Tatarák? Nejím! I pračlověk maso opékal!
Venušanka
20. 6. 2013
Vždycky mě fascinovalo, co lidé „vidí“ na tataráku. Syrové maso, okořeněné, se žloutkem uprostřed. Takle to vidím já. A ještě mu říkají mazlivě „tataráček“.
Nikdy mě to nelákalo. Představa, že se láduji syrovým masem, mi přijde až příliš atavistická.
Takhle jsem o tom přemýšlela do doby, než jsem si přečetla, jak lidé na Moravě na tuto svoji slabost „dojíždějí“. Myšlen výskyt tasemnice.
Jaký je to požitek, jíst syrové maso, když nemám nikde záruku, že si tam nehoví boubel? Jasně, nikdy nikdo vám žádné záruky nedá, život je risk, život se má žít v rámci možností naplno, vyzkoušet se má, když to jde, taky „všechno“, ale jsou určité hranice, které jsou pro mne, a nejen pro mne, tabu.
Někdo se ošklíbá nad tepelně upraveným hmyzem na talíři, mně absolutně nevadí. Jsou to proteiny. Tvor jako tvor. Nepropečený steak, mimochodem také možný zdroj tasemnice, je taky zvíře. I když ne celé, jen kousek z něj. Takže falešné výmluvy typu „chrousty nebo kobylky, to já bych nemohla, já zvířátka nejím, to bych jim, nebožátkům, nemohla udělat, spapat je“, prostě neuznávám.
Beru, že někoho mohou křidýlka nebo krovky při polykání malinko škrábat v krku, ale pořád je to lepší varianta než si objednat tatarák a pak půl roku čekat, jestli jako dobrý nebo ne. Protože to může trvat až šest měsíců, než se dá prokázat souvislost mezi výskytem tasemnice a požitím tataráku.
Nedělím lidi na „tatarákové“ a „netatarákové“, ale nemohu se zbavit dojmu, že náklonnost jíst syrové maso o lecčems vypovídá. A tím nemyslím odvahu. Vždyť už naši pravěcí předci se radovali z toho, že mají oheň a ne jen proto, že se u něj ohřáli. Maso si prostě upekli. Ugrilovali. Vyudili. Říkejte si tomu, jak chcete, ale tepelně ho upravili.
Přijde mi, že v něčem měl průměrný homo habilis měl víc rozumu než často i vysokoškolsky vzdělaný homo sapiens.
Syrové mleté maso od Petr Kratochvil
20. 6. 2013
Vždycky mě fascinovalo, co lidé „vidí“ na tataráku. Syrové maso, okořeněné, se žloutkem uprostřed. Takle to vidím já. A ještě mu říkají mazlivě „tataráček“. Nikdy mě to nelákalo. Představa, že se láduji syrovým masem, mi přijde až příliš atavistická.
Takhle jsem o tom přemýšlela do doby, než jsem si přečetla, jak lidé na Moravě na tuto svoji slabost „dojíždějí“. Myšlen výskyt tasemnice.
Jaký je to požitek, jíst syrové maso, když nemám nikde záruku, že si tam nehoví boubel? Jasně, nikdy nikdo vám žádné záruky nedá, život je risk, život se má žít v rámci možností naplno, vyzkoušet se má, když to jde, taky „všechno“, ale jsou určité hranice, které jsou pro mne, a nejen pro mne, tabu.
Někdo se ošklíbá nad tepelně upraveným hmyzem na talíři, mně absolutně nevadí. Jsou to proteiny. Tvor jako tvor. Nepropečený steak, mimochodem také možný zdroj tasemnice, je taky zvíře. I když ne celé, jen kousek z něj. Takže falešné výmluvy typu „chrousty nebo kobylky, to já bych nemohla, já zvířátka nejím, to bych jim, nebožátkům, nemohla udělat, spapat je“, prostě neuznávám.
Beru, že někoho mohou křidýlka nebo krovky při polykání malinko škrábat v krku, ale pořád je to lepší varianta než si objednat tatarák a pak půl roku čekat, jestli jako dobrý nebo ne. Protože to může trvat až šest měsíců, než se dá prokázat souvislost mezi výskytem tasemnice a požitím tataráku.
Nedělím lidi na „tatarákové“ a „netatarákové“, ale nemohu se zbavit dojmu, že náklonnost jíst syrové maso o lecčems vypovídá. A tím nemyslím odvahu. Vždyť už naši pravěcí předci se radovali z toho, že mají oheň a ne jen proto, že se u něj ohřáli. Maso si prostě upekli. Ugrilovali. Vyudili. Říkejte si tomu, jak chcete, ale tepelně ho upravili.
Přijde mi, že v něčem měl průměrný homo habilis měl víc rozumu než často i vysokoškolsky vzdělaný homo sapiens.
Syrové mleté maso od Petr Kratochvil
| Tweet |
