Nemocná Čiki
Andaa
21. 10. 2008
V pondělí večer za mnú došla naša divoška Čiki. A prý, Matýsku, mě bolí břúško a je mě špatně.
“To máš z teho, že všecko sežereš, podívaj na mně. Já papkám enom to co mně dajú do misky a sem tam něco oblíznu, ale enom trošku. Zato ty si jak vysavač a zblajzneš všecko na co dojdeš?“ udělal sem jí kázání, ale bylo mně jí líto.
V noci mě zbudilo pobíhání a láteření Bélešky. Brblala téj chudince, co že to zaséj sežrala a čistila jak divá. Párkrát s ňú byla aj venku a zaséj uklúzala.
Ráno nám Béleška naplnila misky a šla do práce. Ale Čikinka sa vůbec do jídla nhrnúla a ani mě nekradla granule jak to má ve zvyku. Enom ležela a ani mě neotravovala. Dyž došla Béleška, tož zaséj mosela uklúzat. Ale venku Čiki divočila a tož Béleška usúdila, že to nebude tak zlé. Viděla, že pije vodu a tož si myslela, že to bude dobré.
Enomže večér Čiki už nepila a smutně sa dívala. To začala Béleška jančit a hneď nekde volala. Potém s Béleškem sedli do auta a jeli pryč. Dlúho sem čekál, kdy dojedú. Bylo mně samému doma smutno. No a dyž dojéli, tož bez Čikinky.
“Matýsku, Čikinku máme v nemonici pro pejsky,“ hladila mě Béleška a do mojého kožúšku jí kapaly krokodýlí slze. No, aspoň mě nikdo v noci nebude utiskovat, pomyslél sem si. Ale spat sem nemohl. Furt mě tá rošťanda chyběla.
To samé Béleška. Mohla sa v posteli rozvalovat jak chtěla, ale furt sa enem vrtěla a hekala. A co teprve ráno, dyž všecí odešli do práce. To bylo smutno. Občas na tú divošku hudruju, že mňa ani vyspat nenechá, ale bez ní to néni ono.
Těšíl sem sa, že Bélešek dojde z práce a že Čikinku dovezú. Furt sem naváďal Bélešku, ať už volá do nemocnice, ale ona říkala, že má volat až po třetí hodině. Potém mně řekla: „Už je jí lepší, ale eště nám ju nedajú, možná zitra.“
Ve štvrtek sem byl zaséj jak tělo bez duše a čekál na tři hodiny. Dyž Béleška položila telefon, zářila jak sluníčko na hnoju a povykovala: „Jedéém pro Čikinku.“ Nemohla sa dočkat až donde Bélešek z práce a pojedú. To mu to trvalo. No a dyž tú rošťandu dovézli, to bylo vítání a olizování. Mosel sem si ju pořádně olízat, dyť tak divně smrděla. No ale hlavně že byla doma. Enom tlapičku měla zavázanú. Béleška mě vysvětlila, že mosí jít eště v pátek na chvilku do nemocnice a tam jí dajú výživu.
V pátek sem měl hrozný strach, že ju v téj nemocnici zaséj nechajú. Ale naštěstí ju dovézli dom. Eště jí Béleška cpe tabletky a vaří enom rýžu, ale už je to zaséj tá divoká Čikinka. Enom ju furt mosíme hlídat aby něco nesežrala.
Váš Matýsek od Bélešú
21. 10. 2008
V pondělí večer za mnú došla naša divoška Čiki. A prý, Matýsku, mě bolí břúško a je mě špatně. “To máš z teho, že všecko sežereš, podívaj na mně. Já papkám enom to co mně dajú do misky a sem tam něco oblíznu, ale enom trošku. Zato ty si jak vysavač a zblajzneš všecko na co dojdeš?“ udělal sem jí kázání, ale bylo mně jí líto.
V noci mě zbudilo pobíhání a láteření Bélešky. Brblala téj chudince, co že to zaséj sežrala a čistila jak divá. Párkrát s ňú byla aj venku a zaséj uklúzala.
Ráno nám Béleška naplnila misky a šla do práce. Ale Čikinka sa vůbec do jídla nhrnúla a ani mě nekradla granule jak to má ve zvyku. Enom ležela a ani mě neotravovala. Dyž došla Béleška, tož zaséj mosela uklúzat. Ale venku Čiki divočila a tož Béleška usúdila, že to nebude tak zlé. Viděla, že pije vodu a tož si myslela, že to bude dobré.
Enomže večér Čiki už nepila a smutně sa dívala. To začala Béleška jančit a hneď nekde volala. Potém s Béleškem sedli do auta a jeli pryč. Dlúho sem čekál, kdy dojedú. Bylo mně samému doma smutno. No a dyž dojéli, tož bez Čikinky.
“Matýsku, Čikinku máme v nemonici pro pejsky,“ hladila mě Béleška a do mojého kožúšku jí kapaly krokodýlí slze. No, aspoň mě nikdo v noci nebude utiskovat, pomyslél sem si. Ale spat sem nemohl. Furt mě tá rošťanda chyběla.
To samé Béleška. Mohla sa v posteli rozvalovat jak chtěla, ale furt sa enem vrtěla a hekala. A co teprve ráno, dyž všecí odešli do práce. To bylo smutno. Občas na tú divošku hudruju, že mňa ani vyspat nenechá, ale bez ní to néni ono.
Těšíl sem sa, že Bélešek dojde z práce a že Čikinku dovezú. Furt sem naváďal Bélešku, ať už volá do nemocnice, ale ona říkala, že má volat až po třetí hodině. Potém mně řekla: „Už je jí lepší, ale eště nám ju nedajú, možná zitra.“
Ve štvrtek sem byl zaséj jak tělo bez duše a čekál na tři hodiny. Dyž Béleška položila telefon, zářila jak sluníčko na hnoju a povykovala: „Jedéém pro Čikinku.“ Nemohla sa dočkat až donde Bélešek z práce a pojedú. To mu to trvalo. No a dyž tú rošťandu dovézli, to bylo vítání a olizování. Mosel sem si ju pořádně olízat, dyť tak divně smrděla. No ale hlavně že byla doma. Enom tlapičku měla zavázanú. Béleška mě vysvětlila, že mosí jít eště v pátek na chvilku do nemocnice a tam jí dajú výživu.
V pátek sem měl hrozný strach, že ju v téj nemocnici zaséj nechajú. Ale naštěstí ju dovézli dom. Eště jí Béleška cpe tabletky a vaří enom rýžu, ale už je to zaséj tá divoká Čikinka. Enom ju furt mosíme hlídat aby něco nesežrala.
Váš Matýsek od Bélešú
| Tweet |
