Příchuť nevšedních zážitků – IX. – Jízda metrem
Petra Trojanová
1. 11. 2012
Když jsem opustil zdi zmíněného salónu, ulevilo se mi. Za trochu klidu jsem byl opravdu vděčný. Pomalým krokem jsem se vydal na nejbližší zastávku metra. Snažil jsem se na této chvíli najít něco výjimečného. I když byl podzim mým nejoblíbenějším ročním obdobím, tušil jsem, že letos se mé očekávání z přívalu barev nedostaví. Už jsem několikrát zaslechl, že brzy přijde zima a sníh.
Chtěl jsem se brodit v listí a užívat barev, leč neustálý déšť mi kazil plány. Listy se na sebe lepily. Nevzbuzovaly ve mně radost. Byl jsem si zcela jistý, že mé rozpoložení se nezlepšilo, ba naopak. Dívka, která mi vymluvila díru do hlavy, otevřela dveře i pošmournému počasí. Ten zvláštní pocit neklidu se mi zaryl opravdu hluboko.
Konečně jsem vstoupil do útrob metra. Už jsem nebyl tak povznesený jako vždy. Nepřehlížel jsem kolemjdoucí, všechny jsem si důkladně prohlížel a říkal si, jestli se mi také v obličeji zračí ten nečekaný deštivý podzim. Lidé kolem mě se snažili číst, ale ostatní příchozí jim nedopřáli klidu. Lidská bezohlednost nezná mezí.
Vlak konečně dorazil. Všichni jsme se rádi přesunuli do teplejších krajin, i když za jakou cenu. Vlak byl plný k prasknutí. Alespoň tentokrát jsem ocenil svou dostatečně vysokou postavu. O další dvě stanice dav vystoupil. Vlak byl najednou poloprázdný a já konečně mohl na sedadle vystřídat předchozího pasažéra.
Naproti mně seděla dívka. Průsvitný obličej jí lemovaly lehce narezavělé vlasy. Překotně listovala knihou, jakoby do ní něco vložila a náhle to nemohla najít. Při svém pozorování jsem si zanedlouho uvědomil, že nehledá vůbec nic, ale místy si čte vysvětlivky v posledním oddílu knihy. Pousmála se, a pak její hbité prsty opět listovaly knihou jako o závod, nechápal jsem, proč si tu potřebnou stránku nezaloží. Na další stanici se rozhodla, že přebal z knihy, pravděpodobně pro jistotu, odejme a já poprvé spatřil místa, ve kterých bloudí její myšlenky: Základy jógové filozofie. Přehodila si nohu přes nohu a pokračovala ve čtení.
Za celou dobu, co jsem ji lustroval, nezvedla ani jednou zrak. Bylo to zvláštní, kolik znáte lidí s tak vysokou mírou koncentrace? Já tedy moc ne. Pokaždé cítím přilepený zrak návštěvníka, který marně hledá můj pohled. I přes veškeré své myšlenky jsem z dívky nespouštěl zrak a nepřestával jsem vysílat signály. Ovšem ona byla jako ledová královna, naprosto nedotknutelná a pevná.
Na další stanici jsem využil situace, překotně jsem se zvedl, na chvíli jsem se zamotal mezi nově příchozí a posadil se na sedadlo vedle mnou vyhledávané ženy. Měl jsem opravdu dobrý výhled do stránek, ovšem zradila mě má vlastní lenost. Zapomněl jsem brýle, protože kdo by si je na masáž bral. Nepředpokládal jsem své nenadálé nadšení.
A pak se na mě poprvé podívala, věděl jsem proč. Zcela úmyslně jsem narušil její zónu, neměla na výběr. Vzhledem k vzniklé situaci mě nenapadlo říct víc než „Dobrý den“. V jejích očích jsem si zcela jasně přečetl ten hanlivý výraz, který se odrazil v její mysli. „Dobrý den“. Její oči opět spadly do knihy. Měl jsem pocit, že se kolem sebe snaží vytvořit bublinu, kde by ji nikdo nerušil. To jsem samozřejmě nemohl dopustit. Tím by neuvěřitelně klesla šance mého úspěchu. Nezbývalo nic jiného, než být dotěrným dál.
Chtělo to dobrou myšlenku, abych ji zaujal a hned následně to chtělo najít dobré místo, kam bych ji poznal. Nebyl to ten typ dívky, kterou utáhnete na vařenou nudli. Ona byla možná tím speciálním překvapením, po kterém jsem toužil. Vzpomněl jsem si na jedno místo blízko Staroměstského náměstí, kam bych ji mohl vzít. Chvíli jsem se odhodlával, než jsem to risknul.
„Chtěl bych Vás pozvat na skleničku“. Hned mi na mysli vytanulo, že jsem přešlápl. Jogíni a sklenička. Hloupost.
„A na jaké stanici vystupujete?“ Říkal jsem si, jestli jsem se nepřeslechl.
„Tak kde?“
„Ještě dvě.“
„Pokud mi dokážete odpovědět na mou otázku, tak půjdu, nic není zadarmo.“
„Kdo je poslední pozorovatel?“
První, co mě napadlo, bylo koho nebo čeho. Vnitřní hlas mi napovídal, že tudy cesta nepovede. A tak jsem šel s kůží na trh.
