Příchuť nevšedních zážitků – XXIII. – Myšlenky
Petra Trojanová
28. 2. 2013
Zvonění budíku ve mně vyvolalo naprosto zdrcující pocit. Spal jsem příliš málo hodin na to, abych mohl fungovat. Vypnul jsem nesnesitelné zvonění a otočil se na druhý bok, přesně tak, jak to dělají děti v amerických filmech. Jenže jsem se bál, že vážně usnu, nebylo nikoho, kdo by mě vzbudil. A tak jsem se nakonec s nechutí vyhrabal z postele.
Na svém programu dne jsem neměl množství bodů, které musím splnit, byly tam pouze dva. Nedávno jsem se totiž rozhodl, že je potřeba do mého života vnést trošku kreativity, což se pro mě rovná, najít si kreativní činnost. Už jsem dokonce obdržel pár nabídek, kde mě vyzývali, abych předložil nějaké své práce. Ale předkládejte něco, co neexistuje. Z toho jsem se trošku vymotal a vyžádal si konkrétní zadání, které stále odpočívalo v mé e-mailové schránce.
Uvařil jsem si kávu a zapnul počítač. Vzpomněl jsem si na včerejší noc a položil si otázku, jak je na tom vůbec ten můj výtvor? Rychlými pohyby jsem naťukal název webové stránky a přihlásil ke svému účtu. Dva komentáře. Chvíli jsem na tuto zprávu koukal, a pak se opovážil přečíst si její obsah. Bylo to přesně tak, jak jsem očekával, samá kritika. Ovšem na těch slovech se dalo stavět. Inspirovalo mě to ještě k něčemu dalšímu. Co všechno se tu dá vlastně uveřejnit. A tak jsem si začal prohlížet jednotlivé kategorie. Jak jsem řekl, už dlouhá léta jsem věděl, že básník ze mě nebude.
V sekci ostatní jsem našel několik hodně zdařilých koláží, prohlížel jsem si je jednu po druhé. V druhé záložce jsem si otevřel poštu a vyhledal e-mail se zadáním. Přečetl si ho a hledal inspiraci. Nešlo o to něco okopírovat, potřeboval jsem ťuknout hřebíček na hlavičku. A opravdu jsem na to přišel. Ale řekl jsem si, že ten nápad neuteče, mám ho přeci jen já ve své hlavě, a tak jsem se vrátil ke své původní činnosti. Opět jsem pročítal básně jednotlivých umělců a přemýšlel, jak najdu tu, kterou chci poznat.
A tak jsem si vytipoval pár dívčích jmen a trošku si prošel jejich tvorbu. Vyloučil jsem ty, jejichž tvorba neodpovídala věku této ženy. A jak jsem to udělal? Nebylo potřeba dělat vůbec nic. V tvorbě snadno poznáte člověka, který nějakou dobu píše, a stejně tak většinou poznáte, jestli si píšete s dítětem nebo dospělou osobou. Víc se z toho poznat asi opravdu nedá, pokud nevlastníte křišťálovou kouli.
Čím víc jsem si tam četl, tím víc jsem chápal, že lidé pravděpodobně píšou básně proto, aby se vypovídali ze svého vnitřního světa, ze svých splínů a depresí. To jsem dokázal pochopit pouze globálně, protože mně psaní nepřinášelo úlevu od nějakých splínů či depresí. Tato slova málokdy vládla mým životem. Samozřejmě jsem se chtěl také někdy rozpustit do vzduchoprázdna jako každý druhý, ale mé neúspěchy nebo ztráty mě nebolely tak, jak tyto pisatele. Nešťastné lásky jim lámaly srdce, mlhavá rána v nich vyvolávala pocity nejistoty a osamocení. Čekali na východ slunce nebo na světlo, které vstoupí do jejich života a oni budou vysvobozeni a budou se moci vydat na další cestu.
