Jak dlouho spolu máme chodit?
Helga
7. 8. 2014
Je vám čtyřicet, bydlíte sama s děckem, vztah s přítelem trvá dva roky a tak ve vzduchu visí otázka: nastěhuješ se ke mně?
Obě možnosti mají svá pro a proti. Co je lepší? Jak se rozhodnout? A kdy je ta nejlepší doba?
Pokud spolu dva mladí lidé mají dítě, je nesmysl, aby ženská řekla: víš, miláčku, nechci, aby nám vztah nezevšedněl, odcválej do své garsonky, zatímco já zůstanu ve svém bytě s naším děckem.
Tohle je úplně scestná představa. Jenže co když vstupujete do vztahu v době, kdy je vám něco mezi třiceti a čtyřiceti, máte dítě, svůj byt a zvykli jste si na určité pohodlí? Váš partner je na tom stejně.
Klape vám to, trávíte spolu volný čas, je vám skvěle, nemá to chybu. A právě proto si po určité době automaticky položíte otázku, co dál. I když ji možná nevyslovíte nahlas, začne vás nahlodávat zevnitř.
Najednou je tu dilema, jestli je lepší zůstat milenci a scházet se, když oba máme chuť. Tedy žádné společné problémy, žádný společný byt, společné účty, hospodaření. Je to lákavá varianta. Přináší naději, že vztah vydrží dlouho, když bude sycený příjemnými zážitky, když každému zůstane jeho soukromí, kam se skryje před celým světem i před tím druhým, když to na nás přijde.
A pak je tu druhá varianta. Stejně neodbytná. Zkusit spolu žít… Prásknout do toho, vyměnit dva byty za větší, nastěhovat se k sobě, být s tím druhým den co den. Nemít možnost úniku. Nebo aspoň ne tak snadnou.
Je to logické vyústění randění, ale zlepší se tím vztah?
Přívrženci varianty odloučeného soužití tvrdí, že když spolu partneři nežijí (opakuji: je vám okolo čtyřicítky a oba máte z prvního manželství po jednom dítěti), víc se na sebe těší, nezevšední si. Nezakopávají o sebe v jednom kvartýru, nelezou si na nervy díky maličkostem, které vyústí v ponorkovou nemoc, nepovažují navzájem jeden druhého za samozřejmost.
Jenže co když je to jinak? Co když to není žádné umění – vidět se čtyřikrát v týdnu tři hodiny večer, vést nenáročnou konverzaci, jít na večeři, užít si sex? Co se dá tímhle způsobem zkazit? Víceméně nic.
Lze pochopit, že po rozvodu se člověk možná nehrne po hlavě do společného soužití, že si chce vybrat oddechový čas, a přitom nechce být sám, tak proto zvolí takovouto podobu vztahu.Tedy ono scházení se a randění jako zamlada. Ale jak dlouho?
Jak dlouho se otřepávat z rozchodu, jak dlouho si užívat svobody, jak dlouho mít „známost“ a neriskovat, že se to celé tak nějak zbortí? Určitě víte, jak to bývá – když spolu dva chodí moc dlouho, nikam se vztah nepohne a často to končí rozchodem.
Soužití? Jste sama doma, dítě spí, popíjíte kafe, čtete si knížku, v bytě je klid a pohoda a říkáte si: „Co mi vlastně chybí? Zítra se s přítelem uvidíme, pojedeme na kolo a pak zajdeme někam na něco dobrého. Vždyť je to takle nejlepší!“
Jenže takový ten tichounký hlásek vám začne našeptávát: A neochuzuješ se o něco, když žiješ jenom sama s dítětem? Není nakonec to každodenní prožívání života, a to po boku jednoho jediného partnera, to nejlepší, co vůbec vztah mezi dvěma dospělými lidmi přináší? Co když drobné radosti, ale i společně překonané drobné starosti, které k té každodennosti patří, upevní a prohloubí vztah daleko víc než ony návštěvy, výlety a cykloturistika?
Je to těžké rozhodnutí a vyžaduje životní zkušenost, nadhled a odvahu. A i tak nemusí přinést očekávaný výsledek.
Ruku na srdce: i když nebudete přemýšlet o tom, co chce on a soustředíte se jen na to, co chcete vy, stejně se možná nepohnete z místa. Nejde o to, jakým způsobem spolu trávit čas, ale jestli je lepší risknout soužití se vším všudy nebo se možná o něco ochudit, ale mít své jisté?
