Pochopte to přece!
Halina Pawlowská
21. 1. 2011
Pochopte to přece!
Oslovili mne z jedné z televizí a nabídli mi, abych jim dělala šéfa projektu. Šlo o nový seriál a já dostala za úkol sestavit tým, s kterým budu kráčet vpřed k seriálovým zítřkům. Řekla jsem to Karolíně. Chodila se mnou na FAMU, problém byl jen v tom, že v praxi se scénáristikou nikdy neživila, a tak trvalo dost dlouho, než do toho zase přišla. To právě přišly v televizi na řadu nové změny, přišel nový šéf, přišly nové zaměstnanecké struktury a já musela odejít z funkce „šéfa projektu.“ Na mé místo přišla Karolína. Trošinku (ale jen docela trošinku) omluvně se na mě usmála a řekla: „Jsem samoživitelka. Pochop to přece!“
Nechápala jsem to. Ani jsem nepochopila našeho bytného Nováka, který chtěl, abychom se vystěhovali a on mohl náš byt pronajmout zahraniční firmě…
Nepochopila jsem ani Ludvíka, který přestal psát básně a podepsal se pod čtyři moje písničky. Nějak jsem nepochopila, že má první láska prodala skandálnímu plátku naše společné fotky a zdálo se mi i dost nepochopitelné, že mi můj bratranec zatajil dědictví po babičce.
Taky jsem nepochopila, že pro mou neteř nebyl problém za slušnou sumu ukázat i svou nejneslušnější skulinku, a naprosto jsem neměla pochopení pro svého muže, když mě vyměnil za model o dvacet kilo mladší.
A tak jsem šla k psychiatrovi. Ten mi, pochopitelně, předepsal tunu prášku a pak mi řekl: „Pochopte to přece! V dnešní době je naprosto nutné, aby každý myslel na sebe!“
O ptáku Ohniváku
Za sedmerými horami a sedmerými lesy, u potůčku lemovaného kraječkou pomněnek žila holčička Anička. Měla vlasy černé jako havraní křídla, a když jí bylo šest let, tak se v půlnoci obloha potáhla havraní černí a na okénko chaloupky malé jako babiččina dlaň zaťukal černý havran. Křídla měl zcuchaná větrem a jeho oči zářily jako hřbety zmijích mláďat.
Anička okénko otevřela. „Chceš dort?““ zeptala se. „Dostala jsem ho k narozeninám. Má vanilkový krém, čokoládovou polevu a je na něm šest svíček.“
Havran zobl do prvního drobečku. Křídla se mu narovnala. Havran zobl do druhého. Peří se zalesklo. Když havran spolkl třetí sousto, oblohu rozetnul blesk a na Aniččině okénku seděl místo havrana krásný, duhový pták.
„Kdo jsi?“ zeptala se Anička. „Jsem Ohnivák,“ řekl pták. „A protože máš dobrou duši, tak ti dám důležitou radu: Aničko, až ti bude šestnáct, tak se musíš vznést! Jedině tak poznáš svět a zasměješ se všem malichernostem! Aničko, až ti bude šestnáct, tak vylétneš z chalupy a zamíříš ke slunci. Poznáš jeho žár a taky vlastní horoucí touhu! Aničko, v šestnácti roztáhneš svá křídla. Poletíš nebem a pocítíš volnost větru a omamující svobodu! Aničko, tvým cílem je obzor! Jedině tam totiž je opravdová láska!“
Pták Ohnivák svými křídly zastínil měsíc a ještě řekl: „A teď víš všechno a jdi spát!“
Když bylo Aničce šestatřicet, měla prošedivělé vlasy a bydlela v paneláku…
…………………
Ukázka z čerstvé knižní novinky spisovatelky Haliny Pawlowské „Ještě že nejsem papež“, vydalo nakladatelství Motto
21. 1. 2011
Pochopte to přece!
Oslovili mne z jedné z televizí a nabídli mi, abych jim dělala šéfa projektu. Šlo o nový seriál a já dostala za úkol sestavit tým, s kterým budu kráčet vpřed k seriálovým zítřkům. Řekla jsem to Karolíně. Chodila se mnou na FAMU, problém byl jen v tom, že v praxi se scénáristikou nikdy neživila, a tak trvalo dost dlouho, než do toho zase přišla. To právě přišly v televizi na řadu nové změny, přišel nový šéf, přišly nové zaměstnanecké struktury a já musela odejít z funkce „šéfa projektu.“ Na mé místo přišla Karolína. Trošinku (ale jen docela trošinku) omluvně se na mě usmála a řekla: „Jsem samoživitelka. Pochop to přece!“
Nechápala jsem to. Ani jsem nepochopila našeho bytného Nováka, který chtěl, abychom se vystěhovali a on mohl náš byt pronajmout zahraniční firmě…
Nepochopila jsem ani Ludvíka, který přestal psát básně a podepsal se pod čtyři moje písničky. Nějak jsem nepochopila, že má první láska prodala skandálnímu plátku naše společné fotky a zdálo se mi i dost nepochopitelné, že mi můj bratranec zatajil dědictví po babičce.
Taky jsem nepochopila, že pro mou neteř nebyl problém za slušnou sumu ukázat i svou nejneslušnější skulinku, a naprosto jsem neměla pochopení pro svého muže, když mě vyměnil za model o dvacet kilo mladší.
A tak jsem šla k psychiatrovi. Ten mi, pochopitelně, předepsal tunu prášku a pak mi řekl: „Pochopte to přece! V dnešní době je naprosto nutné, aby každý myslel na sebe!“
O ptáku Ohniváku
Za sedmerými horami a sedmerými lesy, u potůčku lemovaného kraječkou pomněnek žila holčička Anička. Měla vlasy černé jako havraní křídla, a když jí bylo šest let, tak se v půlnoci obloha potáhla havraní černí a na okénko chaloupky malé jako babiččina dlaň zaťukal černý havran. Křídla měl zcuchaná větrem a jeho oči zářily jako hřbety zmijích mláďat.
Anička okénko otevřela. „Chceš dort?““ zeptala se. „Dostala jsem ho k narozeninám. Má vanilkový krém, čokoládovou polevu a je na něm šest svíček.“
Havran zobl do prvního drobečku. Křídla se mu narovnala. Havran zobl do druhého. Peří se zalesklo. Když havran spolkl třetí sousto, oblohu rozetnul blesk a na Aniččině okénku seděl místo havrana krásný, duhový pták.
„Kdo jsi?“ zeptala se Anička. „Jsem Ohnivák,“ řekl pták. „A protože máš dobrou duši, tak ti dám důležitou radu: Aničko, až ti bude šestnáct, tak se musíš vznést! Jedině tak poznáš svět a zasměješ se všem malichernostem! Aničko, až ti bude šestnáct, tak vylétneš z chalupy a zamíříš ke slunci. Poznáš jeho žár a taky vlastní horoucí touhu! Aničko, v šestnácti roztáhneš svá křídla. Poletíš nebem a pocítíš volnost větru a omamující svobodu! Aničko, tvým cílem je obzor! Jedině tam totiž je opravdová láska!“
Pták Ohnivák svými křídly zastínil měsíc a ještě řekl: „A teď víš všechno a jdi spát!“
Když bylo Aničce šestatřicet, měla prošedivělé vlasy a bydlela v paneláku…
…………………
Ukázka z čerstvé knižní novinky spisovatelky Haliny Pawlowské „Ještě že nejsem papež“, vydalo nakladatelství Motto
| Tweet |
