Příchuť nevšedních zážitků – XX. – Nový začátek
Petra Trojanová
7. 2. 2013
Dveře se zavřely a já cítil neuvěřitelný pocit osamění. Jakoby mi někdo z prstu stáhl prsten, bylo to tak nenadálé a rychlé, nebránil jsem se a ani nebojoval. Nechtěl jsem, aby odešla, i když jsme byli zcela rozdílní.
Chvíli jsem mlčky seděl u stolu a sledoval dvě sklenice od vína, kde na dně odpočívaly poslední zbytky vzpomínek bez budoucnosti. Chtěl jsem utéct ze svého života, rozplynout se ve věčnosti a nebýt. Dokonce jsem věděl, jak by se to dalo provést, jenže jsem si až příliš uvědomoval, že už nejsem dítě a ke všemu se musím postavit čelem.
Útěkem bych nevyřešil vůbec nic. A tak jsem ty dvě proklaté sklenice sebral ze stolu a umyl je. Nedokázal jsem se uklidnit, pořád jsem měl pocit, jakoby vedle mě stála. Otevřel jsem okno a začal stahovat povlečení, abych se zbavil toho jejího nezapomenutelného parfému. Pak jsem procházel bytem a hledal poslední stopy po její přítomnosti, abych je odstranil.
Posadil jsem se ke stolu a načrtl pyramidu, tohle hibernování v myšlenkách už mi lezlo krkem. Musel jsem začít něco dělat, opět se nadechnout. Když jsem vyplnil všechny kolonky, pochopil jsem, že tohle nemá cenu, a tak jsem si zase jednou sedl k počítači a přemýšlel, čím bych efektivně vyplnil čas.
Měl jsem několik možností, i když byly mnohé lákavější, vybral jsem si tu, jež odstraní mou bolest zad. Trošku jsem se obával, že místo, které jsem si vybral, úplně nesplní moje požadavky, to byl také důvod, proč jsem přestal cvičit, nikde jsem nemohl najít prostor pro své potřeby, a pak jsem to vzdal. Uvědomoval jsem si, že právě teď je čas znova začít hledat místo, které by mi poskytlo pocit uklidnění. A tak jsem zvolil posilovnu nejblíže mému domovu, tento způsob jsem ještě nezkoušel, vždy jsem měl své sportovní aktivity rozesety po svém denním leteckém prostoru.
Byl jsem až překvapen, jak dlouho mi trvalo najít sportovní oblečení. Musel jsem kvůli tomu přeskládat polovinu skříně, nic mi nepřišlo vhodné, ale docela s lehkým srdcem jsem se podvolil tomu, že můj sportovní comeback nebude v nejnovější kolekci prestižní sportovní značky. V mysli mi vytanul název knihy, kterou jsem nedávno držel v ruce „Jak nebýt perfektní, ale úspěšný“, pousmál jsem se, sbalil věci do tašky a promptně opustil byt.
Opatrnicky jsem zatáhl za kliku, dodržel jsem pravidlo u dveří a zul si boty. Celá ta situace mi přišla vtipná, ještě před týdnem by mě ani nenapadlo tento krok udělat, možná jsem opravdu nechtěl vyvolávat už žádné další konflikty. Namířil jsem si to přímo k recepci. Musel jsem uznat, že v těchto zařízeních se obsluha nikdy nemění. Vždy na Vás čeká mladá pohledná dívka s lehce narůžovělými tvářemi, což není způsobeno tím, že jste okouzlující, ale jejím neustálým pohybem mezi zákazníky.
Obeznámil jsem ji se stavem věcí a vyzval ji, aby mi celý prostor ukázala. Mou výzvou nebyla zrovna nadšená. Jenže v těchto chvílích jsem již neváhal, byla to přeci její práce a každý z nás má nějaký úkol. Nebral jsem ohled na čekající zástup, ze kterého jsem vzešel i já. Prostorem jsme prolétli nadzvukovou rychlostí. Zvednutím ruky mi ukázala pánské šatny, kam jsem zaplul. Z toho letu jsem se v šatně zastavil asi uprostřed dlouhé řady.
