23 záhad, na které lidstvo hledá odpověď – II.
P.
6. 2. 2014
Jak oplodněné vajíčko ví, že se z něho má vyvinout člověk?
Představte si, že na prázdné pole umístíte maličkou černou krychli. Ta najednou začne vytvářet kopie sebe samé – jednu, dvě, osm, šestnáct. Množící se krychle vytvářejí struktury – ohrazení, klenby, trubky. Některé trubky se změní v dráty, PVC roury, konstrukční ocel, dřevěné čepy. Ze shluků krychlí se stanou stěnové desky a dřevěné obložení, koberec, skleněné okenní tabulky. Dráty se začnou spojovat do nesmírně složité sítě. A nakonec na poli stojí mrakodrap o sto podlažích.
Toto je ve zkratce proces, kterým si projde oplodněná buňka od okamžiku početí. Jak tahle krychle věděla, jak vytvořit mrakodrap? Jak ví buňka, jak stvořit člověka (nebo jakéhokoli jiného savce)? Dříve se biologové domnívali, že buněčné proteiny přenášejí informace. Nyní se proteiny zdají být spíše jednotlivými cihlami a kameny – tedy k ničemu bez stavebního plánu a zedníka. Informace, jak stvořit organismus, musí být vepsána do DNA buňky, nikdo ale ještě nepřišel na to, jak ji číst.
Co se skrývá v zemské kůře?
Víme, že zhruba 6400 kilometrů pod povrchem naší planety se nachází železná koule velikosti Měsíce. Víme také, že stojíme asi na 2900 kilometrech horniny, která tvoří zemskou kůru a plášť. Co je ale mezi pláštěm a železnou koulí? Je to vířící oceán záhadné kapaliny. Vědci si nejsou jisti jejím složením ani tím, jak reaguje s materiálem, který ji obklopuje. Jistě víme pouze to, že v oceánu je mnoho železa. Z čeho se ale ještě skládá?
Někteří vědci věří, že zemské jádro obsahuje také mnoho vodíku a síry. Jiní tvrdí, že další důležitou součástí je kyslík, jenž pochází z horniny v té části pláště, která ohraničuje tekuté jádro. Větší znalost žhavé směsi by přinesla mnoho důležitých poznatků o tom, jak se Země formovala a jak vysoká teplota a konvekce působí na tektoniku planety. Více informací by pomohlo vyřešit také další problém: zdali vnitřní jádro roste. Pokud by tomu tak bylo, mohlo by nakonec pohltit roztavený kov, který ho obklopuje, a odstranit tak magnetické pole Země.
Jak může pozorování ovlivnit výsledek?
Když vědci provádí pokus, vyhodnocují výsledek procesu, do kterého nesmí zasahovat – jejich pozorování musí být objektivní. To je ve skutečnosti mnohem složitější. V roce 1927 zformuloval Heisenberg základní princip kvantové mechaniky, podle kterého je nemožné přesně změřit polohu částice a její hybnost zároveň. Podle tohoto principu je přesnost měření v mikrosvětě omezena. Ve světě klasické mechaniky je možné určit polohu a hybnost (rychlost x hmotnost) v každém časovém okamžiku současně. Podle principu neurčitosti je v mikrosvětě nemožné přesně zjistit polohu a hybnost elektronu. Je to dáno vlastnostmi přírody. Pokud budete chtít určit hybnost, ztratíte veškerou informaci o poloze, a naopak.
Princip reflektuje dualitu vlna – částice. Zatímco poloha je částicová vlastnost, vlna se spojitě rozprostírá v prostoru. Pokud tedy měříte polohu elektronu, bude se chovat jako částice. Nemůžete tak už změřit jeho vlnové vlastnosti, co je právě hybnost. Polohu určíte například tím způsobem, že vyšlete foton, aby se srazil s elektronem. Při srážce se ale elektron rozprskne, jako když rozstřelíte koule při biliáru. Heisenbergův princip neurčitosti praví, že čím více toho víme o jedné veličině, tím méně toho můžeme zjistit o druhé. Fyzici nemají žádný problém s nesouladem vlnově-částicové duality. Tato dvoukolejnost vyvolává další otázku: pokud nějakou událost nebo věc nepozorujeme, ani se nestala. To, co se může stát v budoucnosti, je množstvím pravděpodobnostních funkcí, které čekají na to, až je někdo zaznamená. Možná zde ani tento článek nebyl, dokud jste nenalistovali tuto stránku.
Kde jsou mé klíče?
Většina mozků dokáže pracovat s pěti až devíti krátkodobými vzpomínkami najednou. Novější informace – telefonní hovor! zmrzlina! – mohou vykopnout předchozí vzpomínku pryč z paměti dříve, než se zařadí do dlouhodobé paměti. A co je ještě horší, nové vzpomínky mají tendenci splývat s těmi stálými. Zaneřáďují tak paměť našich rituálních činností. Vědci říkají, že je velmi snadné zaměnit jednu rutinní činnost za jinou. Takže své klíče hledejte tam, kam si normálně dáváte peněženku.
Když to nepomůže, podívejte se do auta, zkontrolujte polštáře na pohovce, zámek ve dveřích a vaši kapsu. S největší pravděpodobností na ně právě nyní koukáte.
