Žena v černém
Susan Hillová
19. 3. 2012
Ráno dlouho nepřicházelo, a když se přece jen rozednilo, bylo zase zataženo a vlhko – plesnivý, pochmurný listopad.
Vstal jsem. Hlava mě bolela a oči pálily, nohy jsem měl jako z olova. Nějak se mi podařilo se obléknout a dovléct se po schodech dolů ke snídani. Na jídlo jsem se nemohl ani podívat, ale měl jsem hroznou žízeň, takže jsem do sebe lil čaj, šálek za šálkem. Dailyovi se na mě tu a tam znepokojeně podívali, zatímco jsem vykládal o svých plánech. Myslel jsem, že se mi neudělá dobře, dokud se neposadím do vlaku a nebudu sledovat, jak mi tahle krajina mizí z dohledu. Taky jsem to řekl, ale současně jsem se snažil vyjádřit jim oběma svůj velký vděk, protože mi rozhodně zachránili život i duševní zdraví.
Potom jsem se zvedl od stolu a vykročil do jídelny, ale dveře přede mnou jaksi ustoupily, zdálo se mi, že se k ním plahočím hustou mlhou, která mě obkličuje. Nemohl jsem popadnout dech a připadalo mi, jako bych tlačil proti nějakému velikému břemenu, které musím odsunout, jinak se nedostanu dál.
Samuel Daily mě v pádu zachytil a já si nejasně uvědomoval, že už podruhé, i když za úplně jiných okolností, mě napůl nese a napůl vleče, tentokrát nahoru po schodech do mé zdejší ložnice. Tam mi pomohl ze šatů a pak odešel a nechal mě tam. Hlava mi třeštila a mysl zmateně vířila. V tom pokoji jsem setrval pět dní. Občas mě navštívil znepokojeně vyhlížející lékař.
Potom nejhorší horečka a blouznění pominuly a zanechaly mě až k nevíře vyčerpaného a zesláblého. Teprve nyní jsem byl schopen se posadit do křesla, nejdříve ve svém pokoji a pak dole. Dailyovi byli nanejvýš laskaví a starostliví.
Nejhorší ze všeho ale bylo, že nešlo o tělesnou nemoc, bolest, únavu či horečku, ale o následky duševní trýzně, jíž jsem prošel.
Zdálo se mi, že mě žena v černém pronásleduje dokonce i tady, že sedí v nohou mé postele, že se mně, spícímu, najednou zblízka dívá do obličeje, takže jsem se s hrůzyplným výkřikem probudil. A v hlavě mi zněl pláč toho dítěte z bažin, kymácení houpacího křesla a řehtání tonoucího poníka. Nemohl jsem se toho zbavit.
Když jsem neupadal v horečné blouznění, vyvstávalo přede mnou zase každé slovo z dopisů a úmrtních listů, jako kdyby mi někdo ty stránky držel před očima.
úryvek z knihy Žena v černém, autor Susan Hillová, vydalo nakladatelství Metafora
19. 3. 2012
Ráno dlouho nepřicházelo, a když se přece jen rozednilo, bylo zase zataženo a vlhko – plesnivý, pochmurný listopad. Vstal jsem. Hlava mě bolela a oči pálily, nohy jsem měl jako z olova. Nějak se mi podařilo se obléknout a dovléct se po schodech dolů ke snídani. Na jídlo jsem se nemohl ani podívat, ale měl jsem hroznou žízeň, takže jsem do sebe lil čaj, šálek za šálkem. Dailyovi se na mě tu a tam znepokojeně podívali, zatímco jsem vykládal o svých plánech. Myslel jsem, že se mi neudělá dobře, dokud se neposadím do vlaku a nebudu sledovat, jak mi tahle krajina mizí z dohledu. Taky jsem to řekl, ale současně jsem se snažil vyjádřit jim oběma svůj velký vděk, protože mi rozhodně zachránili život i duševní zdraví.
Potom jsem se zvedl od stolu a vykročil do jídelny, ale dveře přede mnou jaksi ustoupily, zdálo se mi, že se k ním plahočím hustou mlhou, která mě obkličuje. Nemohl jsem popadnout dech a připadalo mi, jako bych tlačil proti nějakému velikému břemenu, které musím odsunout, jinak se nedostanu dál.
Samuel Daily mě v pádu zachytil a já si nejasně uvědomoval, že už podruhé, i když za úplně jiných okolností, mě napůl nese a napůl vleče, tentokrát nahoru po schodech do mé zdejší ložnice. Tam mi pomohl ze šatů a pak odešel a nechal mě tam. Hlava mi třeštila a mysl zmateně vířila. V tom pokoji jsem setrval pět dní. Občas mě navštívil znepokojeně vyhlížející lékař.
Potom nejhorší horečka a blouznění pominuly a zanechaly mě až k nevíře vyčerpaného a zesláblého. Teprve nyní jsem byl schopen se posadit do křesla, nejdříve ve svém pokoji a pak dole. Dailyovi byli nanejvýš laskaví a starostliví.
Nejhorší ze všeho ale bylo, že nešlo o tělesnou nemoc, bolest, únavu či horečku, ale o následky duševní trýzně, jíž jsem prošel.
Zdálo se mi, že mě žena v černém pronásleduje dokonce i tady, že sedí v nohou mé postele, že se mně, spícímu, najednou zblízka dívá do obličeje, takže jsem se s hrůzyplným výkřikem probudil. A v hlavě mi zněl pláč toho dítěte z bažin, kymácení houpacího křesla a řehtání tonoucího poníka. Nemohl jsem se toho zbavit.
Když jsem neupadal v horečné blouznění, vyvstávalo přede mnou zase každé slovo z dopisů a úmrtních listů, jako kdyby mi někdo ty stránky držel před očima.
úryvek z knihy Žena v černém, autor Susan Hillová, vydalo nakladatelství Metafora
| Tweet |