Převlékl jsem se, poskládal všechny věci do skříňky a zavřel dvířka. Pokud se domníváte, že skříňky byly numericky seřazeny jedna vedle druhé, jste na omylu. Na dřevěném povrhu té mé bylo uvedeno číslo jedna a já propadl v neuvěřitelný záchvat smíchu, který se projevoval spíše vnitřním pohnutím. Bral jsem to trošku jako hru. Kdysi dávno jsem poznal člověka, který vždy trval na tom, že je jednička a s tím se spojovala i jeho skříňka. Vždycky jsem si klepal na čelo, co má tohle všechno znamenat, ale teď, když si skříňka vybrala mě a já ji, jsem přesně věděl, proč to dělal. Do některých věcí člověk musí dorůst.
Pohledem jsem se rozloučil s veselou vzpomínkou a vyrazil do kardiozóny. Před vstupem na běžecký pás jsem se protáhl dle svých možností, a potom se vydal na desetikilometrovou trať, nechtěl jsem si připustit, že už jsem dávno z kondice, a tak jsem běžel, i když pro mě bylo posledních pár kilometrů hotové peklo. Pocit radosti, který se mi uvnitř rozléval, byl nepopsatelný. Zase jednou jsem byl sám sebou a také jsem vyhrál nad svou vlastní leností. Řádně unaven jsem se vydal do šaten a dal si sprchu. Rychle jsem zaplatil a rozloučil se s dívkou na recepci.
Byl jsem rád, že jsem si našel na nějaký čas útočiště. Opět jsem seděl na té stejné židli jako ráno, ale tentokrát už mnohem spokojenější. Vytáhl jsem telefon a zavolal na číslo, od kterého jsem měl zmeškaný hovor. Hlas v telefonu mi zcela suverénně sdělil, že můj byt chce prodat a já se mám za měsíc odstěhovat. Zavěsil jsem a díval se upřeně před sebe, notnou chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že se nejedná o Vajíčko od Ludvíka Aškenázyho, tedy o telefonický vtip. Byl jsem až překvapen, že se právě v tomto momentu neprojevila moje cholerická povaha a dokázal jsem zůstat nad věcí. Ač mnou vládl pocit nejistoty, na druhou stranu jsem to bral jako vysvobození. Mám znova možnost volby. Sbalím si svoje věci, kterých není hodně, a za těmito dveřmi nechám všechny své neúspěšné vztahy. Byl jsem si zcela jistý, že stesk po tomto bytě velice rychle překonám, krom toho, stěhování jsem v podstatě miloval, byl to takový malý příslib nových začátků, kdy je zcela jisté, že potkáte nové lidi a navštěvujete s nimi dosud nepoznaná místa.
Znova jsem usedl k počítači a vydal se hledat nový byt. Vytipoval jsem si jeden, měl jsem konkrétní představu. Ještě téhož dne jsem si domluvil prohlídku. I když se se mnou majitel bytu chtěl sejít až večer, já trval na tom, že byt musím vidět za bílého dne. Chtěl jsem, aby tam bylo světlo, aby to byl tak slunný byt jako ten, ze kterého jsem se odstěhoval. Další podmínkou byl balkón, chtěl jsem se těšit na léto, kdy si vezmu počítač a židli a znova budu sedět v prostoru mezi balkónem a bytem a budu spisovat ta svá moudra. Byl to opravdu den plný zvratů a já nepochyboval, že večer ulehnu znaven pod těžkostmi uplynutého dne.
Dal jsem se do gala a vyrazil na smluvenou schůzku. Ačkoli jsem žil v domnění, že na smluveném místě bude čekat muž, s úsměvem na tváři na mě čekala velice pohledná dívka. Když bych ji od oka změřil, měla přibližně 170 centimetrů na podpatcích, takže ve skutečnosti neměla víc jak 165 centimetrů. Dlouhé lehce zvlněné vlasy jí lemovaly obličej, ale tohle všechno vlastně nebylo to, co mě na ní nejvíc zaujalo, byly to její oči. Vábil mě jejich tvar, barva a ze všeho nejvíc hloubka. Pohled mi sjel na její ruce, musel jsem přeci zjistit, zda již někdo nevlastní výhradní licenci k těmto krásným očím.
