Vinobraní
Andaa
17. 9. 2007
Pod Dubňanskú horú vínko už dávno dozrává. Ano, je to tak. Už je tady ten vinařama dlúho očekávaný čas. Škopky aj bečky už sú nachystané a čekajú, až do nich vinaři dajú sladké hrozny. Ale řeknu vám, že dneskáj už to néni to, co to bývalo spěšej.
Dneskaj každý honem pospíchá a všecko sa dělá za pomoci elektriky. Já moc ráda spomínám na vinobraní u stařečka. Měli mooc velký vinohrad a do velkého kopca. Stařeček se stařenkú sbírali celý týdeň a zbytek rodiny od pátku do neděle. Dycky dyž sme dorazili do vinohradu, tož stařeček řekli: „Aha, špačci už sú tady.“ A dyž sme chtěli, aby nám ich stařeček ukázali, tož dycky ze smíchem říkali. „Dyť vy třé ste horší jak hejno špačků. Po tych možu aspoň střílat, ale vás nemožu ani vyplašit.“
Dyž sme začínali sbírat, tož stařeček dycky říkal: „Sbírajte aj zrnéčka, co spadnú na zem. Dyť co zrnko, to kapka a co kapka, to pěsnička.“ A stařenka hneď nekerú pěknú načala. Moseli sme taky zpívat. Prý proto, abysme všecko nezezobaly. Dycky sa přidali aj sůsedi a z celéj Dubňanskéj hory sa ozývaly ty krásné pěsničky. To víte,že nás to brzo omrzelo a zgúňaly sme, čím si ukrátit chvílu.
Jednú sme až na konci vinohradu objevily velké dyně. Chvílu sme ich obdivovaly a potém sme sa rozhodly, že ich posklízáme. No dyž sme každý jednu utrhly, tož sme zistily, že sú moc těžké a že ich neuneseme. Šak je to pěkně z kopečka, tož ich možeme zkúlat, napadlo mňa. A hneď sme každý jednu dyňu pustili brázdú.
A opravdu, kúlaly sa pěkně. Enomže tú samú brázdú šel akorát súsed s putýnkú hroznú na zádoch. Dyně ho brzo doběhly a dyž mu začaly ťukat na paty, súsed mosél nasadit sviňský krok a pelášit jak zajíc při honu. Brzo dohnál našeho stařečka, kerý si pěkně vykračoval a k temu prozpěvovál: „Honém, Janku uděkáj, ale rychlo,“ volál na něho.
Stařeček nevěděli, proč majú utěkat, ale vzali nohy na ramena a pelášili, co im dech stačíl. No a aby teho nebylo málo, šla do kopečka stařenka, aby zavolala sběrače na oběd. Jak ju stařeček uviděl, hned zaječel: „Mařko, otoč sa a zdrhej, co ti nohy stačijú, cosi nás honí!“
Za stařenkú enem zavlály sukně a už pelášila. Strejda dyž slyšél ten křik a dupot, tož nasísnúl, cože mu to straší ve vinohradu. A mosel sa aj zasmít, dyž viděl stařenku, stařečka, aj súseda, jak pelášijú před dyňama. Ale taky hneď věděl, kerá bije.
Počkal, až sa to všecko přehnalo kolem něho a šel nás volat na oběd. Měli sme velké štěstí, že na montérkách nenosí řemeň. Hneď nám zatrhnúl sbírání dyní a vyhnal nás z vinohradu. Po obědě už sme navrch nesměli a moseli sme stařence v búdě pomáhat s náčením a chystáním svačiny.
No už je to dávno. Už nejsú můj dobrý stařeček s milovanú stařenkú, ba ani ten můj zlatý strejda. Enem ty pěsničky a spomínky mě ostaly.
Vaša tetka Béleška.
17. 9. 2007
Pod Dubňanskú horú vínko už dávno dozrává. Ano, je to tak. Už je tady ten vinařama dlúho očekávaný čas. Škopky aj bečky už sú nachystané a čekajú, až do nich vinaři dajú sladké hrozny. Ale řeknu vám, že dneskáj už to néni to, co to bývalo spěšej.Dneskaj každý honem pospíchá a všecko sa dělá za pomoci elektriky. Já moc ráda spomínám na vinobraní u stařečka. Měli mooc velký vinohrad a do velkého kopca. Stařeček se stařenkú sbírali celý týdeň a zbytek rodiny od pátku do neděle. Dycky dyž sme dorazili do vinohradu, tož stařeček řekli: „Aha, špačci už sú tady.“ A dyž sme chtěli, aby nám ich stařeček ukázali, tož dycky ze smíchem říkali. „Dyť vy třé ste horší jak hejno špačků. Po tych možu aspoň střílat, ale vás nemožu ani vyplašit.“
Dyž sme začínali sbírat, tož stařeček dycky říkal: „Sbírajte aj zrnéčka, co spadnú na zem. Dyť co zrnko, to kapka a co kapka, to pěsnička.“ A stařenka hneď nekerú pěknú načala. Moseli sme taky zpívat. Prý proto, abysme všecko nezezobaly. Dycky sa přidali aj sůsedi a z celéj Dubňanskéj hory sa ozývaly ty krásné pěsničky. To víte,že nás to brzo omrzelo a zgúňaly sme, čím si ukrátit chvílu.
Jednú sme až na konci vinohradu objevily velké dyně. Chvílu sme ich obdivovaly a potém sme sa rozhodly, že ich posklízáme. No dyž sme každý jednu utrhly, tož sme zistily, že sú moc těžké a že ich neuneseme. Šak je to pěkně z kopečka, tož ich možeme zkúlat, napadlo mňa. A hneď sme každý jednu dyňu pustili brázdú.
A opravdu, kúlaly sa pěkně. Enomže tú samú brázdú šel akorát súsed s putýnkú hroznú na zádoch. Dyně ho brzo doběhly a dyž mu začaly ťukat na paty, súsed mosél nasadit sviňský krok a pelášit jak zajíc při honu. Brzo dohnál našeho stařečka, kerý si pěkně vykračoval a k temu prozpěvovál: „Honém, Janku uděkáj, ale rychlo,“ volál na něho.
Stařeček nevěděli, proč majú utěkat, ale vzali nohy na ramena a pelášili, co im dech stačíl. No a aby teho nebylo málo, šla do kopečka stařenka, aby zavolala sběrače na oběd. Jak ju stařeček uviděl, hned zaječel: „Mařko, otoč sa a zdrhej, co ti nohy stačijú, cosi nás honí!“
Za stařenkú enem zavlály sukně a už pelášila. Strejda dyž slyšél ten křik a dupot, tož nasísnúl, cože mu to straší ve vinohradu. A mosel sa aj zasmít, dyž viděl stařenku, stařečka, aj súseda, jak pelášijú před dyňama. Ale taky hneď věděl, kerá bije.
Počkal, až sa to všecko přehnalo kolem něho a šel nás volat na oběd. Měli sme velké štěstí, že na montérkách nenosí řemeň. Hneď nám zatrhnúl sbírání dyní a vyhnal nás z vinohradu. Po obědě už sme navrch nesměli a moseli sme stařence v búdě pomáhat s náčením a chystáním svačiny.
No už je to dávno. Už nejsú můj dobrý stařeček s milovanú stařenkú, ba ani ten můj zlatý strejda. Enem ty pěsničky a spomínky mě ostaly.
Vaša tetka Béleška.
| Tweet |