„O tom samozřejmě nemám ponětí, ale jistě budete natolik sofistikovaná, že mi to, díky přijaté nabídce, osvětlíte.“
Nejistě se na mě podívala. Má odpověď ji překvapila, dostal jsem se tam, kam jsem potřeboval. Nevědět, na to má každý z nás přeci právo a není na tom nic špatného. Přít se s ní o neurčitosti otázky, by jistě vedlo k nezdaru. Má nabídka byla přijata.
www.trojanovapetra.webnode.cz
1. 11. 2012
Když jsem opustil zdi zmíněného salónu, ulevilo se mi. Za trochu klidu jsem byl opravdu vděčný. Pomalým krokem jsem se vydal na nejbližší zastávku metra. Snažil jsem se na této chvíli najít něco výjimečného. I když byl podzim mým nejoblíbenějším ročním obdobím, tušil jsem, že letos se mé očekávání z přívalu barev nedostaví. Už jsem několikrát zaslechl, že brzy přijde zima a sníh.
Chtěl jsem se brodit v listí a užívat barev, leč neustálý déšť mi kazil plány. Listy se na sebe lepily. Nevzbuzovaly ve mně radost. Byl jsem si zcela jistý, že mé rozpoložení se nezlepšilo, ba naopak. Dívka, která mi vymluvila díru do hlavy, otevřela dveře i pošmournému počasí. Ten zvláštní pocit neklidu se mi zaryl opravdu hluboko.
Konečně jsem vstoupil do útrob metra. Už jsem nebyl tak povznesený jako vždy. Nepřehlížel jsem kolemjdoucí, všechny jsem si důkladně prohlížel a říkal si, jestli se mi také v obličeji zračí ten nečekaný deštivý podzim. Lidé kolem mě se snažili číst, ale ostatní příchozí jim nedopřáli klidu. Lidská bezohlednost nezná mezí.
Vlak konečně dorazil. Všichni jsme se rádi přesunuli do teplejších krajin, i když za jakou cenu. Vlak byl plný k prasknutí. Alespoň tentokrát jsem ocenil svou dostatečně vysokou postavu. O další dvě stanice dav vystoupil. Vlak byl najednou poloprázdný a já konečně mohl na sedadle vystřídat předchozího pasažéra.
Naproti mně seděla dívka. Průsvitný obličej jí lemovaly lehce narezavělé vlasy. Překotně listovala knihou, jakoby do ní něco vložila a náhle to nemohla najít. Při svém pozorování jsem si zanedlouho uvědomil, že nehledá vůbec nic, ale místy si čte vysvětlivky v posledním oddílu knihy. Pousmála se, a pak její hbité prsty opět listovaly knihou jako o závod, nechápal jsem, proč si tu potřebnou stránku nezaloží. Na další stanici se rozhodla, že přebal z knihy, pravděpodobně pro jistotu, odejme a já poprvé spatřil místa, ve kterých bloudí její myšlenky: Základy jógové filozofie. Přehodila si nohu přes nohu a pokračovala ve čtení.
Za celou dobu, co jsem ji lustroval, nezvedla ani jednou zrak. Bylo to zvláštní, kolik znáte lidí s tak vysokou mírou koncentrace? Já tedy moc ne. Pokaždé cítím přilepený zrak návštěvníka, který marně hledá můj pohled. I přes veškeré své myšlenky jsem z dívky nespouštěl zrak a nepřestával jsem vysílat signály. Ovšem ona byla jako ledová královna, naprosto nedotknutelná a pevná.
Na další stanici jsem využil situace, překotně jsem se zvedl, na chvíli jsem se zamotal mezi nově příchozí a posadil se na sedadlo vedle mnou vyhledávané ženy. Měl jsem opravdu dobrý výhled do stránek, ovšem zradila mě má vlastní lenost. Zapomněl jsem brýle, protože kdo by si je na masáž bral. Nepředpokládal jsem své nenadálé nadšení.
A pak se na mě poprvé podívala, věděl jsem proč. Zcela úmyslně jsem narušil její zónu, neměla na výběr. Vzhledem k vzniklé situaci mě nenapadlo říct víc než „Dobrý den“. V jejích očích jsem si zcela jasně přečetl ten hanlivý výraz, který se odrazil v její mysli. „Dobrý den“. Její oči opět spadly do knihy. Měl jsem pocit, že se kolem sebe snaží vytvořit bublinu, kde by ji nikdo nerušil. To jsem samozřejmě nemohl dopustit. Tím by neuvěřitelně klesla šance mého úspěchu. Nezbývalo nic jiného, než být dotěrným dál.
Chtělo to dobrou myšlenku, abych ji zaujal a hned následně to chtělo najít dobré místo, kam bych ji poznal. Nebyl to ten typ dívky, kterou utáhnete na vařenou nudli. Ona byla možná tím speciálním překvapením, po kterém jsem toužil. Vzpomněl jsem si na jedno místo blízko Staroměstského náměstí, kam bych ji mohl vzít. Chvíli jsem se odhodlával, než jsem to risknul.
„Chtěl bych Vás pozvat na skleničku“. Hned mi na mysli vytanulo, že jsem přešlápl. Jogíni a sklenička. Hloupost.
„A na jaké stanici vystupujete?“ Říkal jsem si, jestli jsem se nepřeslechl.
„Tak kde?“
„Ještě dvě.“
„Pokud mi dokážete odpovědět na mou otázku, tak půjdu, nic není zadarmo.“
„Kdo je poslední pozorovatel?“
První, co mě napadlo, bylo koho nebo čeho. Vnitřní hlas mi napovídal, že tudy cesta nepovede. A tak jsem šel s kůží na trh.
„O tom samozřejmě nemám ponětí, ale jistě budete natolik sofistikovaná, že mi to, díky přijaté nabídce, osvětlíte.“
Nejistě se na mě podívala. Má odpověď ji překvapila, dostal jsem se tam, kam jsem potřeboval. Nevědět, na to má každý z nás přeci právo a není na tom nic špatného. Přít se s ní o neurčitosti otázky, by jistě vedlo k nezdaru. Má nabídka byla přijata.
www.trojanovapetra.webnode.cz
| Tweet |