Byl jsem v celku rád, že jsem na prstě nespatřil ani otlak možného kroužku. Dobře jsem znal kroky Alfa-samců a mé momentální počínání kopírovalo návod k použití. Sice jsem jím opovrhoval, ale kdo se rozhodl následovat tuto cestu, byl vždy úspěšný. Kdysi jsem si musel osvojit základní pravidla hry, což mi zpočátku činilo potíže, ale ty zanedlouho ztratily svůj význam, šlo pouze o to, vžít se do své role.
www.trojanovapetra.webnode.cz
šálek kávy od Petr Kratochvil
7. 2. 2013
Dveře se zavřely a já cítil neuvěřitelný pocit osamění. Jakoby mi někdo z prstu stáhl prsten, bylo to tak nenadálé a rychlé, nebránil jsem se a ani nebojoval. Nechtěl jsem, aby odešla, i když jsme byli zcela rozdílní. Chvíli jsem mlčky seděl u stolu a sledoval dvě sklenice od vína, kde na dně odpočívaly poslední zbytky vzpomínek bez budoucnosti. Chtěl jsem utéct ze svého života, rozplynout se ve věčnosti a nebýt. Dokonce jsem věděl, jak by se to dalo provést, jenže jsem si až příliš uvědomoval, že už nejsem dítě a ke všemu se musím postavit čelem.
Útěkem bych nevyřešil vůbec nic. A tak jsem ty dvě proklaté sklenice sebral ze stolu a umyl je. Nedokázal jsem se uklidnit, pořád jsem měl pocit, jakoby vedle mě stála. Otevřel jsem okno a začal stahovat povlečení, abych se zbavil toho jejího nezapomenutelného parfému. Pak jsem procházel bytem a hledal poslední stopy po její přítomnosti, abych je odstranil.
Posadil jsem se ke stolu a načrtl pyramidu, tohle hibernování v myšlenkách už mi lezlo krkem. Musel jsem začít něco dělat, opět se nadechnout. Když jsem vyplnil všechny kolonky, pochopil jsem, že tohle nemá cenu, a tak jsem si zase jednou sedl k počítači a přemýšlel, čím bych efektivně vyplnil čas.
Měl jsem několik možností, i když byly mnohé lákavější, vybral jsem si tu, jež odstraní mou bolest zad. Trošku jsem se obával, že místo, které jsem si vybral, úplně nesplní moje požadavky, to byl také důvod, proč jsem přestal cvičit, nikde jsem nemohl najít prostor pro své potřeby, a pak jsem to vzdal. Uvědomoval jsem si, že právě teď je čas znova začít hledat místo, které by mi poskytlo pocit uklidnění. A tak jsem zvolil posilovnu nejblíže mému domovu, tento způsob jsem ještě nezkoušel, vždy jsem měl své sportovní aktivity rozesety po svém denním leteckém prostoru.
Byl jsem až překvapen, jak dlouho mi trvalo najít sportovní oblečení. Musel jsem kvůli tomu přeskládat polovinu skříně, nic mi nepřišlo vhodné, ale docela s lehkým srdcem jsem se podvolil tomu, že můj sportovní comeback nebude v nejnovější kolekci prestižní sportovní značky. V mysli mi vytanul název knihy, kterou jsem nedávno držel v ruce „Jak nebýt perfektní, ale úspěšný“, pousmál jsem se, sbalil věci do tašky a promptně opustil byt.
Opatrnicky jsem zatáhl za kliku, dodržel jsem pravidlo u dveří a zul si boty. Celá ta situace mi přišla vtipná, ještě před týdnem by mě ani nenapadlo tento krok udělat, možná jsem opravdu nechtěl vyvolávat už žádné další konflikty. Namířil jsem si to přímo k recepci. Musel jsem uznat, že v těchto zařízeních se obsluha nikdy nemění. Vždy na Vás čeká mladá pohledná dívka s lehce narůžovělými tvářemi, což není způsobeno tím, že jste okouzlující, ale jejím neustálým pohybem mezi zákazníky.
Obeznámil jsem ji se stavem věcí a vyzval ji, aby mi celý prostor ukázala. Mou výzvou nebyla zrovna nadšená. Jenže v těchto chvílích jsem již neváhal, byla to přeci její práce a každý z nás má nějaký úkol. Nebral jsem ohled na čekající zástup, ze kterého jsem vzešel i já. Prostorem jsme prolétli nadzvukovou rychlostí. Zvednutím ruky mi ukázala pánské šatny, kam jsem zaplul. Z toho letu jsem se v šatně zastavil asi uprostřed dlouhé řady.
Převlékl jsem se, poskládal všechny věci do skříňky a zavřel dvířka. Pokud se domníváte, že skříňky byly numericky seřazeny jedna vedle druhé, jste na omylu. Na dřevěném povrhu té mé bylo uvedeno číslo jedna a já propadl v neuvěřitelný záchvat smíchu, který se projevoval spíše vnitřním pohnutím. Bral jsem to trošku jako hru. Kdysi dávno jsem poznal člověka, který vždy trval na tom, že je jednička a s tím se spojovala i jeho skříňka. Vždycky jsem si klepal na čelo, co má tohle všechno znamenat, ale teď, když si skříňka vybrala mě a já ji, jsem přesně věděl, proč to dělal. Do některých věcí člověk musí dorůst.
