Sekera
Andaa
4. 3. 2009
Dyž byli Bélešci malí, tož sem s něma byla dlúho doma. Šla sem do práce, až dyž najstaršímu bylo dvanást a najmladšímu sedum roků.
No řeknu vám, že sem byla zvědavá, jak to doma beze mě budú zvládat. Zvládli to dobře, ale občas na mňa čekalo překvapení.
Třeba jednú o prázdninách sem už z dálky viděla na našich vratech cedulu jak kráva. Dyž sem dojela blíž, tož sem si mohla přečíst vzkaz: „Sme na hřišti a klúček máš pod prvním květináčem.“
Napsali to pěkně velkým písmem. Prý nevěděli, esli mám klíčky a nechtěli, abych jich zbytečně hledala.
Ale jednú sem sa dúkladně při svojém návratu vyděsila. Bylo to v zimě. Pospíchala sem z práce a v hlavě sem si dělala pořadník, na to co mosím udělat. První na řadě bylo topení, protože plyn v našéj ulici eště nebyl. Dyž sem došla k vratom, tož sem uslyšela z našéj kotelny ťuk, ťuk…
Jéé, zaradovala sem sa, Béleš už je doma a topí. Kdo iný by taky sekál dřevo, dyž děcka sa nesměly na sekeru ani podívat, né tak ju chytat do pazúrú. To je dobře, myslela sem si a vytahovala sem zrovna klíče, dyž sa mě úplně zastavilo srdca.
Z kotelny sa ozval strašlivý řev najmladšího Béleška. Žádný Béleš, hrklo ve mňa. To ten malučký topí a určitě sa posekal, honilo sa mně hlavú. Praštila sem taškama s nákupem a snažila sa odemknút. Ruky sa mňa třepaly a uši mňa trhál ten strašný řev.
Konečně sem odemknula a letěla do kotelny. A tam sem viděla strašné divadlo. Najstarší Bélešek tam stál se sekerú v ruce a usmíval sa. Malučký sa válal po zemi, třepotal nožičkama a ječél tak, že ho moseli slyšet až v Brně na Špilberku.
Co je ti? Klekla sem k němu a očima sem hledala kaluž krve. „Dyž, uáááá,!“ ječel a dál sa válal po zemi. Nikde sem neviděla povalovat sa ručičku a tož sem zkúšala, esli mu hlava drží na krku.
“Co je,“ třepala sem s ním. „Uáá, dyž ten blbec uáá…“ Ječel dál. „Co je, co sa stalo?“ Ptala sem sa teho staršího. „Cos mu udělál?“ „Nic,“ řehtal sa dál. „Uáá, dyž ten vůůl mě řekl, že su blbec pihatý, uáá, a já žádné pihy nemám,“ ječel malý.
Dyž sem to slyšela, zatmělo sa mně před očima a ruka vyletěla ani nevím jak. Tak sem ty ubožátka fackovala, že dnes bych za to dostala možná kriminál. No, ale tenkrát sa to eště mohlo a dnes už je ten zločin stejně promlčený. A víte, že dodneška na ty facky zpomínajú a už sa temu řehcú.
No, já dyž si na to zpomenu, tož eště včíl mňa brní ruka. Ale myslím si, že jim to tenkrát vůbec neuškodilo.
Vaša tetka Béleška
4. 3. 2009
Dyž byli Bélešci malí, tož sem s něma byla dlúho doma. Šla sem do práce, až dyž najstaršímu bylo dvanást a najmladšímu sedum roků. No řeknu vám, že sem byla zvědavá, jak to doma beze mě budú zvládat. Zvládli to dobře, ale občas na mňa čekalo překvapení.
Třeba jednú o prázdninách sem už z dálky viděla na našich vratech cedulu jak kráva. Dyž sem dojela blíž, tož sem si mohla přečíst vzkaz: „Sme na hřišti a klúček máš pod prvním květináčem.“
Napsali to pěkně velkým písmem. Prý nevěděli, esli mám klíčky a nechtěli, abych jich zbytečně hledala.
Ale jednú sem sa dúkladně při svojém návratu vyděsila. Bylo to v zimě. Pospíchala sem z práce a v hlavě sem si dělala pořadník, na to co mosím udělat. První na řadě bylo topení, protože plyn v našéj ulici eště nebyl. Dyž sem došla k vratom, tož sem uslyšela z našéj kotelny ťuk, ťuk…
Jéé, zaradovala sem sa, Béleš už je doma a topí. Kdo iný by taky sekál dřevo, dyž děcka sa nesměly na sekeru ani podívat, né tak ju chytat do pazúrú. To je dobře, myslela sem si a vytahovala sem zrovna klíče, dyž sa mě úplně zastavilo srdca.
Z kotelny sa ozval strašlivý řev najmladšího Béleška. Žádný Béleš, hrklo ve mňa. To ten malučký topí a určitě sa posekal, honilo sa mně hlavú. Praštila sem taškama s nákupem a snažila sa odemknút. Ruky sa mňa třepaly a uši mňa trhál ten strašný řev.
Konečně sem odemknula a letěla do kotelny. A tam sem viděla strašné divadlo. Najstarší Bélešek tam stál se sekerú v ruce a usmíval sa. Malučký sa válal po zemi, třepotal nožičkama a ječél tak, že ho moseli slyšet až v Brně na Špilberku.
Co je ti? Klekla sem k němu a očima sem hledala kaluž krve. „Dyž, uáááá,!“ ječel a dál sa válal po zemi. Nikde sem neviděla povalovat sa ručičku a tož sem zkúšala, esli mu hlava drží na krku.
“Co je,“ třepala sem s ním. „Uáá, dyž ten blbec uáá…“ Ječel dál. „Co je, co sa stalo?“ Ptala sem sa teho staršího. „Cos mu udělál?“ „Nic,“ řehtal sa dál. „Uáá, dyž ten vůůl mě řekl, že su blbec pihatý, uáá, a já žádné pihy nemám,“ ječel malý.
Dyž sem to slyšela, zatmělo sa mně před očima a ruka vyletěla ani nevím jak. Tak sem ty ubožátka fackovala, že dnes bych za to dostala možná kriminál. No, ale tenkrát sa to eště mohlo a dnes už je ten zločin stejně promlčený. A víte, že dodneška na ty facky zpomínajú a už sa temu řehcú.
No, já dyž si na to zpomenu, tož eště včíl mňa brní ruka. Ale myslím si, že jim to tenkrát vůbec neuškodilo.
Vaša tetka Béleška
| Tweet |
