Sex ve městě (a v botách)
Paola Jacobbi
2. 2. 2012
Především: ženy svými střevíčky hovoří o sexu. Není potřeba být antropologem Desmondem Morrisem, při vší úctě, abychom vycítili odlišnost sdělení, které vysílá žena v tichých mokasínech na gumové podrážce nebo nositelka páru jasně znějících jehlových podpatků.
Ale to pouze na první pohled. Stereotyp (podpatky=bohyně sexu, přízemní úroveň=jeptiška) je totiž neustále zpochybňován změnami módy a zvyklostí.
Přesto je jedna věc jistá: bota s podpatkem je předmět, který nejvíce ze všech vyznačuje rozdíl mezi oběma pohlavími našeho živočišného druhu.
Jen abychom si to ujasnili: Viděli jste někdy transsexuála v balerínkách?
A ať už se jak chce říká, že se muži nového tisíciletí stali supernarcisy plnými svůdnosti, na jehlových podpatcích jsme je ještě neviděli. Řekli sice „ano“ řasence, stínům na očích a dokonce té bolestivé proceduře, jakou je depilace voskem, ale až k jehlovému podpatku se nedopracovali, tedy alespoň ne mimo travesti show.
Nu dobrá, možná že dříve nebo později k tomu dojde. Stále více do popředí vystupující typ mužů, tzv. metrosexuálové, kteří se inspirují estetickými slabostmi někoho jako je David Beckham, by k tomu mohli dospět brzy. Ten den propadneme zoufalství, posypeme si hlavu popelem nebo o tom napíšeme další knihu. Ale prozatím o tom vůbec nemůže být řeči.
Jehlový podpatek je čistě ženská záležitost. Čím vyšší a špičatější, tím větší je jeho symbolický dopad jako naznačení odlišnosti od muže, a tedy tím bezostyšnější je provokace. „Já je mám vyšší,“ hlásají ženy klapající podpatky, které potkáváme na ulici a v kanceláři. Ano, říkají to jiným ženám, se kterými soupeří, ale především to sdělují mužům, s nimiž jsou ve válce. Nebo v lásce. To vyjde nastejno.
Nebude to náhoda, že od Popelky dále má lidové ženské vyprávění mnoho společného s botami. Kouzelný princ se polapí díky nim, ať už jsou to skleněné střevíčky (jasný symbol panenství) neposkvrněné Popelky nebo jehlové podpatky metropolitních lovkyň, protagonistek Sexu ve městě, jednoho z nejúspěšnějších televizních seriálů z přelomu minulého a současného tisíciletí.
V New Yorku, hlavním městě západního světa, čtyři třicetileté nezávislé a nezadané ženy vyprávějí o svých dobrodružstvích, úspěších a prohrách ve světě sexu, práce a nákupů. Ženy inteligentní, atraktivní a moderní, které mají dvě velké slabosti: muže a boty.
I v tomto případě jsou střevíce nedílnou součástí filmových postav. „Někdy, když se natáčely záběry zblízka, mi režisér říkal, že pokud chci, můžu si vyzout boty, protože stejně nebudou vidět,“ vypravovala Sarah Jessica Parkerová, jedna z hlavních představitelek. „Ale já jsem to nikdy neudělala. Výraz ženy na podpatcích je jiný, než když je bosa.“
Paola Jacobbi: Ty boty musím mít!
2. 2. 2012
Především: ženy svými střevíčky hovoří o sexu. Není potřeba být antropologem Desmondem Morrisem, při vší úctě, abychom vycítili odlišnost sdělení, které vysílá žena v tichých mokasínech na gumové podrážce nebo nositelka páru jasně znějících jehlových podpatků. Ale to pouze na první pohled. Stereotyp (podpatky=bohyně sexu, přízemní úroveň=jeptiška) je totiž neustále zpochybňován změnami módy a zvyklostí.
Přesto je jedna věc jistá: bota s podpatkem je předmět, který nejvíce ze všech vyznačuje rozdíl mezi oběma pohlavími našeho živočišného druhu.
Jen abychom si to ujasnili: Viděli jste někdy transsexuála v balerínkách?
A ať už se jak chce říká, že se muži nového tisíciletí stali supernarcisy plnými svůdnosti, na jehlových podpatcích jsme je ještě neviděli. Řekli sice „ano“ řasence, stínům na očích a dokonce té bolestivé proceduře, jakou je depilace voskem, ale až k jehlovému podpatku se nedopracovali, tedy alespoň ne mimo travesti show.
Nu dobrá, možná že dříve nebo později k tomu dojde. Stále více do popředí vystupující typ mužů, tzv. metrosexuálové, kteří se inspirují estetickými slabostmi někoho jako je David Beckham, by k tomu mohli dospět brzy. Ten den propadneme zoufalství, posypeme si hlavu popelem nebo o tom napíšeme další knihu. Ale prozatím o tom vůbec nemůže být řeči.
Jehlový podpatek je čistě ženská záležitost. Čím vyšší a špičatější, tím větší je jeho symbolický dopad jako naznačení odlišnosti od muže, a tedy tím bezostyšnější je provokace. „Já je mám vyšší,“ hlásají ženy klapající podpatky, které potkáváme na ulici a v kanceláři. Ano, říkají to jiným ženám, se kterými soupeří, ale především to sdělují mužům, s nimiž jsou ve válce. Nebo v lásce. To vyjde nastejno.
Nebude to náhoda, že od Popelky dále má lidové ženské vyprávění mnoho společného s botami. Kouzelný princ se polapí díky nim, ať už jsou to skleněné střevíčky (jasný symbol panenství) neposkvrněné Popelky nebo jehlové podpatky metropolitních lovkyň, protagonistek Sexu ve městě, jednoho z nejúspěšnějších televizních seriálů z přelomu minulého a současného tisíciletí.
V New Yorku, hlavním městě západního světa, čtyři třicetileté nezávislé a nezadané ženy vyprávějí o svých dobrodružstvích, úspěších a prohrách ve světě sexu, práce a nákupů. Ženy inteligentní, atraktivní a moderní, které mají dvě velké slabosti: muže a boty.
I v tomto případě jsou střevíce nedílnou součástí filmových postav. „Někdy, když se natáčely záběry zblízka, mi režisér říkal, že pokud chci, můžu si vyzout boty, protože stejně nebudou vidět,“ vypravovala Sarah Jessica Parkerová, jedna z hlavních představitelek. „Ale já jsem to nikdy neudělala. Výraz ženy na podpatcích je jiný, než když je bosa.“
Paola Jacobbi: Ty boty musím mít!
| Tweet |