Za tuto dedukci jsem byl na sebe docela pyšný. Neuměl jsem je číst. Vždycky, kdy jsme měli za úkol rozebrat báseň. Podíval jsem se, z jakého je roku a snažil se slova zasadit do kontextu doby. To byl jediný způsob, jak jsem následně dokázal interpretovat obsah. Vzpomínal jsem na všechna ta zadání, která jsem nedokázal vypracovat. Nejprve jsem to odkládal, a pak jsem to psal na poslední chvíli před školou. Vždy, když jsem následně vstupoval do auly a v ruce držel pomačkaný papír se svou básní, cítil jsem se jako vítěz. Dodnes nechápu, jak jsem mohl mít takové štěstí, že mě nikdo nikdy nevyvolal, abych před všemi přednesl, co jsem zplodil. Jestli si myslíte, že jsem je hned potom vyhodil, mýlíte se, byl to přeci cenný materiál, který se dal použít na nějakou další hodinu.
Nevyhodil jsem je ani potom, co jsem dokončil školu, k tomu jsem byl donucen až při svém několikátém stěhování. Pochopil jsem, že si nemůžu nést všechny věci z minulosti s sebou.
Bylo to přesně jako ve filmu, který jsem nedávno viděl. Tuším, že se jmenoval Magnolia. A tak si minulost stále vlečeme s sebou. Jenže s tím jsem tak úplně nesouhlasil. Nic si s sebou přeci nevlečeme, jdeme kupředu a nesmíme zapomenout na to, odkud jsme přišli. Důležité přeci je žít přítomností a vidět před sebou nějakou budoucnost a ne se pořád topit v minulosti a říkat si, kdyby všechno bylo jinak. Všechno zlé je k něčemu dobré, stejně tak něco starého musí skončit, aby něco nového mohlo začít. A tak se z chyb učíme a mnohdy, když se potom otočíme, můžeme říct: V této etapě svého života jsem si uvědomil, nebo jsem se naučil apod. A to přeci stojí za to dělat chyby, protože pak jsme připraveni na to, co nás v životě čeká.
Ale uznávám, někdy je těžké si to uvědomit a neztratit optimismus. Říkat jednotlivé chytré myšlenky je sice krásné, ale řídit se jimi, je těžké. A i já, i když jsem v těchto cvičeních hodně pokročil, nejsem stále mistrem světa ve vysvětlování. V těchto ohledech je cesta dlouhá a někdy i celoživotní. Při tom je všechno schováno do jedné jediné věty. Dělá nám problém hledat ve špatném to dobré, ale proč?
A tak jsem vytipovaným jménům okomentoval jejich básně. Nebyla to kritika zlá, protože to si se svým neumem nemohu dovolit. Znát jméno autora básnické sbírky a poznat jeho osobitou tvorbu momentálně nezvedalo můj kredit. Vlastně jsem potom ani netoužil. Bylo zřejmé, že znalosti, které mám já, většinou nemají ostatní a já nemám to pomyslné něco, co oni vlastní. Včlenit se do nějaké komunity lidí, nebylo vůbec jednoduché.
Byl jsem jiný, možná jsem se na svět stále díval jako Jiří Orten v Čítance jaro, chlapeckýma očima přes sklíčko. Nedokázal jsem ztratit nadšení a radost ze života. Kde tedy brát ten smutek nad novým dnem? Nebyl jsem prostě tou melancholickou bytostí, která se plačtivýma očima dívá na stékající kapky po okenní tabulce. Nepřišlo mi na tom nic smutného, pro mě prostě pršelo a já jsem si musel vymyslet jinou zábavu.
