Svět slov

Vyhledávání

Moudrosti do hrsti

Jednoho chyba je druhého úspěch.
(Jirka Bolech)

Příchuť nevšedních zážitků – XXII. – Báseň

Petra Trojanová
21. 2. 2013
Příchuť nevšedních zážitků – XXII. – BáseňProcházel jsem se vilovou čtvrtí a toužil po novém zážitku. Po něčem, co by vložilo tajemná slova do mého pera. Ukrutná zima mi nedovolovala posezení na lavičce, a tak jsem je míjel. Jednu za druhou. Inspirace nepřicházela, zato chlad se mi začal drát pod můj plášť. Byl jsem pošetilý. Loudavým krokem jsem se vydal do svého bytu, kde na mě stále čekaly nástroje, jejichž prostřednictvím bych mohl vstoupit do komunity pisálků. Do světa, kam jsem svým způsobem patřil, ovšem nevyhovovala mi kategorie, kterou si zvolila ona.

Sundal jsem si kabát a usedl k psacímu stolu. Snažil jsem se psát o ní, o dívce, kterou jsem chtěl poznat, ale pramálo jí rozuměl. Škrtal jsem a trhal papír, žádná slova nedokázala popsat to, co jsem chtěl říct. Nemohl jsem to vzdát, chtěl jsem dojít k cíli, který jsem si vytyčil. Byla to nelehká úloha. Vžíval jsem se do různých situací a snažil se představit si její reakci, jenže k tomu, aby se to rovnalo realitě, jsem neměl dostatek informací. Dopsal jsem první sloku. Vyčerpán, ale částečně uspokojen, jsem se opět vrátil na stránky, kam jsem potřeboval uveřejnit svůj počin.

Pročítal jsem výtvory jednotlivých rádoby umělců. Musel jsem uznat, že někteří byli více než talentovaní. Nemile mě ovšem překvapily komentáře jejich recenzentů. Mnozí se snažili využít svých znalostí ze školy a možná i ze své četby. V tom bych nespatřoval problém, kdyby jejich komentáře nebyly tak neuvěřitelně jízlivé bez ohledu na jejich vlastní chyby. Nemohl jsem pochopit, jak si mohou plést Seiferta s Vrchlickým. Čím víc jsem pročítal básně, tím více nesmyslů jsem v komentářích nacházel. Nechápal jsem, proč mají recenzenti potřebu dělat ze sebe víc, než ve skutečnosti jsou. Byla to taková malá tragikomedie.

Tyto mé poznatky mě donutily podívat se na množství zaregistrovaných autorů. Byl to opravdu malý počet. Nebylo se čemu divit, ten, kdo pravděpodobně slavil alespoň malé úspěchy se svým psaním, nechtěl snášet takové příkoří, které ve většině případů nebylo na místě.

Ovšem byl bych příliš přísný, kdybych neuznal, že některé kritiky byly oprávněné. Velice mě zaujala báseň o vojákovi, který se vrátil z války. Vyšel na úpatí hory, řekl si, že je čas jít dál, zahodil zbraň a vydal se na další cestu životem. I já bych chtěl nebo spíš nechtěl poznat člověka, který potom, co v boji zabije neskutečné množství lidí, zahodí zbraň a řekne si: Život jde dál.

Na této básni jsem si uvědomil, že pokud chce člověk psát o určitém tématu, musí mít dostatek znalostí. Na světě je neuvěřitelné množství sečtělých lidí. A kdyby tomu náhoda chtěla a oni by odložili Cestu zpátky od Remarqua a následně by se jim dostala do rukou tato báseň, nevěřili by vlastním očím. Myšlenky autora by jim přišly naivní a možná až hloupé.

Shodil jsem stránku na lištu a snažil se pokračovat v psaní. Nechtěl jsem mluvit o jejích fyzických přednostech. Toužil jsem odhalit její vnitřní svět, opravdu jsem se už dlouho nepral tak se slovy jako nyní. Povedlo se, svou báseň jsem zakončil slovy: Život je svině, ale na jatka bych ji nedal. A to byla bezesporu pravda. Možná mi dělalo problém vylíčit své vlastní pocity, a právě proto jsem slova nenacházel ani v tomto okamžiku. Pořád jsem plul ve víru svých vnitřních představ a úvah. Už jsem uměl snad všechny plavecké styly.
Znova jsem stál tváří v tvář stránkám, jež by mi mohly umožnit poznání. Klikl jsem na zvýrazněný odkaz a odhodlal se k registraci. Bylo to tak jednoduché a bezproblémové, že jsem se ve skrytu duše nestačil připravit na zhlédnutí svého díla. Notnou chvíli jsem zíral do své složky a snad i pozpátku četl publikováno. Trvalo mi, než jsem se s tímto faktem vyrovnal. V těchto ohledech jsem nebyl zrovna nebojácný. Nebylo se čemu divit, každý z nás má Achillovu patu.

Ale i přesto jsem nepřestával doufat, že ona se v té básni pozná. A zvědavost ji zavede do smyčky, kterou jsem si pro ni připravil. To co jsem mohl udělat, jsem udělal, teď už to chtělo jen kapku štěstí. Před odhlášením jsem se ještě podíval, kdo je online. S hrůzou jsem zjistil, že jsem jediným návštěvníkem, byla půlnoc. Zapomněl jsem hlídat čas, bylo jasné, že zítra nebudu mít ustláno na růžích a celý den s určitostí protrpím s bolestí hlavy.

Vypnul jsem počítač a uklidil nepořádek, který jsem způsobil.

www.trojanovapetra.webnode.cz

šálek kávy od Petr Kratochvil

          
Zaujal vás tento článek a chcete jej doporučit?
Vzkaz:
  + odkaz na článek
na
e-mail:
 
 
Máte-li potíže s přihlašováním...
Zapomněl(a) jsem heslo, ale mám ověřenou e-mailovou adresu...

Pro kůži

RSS
RSS
Venušanka v číslech:
• 6 001 den v provozu
• 4 936 článků
• 1 512 soutěží


Copyright © Venušanka od roku 2006 – magazín pro ženy, všechna práva vyhrazena



Dnes je 09.08.2022 a svátek má Roman