Pohledem jsem se rozloučil s veselou vzpomínkou a vyrazil do kardiozóny. Před vstupem na běžecký pás jsem se protáhl dle svých možností, a potom se vydal na desetikilometrovou trať, nechtěl jsem si připustit, že už jsem dávno z kondice, a tak jsem běžel, i když pro mě bylo posledních pár kilometrů hotové peklo. Pocit radosti, který se mi uvnitř rozléval, byl nepopsatelný. Zase jednou jsem byl sám sebou a také jsem vyhrál nad svou vlastní leností. Řádně unaven jsem se vydal do šaten a dal si sprchu. Rychle jsem zaplatil a rozloučil se s dívkou na recepci.
Byl jsem rád, že jsem si našel na nějaký čas útočiště. Opět jsem seděl na té stejné židli jako ráno, ale tentokrát už mnohem spokojenější. Vytáhl jsem telefon a zavolal na číslo, od kterého jsem měl zmeškaný hovor. Hlas v telefonu mi zcela suverénně sdělil, že můj byt chce prodat a já se mám za měsíc odstěhovat. Zavěsil jsem a díval se upřeně před sebe, notnou chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že se nejedná o Vajíčko od Ludvíka Aškenázyho, tedy o telefonický vtip. Byl jsem až překvapen, že se právě v tomto momentu neprojevila moje cholerická povaha a dokázal jsem zůstat nad věcí. Ač mnou vládl pocit nejistoty, na druhou stranu jsem to bral jako vysvobození. Mám znova možnost volby. Sbalím si svoje věci, kterých není hodně, a za těmito dveřmi nechám všechny své neúspěšné vztahy. Byl jsem si zcela jistý, že stesk po tomto bytě velice rychle překonám, krom toho, stěhování jsem v podstatě miloval, byl to takový malý příslib nových začátků, kdy je zcela jisté, že potkáte nové lidi a navštěvujete s nimi dosud nepoznaná místa.
Znova jsem usedl k počítači a vydal se hledat nový byt. Vytipoval jsem si jeden, měl jsem konkrétní představu. Ještě téhož dne jsem si domluvil prohlídku. I když se se mnou majitel bytu chtěl sejít až večer, já trval na tom, že byt musím vidět za bílého dne. Chtěl jsem, aby tam bylo světlo, aby to byl tak slunný byt jako ten, ze kterého jsem se odstěhoval. Další podmínkou byl balkón, chtěl jsem se těšit na léto, kdy si vezmu počítač a židli a znova budu sedět v prostoru mezi balkónem a bytem a budu spisovat ta svá moudra. Byl to opravdu den plný zvratů a já nepochyboval, že večer ulehnu znaven pod těžkostmi uplynutého dne.
Dal jsem se do gala a vyrazil na smluvenou schůzku. Ačkoli jsem žil v domnění, že na smluveném místě bude čekat muž, s úsměvem na tváři na mě čekala velice pohledná dívka. Když bych ji od oka změřil, měla přibližně 170 centimetrů na podpatcích, takže ve skutečnosti neměla víc jak 165 centimetrů. Dlouhé lehce zvlněné vlasy jí lemovaly obličej, ale tohle všechno vlastně nebylo to, co mě na ní nejvíc zaujalo, byly to její oči. Vábil mě jejich tvar, barva a ze všeho nejvíc hloubka. Pohled mi sjel na její ruce, musel jsem přeci zjistit, zda již někdo nevlastní výhradní licenci k těmto krásným očím.
Byl jsem v celku rád, že jsem na prstě nespatřil ani otlak možného kroužku. Dobře jsem znal kroky Alfa-samců a mé momentální počínání kopírovalo návod k použití. Sice jsem jím opovrhoval, ale kdo se rozhodl následovat tuto cestu, byl vždy úspěšný. Kdysi jsem si musel osvojit základní pravidla hry, což mi zpočátku činilo potíže, ale ty zanedlouho ztratily svůj význam, šlo pouze o to, vžít se do své role.
www.trojanovapetra.webnode.cz
šálek kávy od Petr Kratochvil
| Tweet |