A tak jsem vzal tužku a papír a rozhodl jsem se, že napíšu báseň veselou a optimistickou, ovšem neměl jsem v úmyslu napsat báseň naivní. Byl jsem až překvapen, jak snadno jsem našel slova pro své myšlenky. Nebyl to nonsens, ne v mých očích. Když jsem si báseň přečetl, tak jsem mohl s čistým svědomím říct, ano, tak takhle vidím svět já.
www.trojanovapetra.webnode.cz
šálek kávy od Petr Kratochvil
28. 2. 2013
Zvonění budíku ve mně vyvolalo naprosto zdrcující pocit. Spal jsem příliš málo hodin na to, abych mohl fungovat. Vypnul jsem nesnesitelné zvonění a otočil se na druhý bok, přesně tak, jak to dělají děti v amerických filmech. Jenže jsem se bál, že vážně usnu, nebylo nikoho, kdo by mě vzbudil. A tak jsem se nakonec s nechutí vyhrabal z postele. Na svém programu dne jsem neměl množství bodů, které musím splnit, byly tam pouze dva. Nedávno jsem se totiž rozhodl, že je potřeba do mého života vnést trošku kreativity, což se pro mě rovná, najít si kreativní činnost. Už jsem dokonce obdržel pár nabídek, kde mě vyzývali, abych předložil nějaké své práce. Ale předkládejte něco, co neexistuje. Z toho jsem se trošku vymotal a vyžádal si konkrétní zadání, které stále odpočívalo v mé e-mailové schránce.
Uvařil jsem si kávu a zapnul počítač. Vzpomněl jsem si na včerejší noc a položil si otázku, jak je na tom vůbec ten můj výtvor? Rychlými pohyby jsem naťukal název webové stránky a přihlásil ke svému účtu. Dva komentáře. Chvíli jsem na tuto zprávu koukal, a pak se opovážil přečíst si její obsah. Bylo to přesně tak, jak jsem očekával, samá kritika. Ovšem na těch slovech se dalo stavět. Inspirovalo mě to ještě k něčemu dalšímu. Co všechno se tu dá vlastně uveřejnit. A tak jsem si začal prohlížet jednotlivé kategorie. Jak jsem řekl, už dlouhá léta jsem věděl, že básník ze mě nebude.
V sekci ostatní jsem našel několik hodně zdařilých koláží, prohlížel jsem si je jednu po druhé. V druhé záložce jsem si otevřel poštu a vyhledal e-mail se zadáním. Přečetl si ho a hledal inspiraci. Nešlo o to něco okopírovat, potřeboval jsem ťuknout hřebíček na hlavičku. A opravdu jsem na to přišel. Ale řekl jsem si, že ten nápad neuteče, mám ho přeci jen já ve své hlavě, a tak jsem se vrátil ke své původní činnosti. Opět jsem pročítal básně jednotlivých umělců a přemýšlel, jak najdu tu, kterou chci poznat.
A tak jsem si vytipoval pár dívčích jmen a trošku si prošel jejich tvorbu. Vyloučil jsem ty, jejichž tvorba neodpovídala věku této ženy. A jak jsem to udělal? Nebylo potřeba dělat vůbec nic. V tvorbě snadno poznáte člověka, který nějakou dobu píše, a stejně tak většinou poznáte, jestli si píšete s dítětem nebo dospělou osobou. Víc se z toho poznat asi opravdu nedá, pokud nevlastníte křišťálovou kouli.
Čím víc jsem si tam četl, tím víc jsem chápal, že lidé pravděpodobně píšou básně proto, aby se vypovídali ze svého vnitřního světa, ze svých splínů a depresí. To jsem dokázal pochopit pouze globálně, protože mně psaní nepřinášelo úlevu od nějakých splínů či depresí. Tato slova málokdy vládla mým životem. Samozřejmě jsem se chtěl také někdy rozpustit do vzduchoprázdna jako každý druhý, ale mé neúspěchy nebo ztráty mě nebolely tak, jak tyto pisatele. Nešťastné lásky jim lámaly srdce, mlhavá rána v nich vyvolávala pocity nejistoty a osamocení. Čekali na východ slunce nebo na světlo, které vstoupí do jejich života a oni budou vysvobozeni a budou se moci vydat na další cestu.
