podobnou iluzi a deziluzi (2 v 1) nezažiju…
Po chvíli jsme šly domů, kde už byly nachystané dárečky. Radost byla veliká, ještě ten večer jsme vozily panenky v kočárku po bytě, jejich drndání a vyměňování a čechrání peřinek nebralo konce a spát se šlo (oproti obvyklým poměrům) hodně pozdě…
Víš, Ježíšku, často na tuhle chvíli vzpomínám, a říkám si: třeba se ta Bára nespletla, co já vím… Třeba tě opravdu viděla a my tě vidět nemůžeme, protože na Tebe už moc nevěříme. Jen jsem ti chtěla říct, že když mi něco pod stromeček nadělíš, tak se fakt zlobit nebudu a ať už to bude cokoli, určitě mi to udělá radost, vím to. Ale nikdy už nebude tak velká, jako když mě Bára tahala za rukáv, a já se radovala s ní, že tě viděla…
18. 12. 2007
Milý Ježíšku,já vím, že nejsi, ale kdybych Tě úplně ignorovala, mohlo by Tě to mrzet a nic bys mi nenadělil. A to bych nerada (tím myslím, že bych nerada, abys byl smutný, na dárkách mi vůbec, ale vůbec nezáleží, ovšem pokud už pro mě něco máš, tak to koukej přivézt, nerada bych Ti na poslední chvíli mařila plány).
Víš, Ježíšku, hodně jsem o Tobě přemýšlela. Tuším, jak vypadáš, jsi chlap jak hora, abys všechny ty dárky utáhl, a jsi zdatný, šikovný a nápaditý (já ti fakt nepochlebuju, myslím si to křišťálově upřímně, a nic snad nemůže bejt křišťálovější, kromě našich politiků, ale ty sem tahat nechci…).
Třeba ten tvůj systém distribuce dárků mě nepřestává fascinovat. Celej rok nic, není po tobě vidu ani slechu, pěkně si někde na obláčku vegetíš – a pak to všechno materiální bohatství nepozorovaně rozneseš skoro do všech rodin – no není to úžasný logistický projekt?
Tuhle jsem se o tom bavila se synovcem – a došli
jsme k závěru, že máš na to v kompu nějakej dobrej prográmek, kam zadáš vstupní data, chvilenku počkáš, a pak už ti vyjede díky vesmírnému plánovači tras, v jakém pořadí máš dárky doručit, abys nic nezvrzal, dorazil do rodin včas a hlavně nepozorovaně.
Já na tebe teda moc nevěřím, ale tolik se všude o tobě mluví, že asi musíš tak trochu být.
A to si představ, když mé dceři bylo pět let, tak jsem ji, chuděrku, vláčela na Štědrý den po večeři před dům (všude byly hromady sněhu a ne jako teď, sotva poprašek, ale beru to, šetřit se musí, a nějak se začít taky musí, takže sněhu je kvůli tomu maličko, ale to neva, ten sníh si klidně nech) – a pak se to stalo!!
“Barunko, koukej se nahoru, jestli tam Ježíška neuvidíš,“ nabádala jsem ji a připadala jsem si maličko hloupě. Jako nadutý dospělý. „A jak ho poznám, mami?“ tázalo se mě to nevinné sladké dítko (Báro, sorry, že jsem Ti tehdy takhle sprostě lhala, nemyslela jsem to zle, a patří to k běžné předvánoční rodičovské výbavě, tyhle povídačky naší Kačky, uvidíš sama, až budeš mít děti…).
“No, já přesně nevím, Barunko, ale bude to asi takové hodně rychlé světýlko na nebi, co jen tak proletí, aby to všechno stihl,“ rozvíjela jsem zpola automaticky svou teorii a nenápadně přitom pokukovala po našem oknu v obýváku, kde se míhala manželova silueta. Dostal za úkol dát dárky pod stromeček a protože ten rok dostala Barča i kočárek pro panenky, musel pro něj do sklepa a my dvě se proto poflakovaly před domem.
Zatímco jsem dumala nad tím, jestli jsme na něco nezapomněli, Bára mě z přemýšlení vytrhla.
“Já ho viděla, maminko, JÁ HO VIDĚLA!!“ Hrklo ve mně jak ve starých pendlovkách. Tak ona zahlídla manžela, jak se hrabe ve skříních, a trklo ji, že dárky nenaděluje dokonalý Jéža, ale nedokonalí rodiče.
“Támhle letěl, jak bydlí Gábinka, a bylo to maličký rychlý světýlko… Já viděla Ježíška, já viděla Ježíška…“ Smála se, tančila (pokud o tom v hlubokém sněhu může být řeč a byla šťastná už teď). Ze samotného faktu, že Ježíšek EXISTUJE.
“Kde? Kde?“ Vyptávala jsem se a, věřte nevěřte, dívala jsem se na nebe a na malinkatý okamžik, jak jsem byla dezorientovaná a zamyšlená, jsem tomu prostě uvěřila. Teprve za další mikrosekundu (možná to bylo za dýl, připouštím) mi došlo, že je to blbost a že žádnej Ježíšek neexistuje.
Když o tom tak přemýšlím, tak to Bářino nadšení bylo pravdivé, nakažlivé, spontánní – a já se nakazit nechala. To je tak, když myslíte na něco jiného, a necháte se „nachytat“ :-)
Řeknu vám, byla to krásná chvíle, něčím vzácná, velmi prchavá a vím, že se už nikdy, nikdy nevrátí a nikdy už podobnou iluzi a deziluzi (2 v 1) nezažiju…
Po chvíli jsme šly domů, kde už byly nachystané dárečky. Radost byla veliká, ještě ten večer jsme vozily panenky v kočárku po bytě, jejich drndání a vyměňování a čechrání peřinek nebralo konce a spát se šlo (oproti obvyklým poměrům) hodně pozdě…
Víš, Ježíšku, často na tuhle chvíli vzpomínám, a říkám si: třeba se ta Bára nespletla, co já vím… Třeba tě opravdu viděla a my tě vidět nemůžeme, protože na Tebe už moc nevěříme. Jen jsem ti chtěla říct, že když mi něco pod stromeček nadělíš, tak se fakt zlobit nebudu a ať už to bude cokoli, určitě mi to udělá radost, vím to. Ale nikdy už nebude tak velká, jako když mě Bára tahala za rukáv, a já se radovala s ní, že tě viděla…
| Tweet |