DALŠÍ ZAJÍMAVOSTI PŘINESEME PŘÍŠTÍ TÝDEN.
zdroj:www.zdravi4u.cz
www.jajanka.estranky.cz
Foto:
http://www.publicdomainpictures.net/view-image.php?image=57692&picture=chlapecek-kocarek-vintage&large=1
6. 2. 2014
Jak oplodněné vajíčko ví, že se z něho má vyvinout člověk? Představte si, že na prázdné pole umístíte maličkou černou krychli. Ta najednou začne vytvářet kopie sebe samé – jednu, dvě, osm, šestnáct. Množící se krychle vytvářejí struktury – ohrazení, klenby, trubky. Některé trubky se změní v dráty, PVC roury, konstrukční ocel, dřevěné čepy. Ze shluků krychlí se stanou stěnové desky a dřevěné obložení, koberec, skleněné okenní tabulky. Dráty se začnou spojovat do nesmírně složité sítě. A nakonec na poli stojí mrakodrap o sto podlažích.
Toto je ve zkratce proces, kterým si projde oplodněná buňka od okamžiku početí. Jak tahle krychle věděla, jak vytvořit mrakodrap? Jak ví buňka, jak stvořit člověka (nebo jakéhokoli jiného savce)? Dříve se biologové domnívali, že buněčné proteiny přenášejí informace. Nyní se proteiny zdají být spíše jednotlivými cihlami a kameny – tedy k ničemu bez stavebního plánu a zedníka. Informace, jak stvořit organismus, musí být vepsána do DNA buňky, nikdo ale ještě nepřišel na to, jak ji číst.
Co se skrývá v zemské kůře?
Víme, že zhruba 6400 kilometrů pod povrchem naší planety se nachází železná koule velikosti Měsíce. Víme také, že stojíme asi na 2900 kilometrech horniny, která tvoří zemskou kůru a plášť. Co je ale mezi pláštěm a železnou koulí? Je to vířící oceán záhadné kapaliny. Vědci si nejsou jisti jejím složením ani tím, jak reaguje s materiálem, který ji obklopuje. Jistě víme pouze to, že v oceánu je mnoho železa. Z čeho se ale ještě skládá?
Někteří vědci věří, že zemské jádro obsahuje také mnoho vodíku a síry. Jiní tvrdí, že další důležitou součástí je kyslík, jenž pochází z horniny v té části pláště, která ohraničuje tekuté jádro. Větší znalost žhavé směsi by přinesla mnoho důležitých poznatků o tom, jak se Země formovala a jak vysoká teplota a konvekce působí na tektoniku planety. Více informací by pomohlo vyřešit také další problém: zdali vnitřní jádro roste. Pokud by tomu tak bylo, mohlo by nakonec pohltit roztavený kov, který ho obklopuje, a odstranit tak magnetické pole Země.
Jak může pozorování ovlivnit výsledek?
Když vědci provádí pokus, vyhodnocují výsledek procesu, do kterého nesmí zasahovat – jejich pozorování musí být objektivní. To je ve skutečnosti mnohem složitější. V roce 1927 zformuloval Heisenberg základní princip kvantové mechaniky, podle kterého je nemožné přesně změřit polohu částice a její hybnost zároveň. Podle tohoto principu je přesnost měření v mikrosvětě omezena. Ve světě klasické mechaniky je možné určit polohu a hybnost (rychlost x hmotnost) v každém časovém okamžiku současně. Podle principu neurčitosti je v mikrosvětě nemožné přesně zjistit polohu a hybnost elektronu. Je to dáno vlastnostmi přírody. Pokud budete chtít určit hybnost, ztratíte veškerou informaci o poloze, a naopak.
Princip reflektuje dualitu vlna – částice. Zatímco poloha je částicová vlastnost, vlna se spojitě rozprostírá v prostoru. Pokud tedy měříte polohu elektronu, bude se chovat jako částice. Nemůžete tak už změřit jeho vlnové vlastnosti, co je právě hybnost. Polohu určíte například tím způsobem, že vyšlete foton, aby se srazil s elektronem. Při srážce se ale elektron rozprskne, jako když rozstřelíte koule při biliáru. Heisenbergův princip neurčitosti praví, že čím více toho víme o jedné veličině, tím méně toho můžeme zjistit o druhé. Fyzici nemají žádný problém s nesouladem vlnově-částicové duality. Tato dvoukolejnost vyvolává další otázku: pokud nějakou událost nebo věc nepozorujeme, ani se nestala. To, co se může stát v budoucnosti, je množstvím pravděpodobnostních funkcí, které čekají na to, až je někdo zaznamená. Možná zde ani tento článek nebyl, dokud jste nenalistovali tuto stránku.
Kde jsou mé klíče?
Většina mozků dokáže pracovat s pěti až devíti krátkodobými vzpomínkami najednou. Novější informace – telefonní hovor! zmrzlina! – mohou vykopnout předchozí vzpomínku pryč z paměti dříve, než se zařadí do dlouhodobé paměti. A co je ještě horší, nové vzpomínky mají tendenci splývat s těmi stálými. Zaneřáďují tak paměť našich rituálních činností. Vědci říkají, že je velmi snadné zaměnit jednu rutinní činnost za jinou. Takže své klíče hledejte tam, kam si normálně dáváte peněženku.
Když to nepomůže, podívejte se do auta, zkontrolujte polštáře na pohovce, zámek ve dveřích a vaši kapsu. S největší pravděpodobností na ně právě nyní koukáte.
DALŠÍ ZAJÍMAVOSTI PŘINESEME PŘÍŠTÍ TÝDEN.
zdroj:www.zdravi4u.cz
www.jajanka.estranky.cz
Foto:
http://www.publicdomainpictures.net/view-image.php?image=57692&picture=chlapecek-kocarek-vintage&large=1
| Tweet |