Za tuto dedukci jsem byl na sebe docela pyšný. Neuměl jsem je číst. Vždycky, kdy jsme měli za úkol rozebrat báseň. Podíval jsem se, z jakého je roku a snažil se slova zasadit do kontextu doby. To byl jediný způsob, jak jsem následně dokázal interpretovat obsah. Vzpomínal jsem na všechna ta zadání, která jsem nedokázal vypracovat. Nejprve jsem to odkládal, a pak jsem to psal na poslední chvíli před školou. Vždy, když jsem následně vstupoval do auly a v ruce držel pomačkaný papír se svou básní, cítil jsem se jako vítěz. Dodnes nechápu, jak jsem mohl mít takové štěstí, že mě nikdo nikdy nevyvolal, abych před všemi přednesl, co jsem zplodil. Jestli si myslíte, že jsem je hned potom vyhodil, mýlíte se, byl to přeci cenný materiál, který se dal použít na nějakou další hodinu.
Nevyhodil jsem je ani potom, co jsem dokončil školu, k tomu jsem byl donucen až při svém několikátém stěhování. Pochopil jsem, že si nemůžu nést všechny věci z minulosti s sebou.
Bylo to přesně jako ve filmu, který jsem nedávno viděl. Tuším, že se jmenoval Magnolia. A tak si minulost stále vlečeme s sebou. Jenže s tím jsem tak úplně nesouhlasil. Nic si s sebou přeci nevlečeme, jdeme kupředu a nesmíme zapomenout na to, odkud jsme přišli. Důležité přeci je žít přítomností a vidět před sebou nějakou budoucnost a ne se pořád topit v minulosti a říkat si, kdyby všechno bylo jinak. Všechno zlé je k něčemu dobré, stejně tak něco starého musí skončit, aby něco nového mohlo začít. A tak se z chyb učíme a mnohdy, když se potom otočíme, můžeme říct: V této etapě svého života jsem si uvědomil, nebo jsem se naučil apod. A to přeci stojí za to dělat chyby, protože pak jsme připraveni na to, co nás v životě čeká.
Ale uznávám, někdy je těžké si to uvědomit a neztratit optimismus. Říkat jednotlivé chytré myšlenky je sice krásné, ale řídit se jimi, je těžké. A i já, i když jsem v těchto cvičeních hodně pokročil, nejsem stále mistrem světa ve vysvětlování. V těchto ohledech je cesta dlouhá a někdy i celoživotní. Při tom je všechno schováno do jedné jediné věty. Dělá nám problém hledat ve špatném to dobré, ale proč?
A tak jsem vytipovaným jménům okomentoval jejich básně. Nebyla to kritika zlá, protože to si se svým neumem nemohu dovolit. Znát jméno autora básnické sbírky a poznat jeho osobitou tvorbu momentálně nezvedalo můj kredit. Vlastně jsem potom ani netoužil. Bylo zřejmé, že znalosti, které mám já, většinou nemají ostatní a já nemám to pomyslné něco, co oni vlastní. Včlenit se do nějaké komunity lidí, nebylo vůbec jednoduché.
Byl jsem jiný, možná jsem se na svět stále díval jako Jiří Orten v Čítance jaro, chlapeckýma očima přes sklíčko. Nedokázal jsem ztratit nadšení a radost ze života. Kde tedy brát ten smutek nad novým dnem? Nebyl jsem prostě tou melancholickou bytostí, která se plačtivýma očima dívá na stékající kapky po okenní tabulce. Nepřišlo mi na tom nic smutného, pro mě prostě pršelo a já jsem si musel vymyslet jinou zábavu.
A tak jsem vzal tužku a papír a rozhodl jsem se, že napíšu báseň veselou a optimistickou, ovšem neměl jsem v úmyslu napsat báseň naivní. Byl jsem až překvapen, jak snadno jsem našel slova pro své myšlenky. Nebyl to nonsens, ne v mých očích. Když jsem si báseň přečetl, tak jsem mohl s čistým svědomím říct, ano, tak takhle vidím svět já.
www.trojanovapetra.webnode.cz
šálek kávy od Petr Kratochvil
| Tweet |
