Žárlivec
Fordi
25. 10. 2013
Tenhle příběh vznikl v hluboké minulosti, což doufám váženým čtenářkám nebude vadit. Leccos se od té doby v mém životě změnilo, ale na tyhle časy přesto vzpomínám moc ráda. Byla to totiž neskutečná sranda.
Patřím k sortě „šťastných“ žen, pro které je otěhotnění maličkost, těhotenství proskáčí bez sebemenších problémů a v porodnici způsobí rozruch absolutně bezbolestným pětiminutovým porodem.
Bohužel, své stinné stránky to má. Po hormonální antikoncepci mi rostou vousy (jistě, dají vám protilék, ale po tom vám vypadají taky řasy, obočí a vlasy), prezervativ způsobuje alergii u mého muže (bože, ten vám krásně nateče – bohužel pouze v obličeji), díky přerušované souloži máme dvě děti (a mohlo jich být klidně pět).
Poslední varianta – nitroděložní tělísko – proměnila nás spokojený intimní život v trosky. Napřed mé drahé polovičce vadily drátky, a pak se mu podařilo celý aparát, za který jsem krvácejíc dala pětistovku, zlomit a otěhotnět mě. Jako obvykle…
A mezitím nepřetržitý sled zánětů, pravidelně po sobě jdoucích. Tyhle zážitky ale nejsou tak senzační, abych se o ně hodlala dělit. To nejlepší teprve přijde.
Musím podotknout, že mám muže atraktivního (jinak bych si ho nevzala, že) a nesmírně žárlivého. Teď mě strašně miluje, neb jsem pátým rokem na mateřské, ven takřka nechodím a k nám nechodí nikdo. Tedy – žádný cizí chlap. Kominík to vzdal a pán z elektrárny zazvonil jen jednou. Manžel je na vrcholu blaha – opravujeme dům a já se celé dny pohybuju vkusně oděna do rozervaných tepláků, špinavých triček a zablácených gumáků na neměnné trase kurník, míchačka, zahrada, sporák, pračka.
Kdykoli se mi podaří obléct se do sukně či nedejbože šatů a trochu se namalovat, mění se v orla skalního kříženého s dobrmanem –„Kam dééééš ?“ Tahle věta zazněla, když jsem se vyvoněla, vymalovala a vyrazila za kulturou – na ortopedii.
Tři dny po druhém porodu mi praskla pánevní spona a já tři měsíce proležela v porodnici v hysterickém oblouku, že se na své krásné dlouhé nožičky už nikdy nepostavím. Postavila jsem a stojím, i když občas nepevně, dodnes. Přináší to sebou ovšem občasné nepříjemné bolesti, které mírním léky, v nejhorším případku návštěvou lékaře.
Tentokrát jsem si vybrala nového doktora. Roli v tom hrála hlavně vzdálenost, kterou jsem musela absolvovat. Pan doktor byl mile překvapen, pacoši v čekárně byli mezi šedesátkou a smrtí a já ten průměr podstatně změnila. Ještě milejší byl, když zjistil, s čím přicházím a co mi bude prohlížet.
Po shlédnutí rentgenových snímků mi vážným hlasem sdělil, že se jedná o změny sklerotického charakteru. Já kontrovala otázkou, jestli jako myslí, že blbnu od spodku?
Chvilku zíral, pak se začal smát, vyhodil vykulenou sestřičku na svačinu a nabídl mi obstřik hádejte kam. Při aktu samém jsem poznamenala, že začínám mít pocit, že přijdu ke kterémukoli lékaři a stejně budu ukazovat „televizi“.
To už mi málem propíchl břicho, nechal pozdravovat manžela a poznamenal, že do příští kontroly, tj.14 dnů, nesmím sexovat. I pravila jsem, že přijdu stejně dřív, s vykloubenou sanicí… Smáli jsme se oba a já přitančila domů ve skvělé náladě. Hlídací pes sice větřil, ale ničeho se nedopátral.
Na kontrolu jsem šla v rozletu, pan doktor byl moje krevní skupina a dvojsmyslné řeči, které miluju, dokázal patřičně ocenit.
S mým příchodem vypakoval pomocnou sílu a hodil mi poklonu, že jsem zhubla.
Já na to, že kila jsou stejná, jen se vrážejí jinam.
On – ale je to hezký.
Já na to, že kila jsou stejná, jen se vrážejí jinam.
On – ale je to hezký…
Já – vám se líbí sedmapadesátka hlava, pane doktore? Já mám strach, jestli nejde o vodnatelnost mozku…
Opětně jsme oba zařičeli a začali se věnovat vážným věcem. Debata skončila jeho otázkou, jestli budeme píchat. „To záleží na Vás, pane doktore, já bych si zapíchala klidně.“ Víte, jak parádně se umí červenat čtyřicetiletej chlap?
Domluvili jsme další návštěvu a já plná sluneční pohody vyšla z ordinace. Za dveřmi z papundeklu stál můj muž, který evidentně slyšel každé slovo.
Trefit mě před plnou čekárnou si netroufl, zmlátit doktora ze staré známosti nemohl. Rafl mě za ruku, odvlekl do auta a ucedil:“Já ti od té bolesti pomůžu, to si piš. Ještě jednou a trhnu tě mezi dveřmi jako prašivou kočku.“
Pak už z něj byl zas milující tatínek a roztomilý manžel, jakoby se nic nestalo. Ale já vím, co by chtěl.
Souložit klasicky nemůžu, brát cizím lidem péro do pusy se mi ekluje, na ruční práce jsem nikdy nebyla. Zbývá jediné – slovní nevěra.
