Stříbrná svatba

Stříbrná svatba stojí za branou a čeká na pozvání,
ve mně však zůstaly jen vzpomínky a bolest ze zklamání.

Bylo mně krásných sedmnáct let,
když změnil jsi mého světa běh.
Když tvá ústa se na mě usmála,
že přišla láska, hned jsem poznala.

Vidím se zase u oltáře,
vidím, jak farář nám ruce štolou váže.
Náš koráb šťastného manželství
chtěli jsme přivést v přístav bezpečný.

Léta plynula jak voda v potoce,
děti odrůstaly rok po roce.
Naše láska se pomalu měnila v prostý zvyk,
i když někdy bouře přišla, zas bylo líp.

Náhle začala někam mizet slůvka milá,
když v ruce tvé se láhev objevila.
Bylo toho čím dál víc a víc,
teď už bez sklenice nemůžeš být.

Zmizel klid, zmizela i láska a pohoda,
stále ti říkám: vzpamatuj se, proboha.

V noci když pak zmožen spíš
Jsem ráda, že mé slzy nevidíš.
I když nejsem věřící,
Modlím se, ať zítra nemáš opici.

Na Silvestra, když jsem si připíjela se svým splínem,
vše viděla jsem ve světle jiném.
Prášky jsem si nachystala,
abych v novém roce jenom spala.
Však nečekaně přišel syn,
prášky chytil, vyhodil,
pořádně nám domluvil.

V hlavě víří otázky:
mohu žít dál bez lásky?

Tweet