Svět slov

Vyhledávání

Moudrosti do hrsti

V den, kdy přestanete hořet, mnozí zemřou chladem.
(Francois Mauriac)

Příchuť nevšedních zážitků – XV. – Nová kapitola

Petra Trojanová
3. 1. 2013
Příchuť nevšedních zážitků – XV. – Nová kapitolaNaplánovanou cestu do své domoviny jsem o den posunul. Podvědomě jsem tušil, že loňský rok byl právě tím posledním, kdy se na mě má rodina dívala jako na dospívající osobu. Snažil jsem se tento status uhrát do poslední chvíle, jenže některé věci nejdou zastavit.

Celý den jsem se povaloval po bytě a příležitostně házel do kufru věci, které by se mi mohly hodit. Můj kufr ovšem zažil i několik obměn. Zapomnětlivost by se mi nevyplatila, zatím co má garderoba by byla bez chyby, moje vánoční dárky by vesele zůstaly v bytě. Tento typ nehod zvyšoval mou tepovou frekvenci. Pokud z mého vyprávění necítíte vánoční atmosféru, mohu Vám potvrdit, že ta ke konci roku 2012 do mého života nedorazila.

Byl to pravděpodobně důsledek z předchozích Vánoc. Ačkoli jsem byl vždy odolný vůči všem nemocem, loňského roku jsem jak Vánoce, tak Nový rok promarodil, lépe řečeno prozvracel. Často jsem si pak z toho dělal legraci a tuto historku jsem vždy vyprávěl se závěrem ….a tak jsem se vyzvracel z debility.

Druhého dne jsem se již konečně odhodlal a vydal se přímou cestou na návštěvu k rodičům. Vedli jsme v celku dlouhé diskuze, ovšem jedno bylo opravdu jasné, já se nyní řadím do kategorie dospělý. Na jednu stranu je to samozřejmě výhoda, ale na tu druhou?

Konečně nastala doba, kdy se u nás v rodině obvykle večeří a rozbalují dárky. Vše podléhalo zaběhlým pravidlům. Na tento slavnostní den se dokonce přišel podívat i sníh. Vše bylo opravdu kouzelné, až na jeden nepatrný detail. Mé růžové brýle byly pryč. Už jsem neviděl jas a třpyt, i když vše bylo v podstatě stejné. Mé dětské ideály zůstaly pod zadkem velké ropuchy, která sedí na prameni fantazie.

Jelikož se nerad vzdávám ideálů, nechal jsem volný průběh nadcházejícím dnům. Na programu dne byla návštěva u prarodičů s vinným sklepem. Ano, nebyl jsem vinařem a těchto akcí týkajících se péče a následného sběru jsem se nikdy neúčastnil. Nepatřil jsem zrovna k nejzdatnějším střihačům a degustátorům, vždy jsem uznával odbornost zkušených.

První dny jsem strávil fotografováním zimní přírody. Ačkoli v Praze bylo tč. teplo a stačil teplejší kabát, na jižní Moravě vládla ledová královna. Po celou dobu se mi v hlavě vybavovaly nejrůznější vzpomínky z mého dětství, kdy jsme vymýšleli neuvěřitelné skopičiny. Darujte malým dětem velkou zahradu. Na malý moment jsem zatoužil louskat ořechy na schodech, kopat jámy po zahradě v domnění, že hrajeme poklad a stavět bunkry v korunách stromů. Nepatřili jsme zrovna k neviňátkům.

Mé vzpomínky se ovšem zastavily u mé dětské kamarádky. Viděl jsem jako dnes naše jiskřící oči. Vše se odehrávalo v době, kdy mobil byl výsadou honosnější vrstvy obyvatel. A my si psali dopisy. Ačkoli jich s touto dívkou nebylo mnoho, byly základem pro mou rozsáhlou sbírku.

Říkal jsem si, zda bych ji ještě po těch letech poznal. Neměl jsem na ni žádný jiný kontakt krom adresy. Ovšem byla tu velká pravděpodobnost, že toto již není pravda.

Dny z mé dovolené utíkaly s větrem o závod. Nový rok se blížil a já se připojil k přípravám oslav ve vinném sklepě. Vzhledem k tomu, že se jednalo o velkou rodinou oslavu, bylo potřeba nejprve napočítat kusy zúčastněných, což se jevilo jako bezproblémový úkol, jenže v naší rodině, kde je vše s otazníkem, to problém byl.
Oslavy Nového roku začaly oproti těm loňským přirozeným způsobem. Dvě hodiny před půlnocí jsem byl přemluven k přesunu na jinou akci. Nebyl jsem tímto plánem zrovna nadšený, ale komu není rady, tomu není pomoci. Vydali jsme se po zledovatělé cestě k fotbalovému hřišti. Už z dálky bylo slyšet smích a rozjařenost lidí.

Vešli jsme do místnosti. Zatím co já jsem byl zdrženlivý, Honza s grácií objednal dvě piva. Posadil jsem se ob dvě židle od štěbetajících dívek. V místnosti byl krb a společnost byla osvětlena pouze září ohně, za jiných okolností by tu byla opravdová romantika. Lehce jsme popíjeli. Přiznávám se, seděl jsem tam jako pecka a nejradši bych se vrátil k původnímu plánu.

Když v tom si ke mně přisedla nějaká dívka a snažila se se mnou navázat kontakt. I přes všechen vypitý alkohol, jsem kladl značný odpor, leč neodradilo jí to. Počet jejích vypitých skleniček ji uvrhl do tajů povznesenosti. Začala mi vyprávět o člověku, se kterým si jako malá psala dopisy a mně začalo svítat, proč si ke mně vlastně přisedla, byla to výzvědná akce. Ano, byla to má dopisovatelka, ze které jsem si často dělal legraci. Ve svých dopisech jsem ji tehdy oslovoval Boženo dle Boženy Němcové.

Jazyk se mi rozvázal s rychlostí blesku a snažil jsem se hýřit humorem. Dokonce jsem si vzpomněl, že to byla právě ona, s kým jsem vykouřil jednu ze svých prvních cigaret. Chtěl jsem se provětrat, a tak jsem ji pozval na jedno před budovu. Když jsme procházeli chodbou, už jsem nepochyboval, že ona je právě tou Boženou. Její smysl pro humor zůstal. Pokuřovali jsme a chvílemi jsme do sebe strkali jako děti, když v tom se na obloze objevil ohňostroj. Zapomněli jsme na čas, což znamenalo, že jsme zapomněli vítat Nový rok. Pousmála se a řekla: „To zase bude“.


www.trojanovapetra.webnode.cz

šálek kávy od Petr Kratochvil


          
Zaujal vás tento článek a chcete jej doporučit?
Vzkaz:
  + odkaz na článek
na
e-mail:
 
 
Máte-li potíže s přihlašováním...
Zapomněl(a) jsem heslo, ale mám ověřenou e-mailovou adresu...

Pro kůži

RSS
RSS
Venušanka v číslech:
• 6 001 den v provozu
• 4 936 článků
• 1 512 soutěží


Copyright © Venušanka od roku 2006 – magazín pro ženy, všechna práva vyhrazena



Dnes je 09.08.2022 a svátek má Roman