Vážení, kdyby to šlo, ten šílenec mi klidně zlomí jazyk!
zdroj obrázku
25. 10. 2013
Tenhle příběh vznikl v hluboké minulosti, což doufám váženým čtenářkám nebude vadit. Leccos se od té doby v mém životě změnilo, ale na tyhle časy přesto vzpomínám moc ráda. Byla to totiž neskutečná sranda.Patřím k sortě „šťastných“ žen, pro které je otěhotnění maličkost, těhotenství proskáčí bez sebemenších problémů a v porodnici způsobí rozruch absolutně bezbolestným pětiminutovým porodem.
Bohužel, své stinné stránky to má. Po hormonální antikoncepci mi rostou vousy (jistě, dají vám protilék, ale po tom vám vypadají taky řasy, obočí a vlasy), prezervativ způsobuje alergii u mého muže (bože, ten vám krásně nateče – bohužel pouze v obličeji), díky přerušované souloži máme dvě děti (a mohlo jich být klidně pět).
Poslední varianta – nitroděložní tělísko – proměnila nás spokojený intimní život v trosky. Napřed mé drahé polovičce vadily drátky, a pak se mu podařilo celý aparát, za který jsem krvácejíc dala pětistovku, zlomit a otěhotnět mě. Jako obvykle…
A mezitím nepřetržitý sled zánětů, pravidelně po sobě jdoucích. Tyhle zážitky ale nejsou tak senzační, abych se o ně hodlala dělit. To nejlepší teprve přijde.
Musím podotknout, že mám muže atraktivního (jinak bych si ho nevzala, že) a nesmírně žárlivého. Teď mě strašně miluje, neb jsem pátým rokem na mateřské, ven takřka nechodím a k nám nechodí nikdo. Tedy – žádný cizí chlap. Kominík to vzdal a pán z elektrárny zazvonil jen jednou. Manžel je na vrcholu blaha – opravujeme dům a já se celé dny pohybuju vkusně oděna do rozervaných tepláků, špinavých triček a zablácených gumáků na neměnné trase kurník, míchačka, zahrada, sporák, pračka.
Kdykoli se mi podaří obléct se do sukně či nedejbože šatů a trochu se namalovat, mění se v orla skalního kříženého s dobrmanem –„Kam dééééš ?“ Tahle věta zazněla, když jsem se vyvoněla, vymalovala a vyrazila za kulturou – na ortopedii.
Tři dny po druhém porodu mi praskla pánevní spona a já tři měsíce proležela v porodnici v hysterickém oblouku, že se na své krásné dlouhé nožičky už nikdy nepostavím. Postavila jsem a stojím, i když občas nepevně, dodnes. Přináší to sebou ovšem občasné nepříjemné bolesti, které mírním léky, v nejhorším případku návštěvou lékaře.
Tentokrát jsem si vybrala nového doktora. Roli v tom hrála hlavně vzdálenost, kterou jsem musela absolvovat. Pan doktor byl mile překvapen, pacoši v čekárně byli mezi šedesátkou a smrtí a já ten průměr podstatně změnila. Ještě milejší byl, když zjistil, s čím přicházím a co mi bude prohlížet.
Po shlédnutí rentgenových snímků mi vážným hlasem sdělil, že se jedná o změny sklerotického charakteru. Já kontrovala otázkou, jestli jako myslí, že blbnu od spodku?
Chvilku zíral, pak se začal smát, vyhodil vykulenou sestřičku na svačinu a nabídl mi obstřik hádejte kam. Při aktu samém jsem poznamenala, že začínám mít pocit, že přijdu ke kterémukoli lékaři a stejně budu ukazovat „televizi“.
To už mi málem propíchl břicho, nechal pozdravovat manžela a poznamenal, že do příští kontroly, tj.14 dnů, nesmím sexovat. I pravila jsem, že přijdu stejně dřív, s vykloubenou sanicí… Smáli jsme se oba a já přitančila domů ve skvělé náladě. Hlídací pes sice větřil, ale ničeho se nedopátral.
Na kontrolu jsem šla v rozletu, pan doktor byl moje krevní skupina a dvojsmyslné řeči, které miluju, dokázal patřičně ocenit.
S mým příchodem vypakoval pomocnou sílu a hodil mi poklonu, že jsem zhubla.
Já na to, že kila jsou stejná, jen se vrážejí jinam.
On – ale je to hezký.
Já na to, že kila jsou stejná, jen se vrážejí jinam.
On – ale je to hezký…
Já – vám se líbí sedmapadesátka hlava, pane doktore? Já mám strach, jestli nejde o vodnatelnost mozku…
Opětně jsme oba zařičeli a začali se věnovat vážným věcem. Debata skončila jeho otázkou, jestli budeme píchat. „To záleží na Vás, pane doktore, já bych si zapíchala klidně.“ Víte, jak parádně se umí červenat čtyřicetiletej chlap?
Domluvili jsme další návštěvu a já plná sluneční pohody vyšla z ordinace. Za dveřmi z papundeklu stál můj muž, který evidentně slyšel každé slovo.
Trefit mě před plnou čekárnou si netroufl, zmlátit doktora ze staré známosti nemohl. Rafl mě za ruku, odvlekl do auta a ucedil:“Já ti od té bolesti pomůžu, to si piš. Ještě jednou a trhnu tě mezi dveřmi jako prašivou kočku.“
Pak už z něj byl zas milující tatínek a roztomilý manžel, jakoby se nic nestalo. Ale já vím, co by chtěl.
Souložit klasicky nemůžu, brát cizím lidem péro do pusy se mi ekluje, na ruční práce jsem nikdy nebyla. Zbývá jediné – slovní nevěra.
Vážení, kdyby to šlo, ten šílenec mi klidně zlomí jazyk!
zdroj obrázku
| Tweet |
