Holubi
Andaa
22. 10. 2009
Dyž mě bylo šest roků, byl můj milovaný strejdánek na vojně. Měla sem ho moc ráda a bylo mňa po něm moc smutno. Ani si nedokážete představit, jak sem sa zaradovala, dyž mně mamka jednú řekla, že pojedeme strejdu navštívit. Moc sem sa na něho těšila a taky na tú dlúhú cestu vlakem, dyť sme jeli až do Českých Budějovic.
V Brně vlak dlúho čekal a tož mě mamka řekla ať nikde nechodím, že skočí na peron kúpit něco na další cestu. Dívala sem sa z okna, jak mamka stojí řadu u stánku, a volala sem na ňu ať mě kúpí limosáčky. (Dycky sme si jich kupovali dyž sme jeli do Brna a eště dnes sa mně sbíhajú sliny, dyž si na ně spomenu.)
Mamka na mě zamávala a v tem hrc, drc, vlak sa rozjél. Já sem začala řvat, jak dyž mňa na nože berú, mamka sa rozběhla za vlakem a křičela. Zastavtééé, mám tam děcko. V tem sem viděla jak jí cosi jeden nádražák říká a mamka sa zastavila. Za mnú vešel průvodčí a řekl, abych sa nebála, že ten vagon enom přepřahujú a že mamce nikde neujedu. No, já sem sa bála až do téj doby, než mamka došla a poutírala mě slzičky. Potom už sa ode mňa nehnula ani na krok.
Stejně sem usnula, zbudila sem sa až v Budějovicích. Tam už nás čekal strejda, ale já sem za ním nechtěla jít. Bála sem sa teho vojáčka, ale jak mě chytíl do náručí a začal na mě mluvit, strach ustúpil a já sem sa ho držela jak klíště.
Potom sme šli na oběd a já sem si připadala strašně důležitá. Dyž došel čísník a ptal sa co si dáme k pití, tož sem hneď řekla sodovku, protože sem měla strašnú žízeň. Strejda neřekl nic, enom sa zasmíl a prý je zvědavý esli ju vypiju. Nevěděla sem, proč bych ju neměla pit, dyž sem tú žlutú aj červenú měla moc ráda. Enomže čísník mě donésl bílú vodu s bublinkama. Napila sem sa a udiveno sem číšníkovi řekla, že chcu žlutú a túto ať si odnese. Číšník sa na mě divno podíval a v tem řekl strejda. „Doneste slečně limču”. To slovo sa mě zalíbilo a čekala sem, co to bude. Ona to byla dobrá žlutá sodovka. No, tož sem si eště dvakrát objednala limču a objednávala bych si ju do teďka, dybysme neodešli ven.
Pořád sem brebentila, že si mamka se strejdú nemohli nic řéct a tož strejda dostal nápad. Byly sme zrovna na velikém náměstí, tož mě dal do ruky rohlík ať krmím holuby, že oni s mamkú si sednú na lavičku. Za chvilku bylo kolem mně celé hejno holubů a já drobila a drobila, až sem v ruce neměla nic. Tož sem sa otočila, že si půjdu pro další rohlík. Dyž sem sa ohlídla, tož všecí holuby pochodovali za mnú. Nejak sem sa jich polekala a začala sem utěkat. Enomže aj holúbci zrychlili a já sem začala křičat. Strejdooo, pomoc zachraň mňa, sežerú mně holubi. Všecí sa smíli, ale strejda skočil z lavičky a já sem sa mu skovala do náručí. Vidíte jakého sem měla hodného strejdu.
Vaša tetka Béleška
22. 10. 2009
Dyž mě bylo šest roků, byl můj milovaný strejdánek na vojně. Měla sem ho moc ráda a bylo mňa po něm moc smutno. Ani si nedokážete představit, jak sem sa zaradovala, dyž mně mamka jednú řekla, že pojedeme strejdu navštívit. Moc sem sa na něho těšila a taky na tú dlúhú cestu vlakem, dyť sme jeli až do Českých Budějovic.
V Brně vlak dlúho čekal a tož mě mamka řekla ať nikde nechodím, že skočí na peron kúpit něco na další cestu. Dívala sem sa z okna, jak mamka stojí řadu u stánku, a volala sem na ňu ať mě kúpí limosáčky. (Dycky sme si jich kupovali dyž sme jeli do Brna a eště dnes sa mně sbíhajú sliny, dyž si na ně spomenu.)
Mamka na mě zamávala a v tem hrc, drc, vlak sa rozjél. Já sem začala řvat, jak dyž mňa na nože berú, mamka sa rozběhla za vlakem a křičela. Zastavtééé, mám tam děcko. V tem sem viděla jak jí cosi jeden nádražák říká a mamka sa zastavila. Za mnú vešel průvodčí a řekl, abych sa nebála, že ten vagon enom přepřahujú a že mamce nikde neujedu. No, já sem sa bála až do téj doby, než mamka došla a poutírala mě slzičky. Potom už sa ode mňa nehnula ani na krok.
Stejně sem usnula, zbudila sem sa až v Budějovicích. Tam už nás čekal strejda, ale já sem za ním nechtěla jít. Bála sem sa teho vojáčka, ale jak mě chytíl do náručí a začal na mě mluvit, strach ustúpil a já sem sa ho držela jak klíště.
Potom sme šli na oběd a já sem si připadala strašně důležitá. Dyž došel čísník a ptal sa co si dáme k pití, tož sem hneď řekla sodovku, protože sem měla strašnú žízeň. Strejda neřekl nic, enom sa zasmíl a prý je zvědavý esli ju vypiju. Nevěděla sem, proč bych ju neměla pit, dyž sem tú žlutú aj červenú měla moc ráda. Enomže čísník mě donésl bílú vodu s bublinkama. Napila sem sa a udiveno sem číšníkovi řekla, že chcu žlutú a túto ať si odnese. Číšník sa na mě divno podíval a v tem řekl strejda. „Doneste slečně limču”. To slovo sa mě zalíbilo a čekala sem, co to bude. Ona to byla dobrá žlutá sodovka. No, tož sem si eště dvakrát objednala limču a objednávala bych si ju do teďka, dybysme neodešli ven.
Pořád sem brebentila, že si mamka se strejdú nemohli nic řéct a tož strejda dostal nápad. Byly sme zrovna na velikém náměstí, tož mě dal do ruky rohlík ať krmím holuby, že oni s mamkú si sednú na lavičku. Za chvilku bylo kolem mně celé hejno holubů a já drobila a drobila, až sem v ruce neměla nic. Tož sem sa otočila, že si půjdu pro další rohlík. Dyž sem sa ohlídla, tož všecí holuby pochodovali za mnú. Nejak sem sa jich polekala a začala sem utěkat. Enomže aj holúbci zrychlili a já sem začala křičat. Strejdooo, pomoc zachraň mňa, sežerú mně holubi. Všecí sa smíli, ale strejda skočil z lavičky a já sem sa mu skovala do náručí. Vidíte jakého sem měla hodného strejdu.
Vaša tetka Béleška
| Tweet |