Zdroj foto:
v
7. 8. 2014
Je vám čtyřicet, bydlíte sama s děckem, vztah s přítelem trvá dva roky a tak ve vzduchu visí otázka: nastěhuješ se ke mně?Obě možnosti mají svá pro a proti. Co je lepší? Jak se rozhodnout? A kdy je ta nejlepší doba?
Pokud spolu dva mladí lidé mají dítě, je nesmysl, aby ženská řekla: víš, miláčku, nechci, aby nám vztah nezevšedněl, odcválej do své garsonky, zatímco já zůstanu ve svém bytě s naším děckem.
Tohle je úplně scestná představa. Jenže co když vstupujete do vztahu v době, kdy je vám něco mezi třiceti a čtyřiceti, máte dítě, svůj byt a zvykli jste si na určité pohodlí? Váš partner je na tom stejně.
Klape vám to, trávíte spolu volný čas, je vám skvěle, nemá to chybu. A právě proto si po určité době automaticky položíte otázku, co dál. I když ji možná nevyslovíte nahlas, začne vás nahlodávat zevnitř.
Najednou je tu dilema, jestli je lepší zůstat milenci a scházet se, když oba máme chuť. Tedy žádné společné problémy, žádný společný byt, společné účty, hospodaření. Je to lákavá varianta. Přináší naději, že vztah vydrží dlouho, když bude sycený příjemnými zážitky, když každému zůstane jeho soukromí, kam se skryje před celým světem i před tím druhým, když to na nás přijde.
A pak je tu druhá varianta. Stejně neodbytná. Zkusit spolu žít… Prásknout do toho, vyměnit dva byty za větší, nastěhovat se k sobě, být s tím druhým den co den. Nemít možnost úniku. Nebo aspoň ne tak snadnou.
Je to logické vyústění randění, ale zlepší se tím vztah?
Přívrženci varianty odloučeného soužití tvrdí, že když spolu partneři nežijí (opakuji: je vám okolo čtyřicítky a oba máte z prvního manželství po jednom dítěti), víc se na sebe těší, nezevšední si. Nezakopávají o sebe v jednom kvartýru, nelezou si na nervy díky maličkostem, které vyústí v ponorkovou nemoc, nepovažují navzájem jeden druhého za samozřejmost.
Jenže co když je to jinak? Co když to není žádné umění – vidět se čtyřikrát v týdnu tři hodiny večer, vést nenáročnou konverzaci, jít na večeři, užít si sex? Co se dá tímhle způsobem zkazit? Víceméně nic.
Lze pochopit, že po rozvodu se člověk možná nehrne po hlavě do společného soužití, že si chce vybrat oddechový čas, a přitom nechce být sám, tak proto zvolí takovouto podobu vztahu.Tedy ono scházení se a randění jako zamlada. Ale jak dlouho?
Jak dlouho se otřepávat z rozchodu, jak dlouho si užívat svobody, jak dlouho mít „známost“ a neriskovat, že se to celé tak nějak zbortí? Určitě víte, jak to bývá – když spolu dva chodí moc dlouho, nikam se vztah nepohne a často to končí rozchodem.
Soužití? Jste sama doma, dítě spí, popíjíte kafe, čtete si knížku, v bytě je klid a pohoda a říkáte si: „Co mi vlastně chybí? Zítra se s přítelem uvidíme, pojedeme na kolo a pak zajdeme někam na něco dobrého. Vždyť je to takle nejlepší!“
Jenže takový ten tichounký hlásek vám začne našeptávát: A neochuzuješ se o něco, když žiješ jenom sama s dítětem? Není nakonec to každodenní prožívání života, a to po boku jednoho jediného partnera, to nejlepší, co vůbec vztah mezi dvěma dospělými lidmi přináší? Co když drobné radosti, ale i společně překonané drobné starosti, které k té každodennosti patří, upevní a prohloubí vztah daleko víc než ony návštěvy, výlety a cykloturistika?
Je to těžké rozhodnutí a vyžaduje životní zkušenost, nadhled a odvahu. A i tak nemusí přinést očekávaný výsledek.
Ruku na srdce: i když nebudete přemýšlet o tom, co chce on a soustředíte se jen na to, co chcete vy, stejně se možná nepohnete z místa. Nejde o to, jakým způsobem spolu trávit čas, ale jestli je lepší risknout soužití se vším všudy nebo se možná o něco ochudit, ale mít své jisté?
Zdroj foto:
v
| Tweet |
