Mini pidi rychlosraz
Andaa
30. 8. 2007
Moc mňa mrzelo, že sem nemohla jet na sraz Venušanek. A tož sme sa domluvili, aspoň s Betynů, že si uděláme takový mini-pidi rychlosraz ve Zlíně. Nakonec sa nás tam sešlo pět. Ná, šak to ve Zlíně znám jak svoje boty, šak sem tam byla celý rok na intru.
Pravda, tehdá sa to menovalo Gottwaldov a od téj doby sem tam nebyla. Ale v tém, že bych nenašla autobusové nádraží, v tem sem neviděla žádný problém. Šak do Otrokovic dojedu vlakem a s tama déčkem trolejbusem a bude to. Na vlak sem došla rači o půl hodiny spíš. Co dyby náhodů měl zrychlení?
No a jak sem si tak pročítala tů cedulu, tož sem zistila,že mám jet rychlíkem. A co včíl,lístek sem měla obyčejný a tož sem si říkala, že před průvodčím budu dělat hlůpů. No ale nedalo mně to a šla sem si kůpit rychlíkový příplatek. Pokladní na mńa chvílu hleděla nechápavě a potém mě vysvětlila, že ho nepotřebuju.
Naštěstí na nádraží dojél enem jeden vlak tož sem věděla, že jedu správně. Dyž sem v Otrokovicích chtěla otevřít dveřa, tož sa za mnů ozvalo: „Jezuskote, osobo, tam nevystupujte, to byste vlézla rovnů pod vlak, mosíte na druhů stranu.“ „Aha,“ poděkovala sem a řekla: „No, víte, já sem naposledy jela vlakem, dyž tu eště nebyly podchody.“
No a ten hodný pán mňa nenápadně vyvédl až před nádraží. A tady sa mosím pochválit, že su opravdu šikovná a sama podle návodu sem si kůpila hneď dva lístky na trolejbus. A dokonca sem vlézla aj do správného trolejbusa. Enemže čím víc sme sa blížili ke Zlínu, tým víc sem valila očiska a přemýšlala, esli vůbec to autobusové nádraží najdu. Nakonec sem sa mosela ptat, kde mám vystůpit.
Ujal sa mě takový hodný mladík, ale ani nemusél. Dyť Baťův mrakodrap stál pořád na svojém místě a podle něho sem poznala, že su na místě. Hneď, jak sem vystůpila, tož sem volala Betyně. „No a kde si?“ zeptala sa mě. „Tož na trolejbusovéj zastávce.“ „Aha,“ řekla a chvílu bylo ticho. A tož sem jí začala číst nápise na téj budově, u keréj sem stála. Potém sem slyšela válečnů poradu s Inků, kerá je ze Zlína a bylo mě řečeno: „Běž podchodem na autobusové nádraží. My tam dondem.“
Jak sem vylézla z podchodu, hneď sem uviděla informační cedulu a podle šipky sem šla. No došla sem na takové maličké nádražíčko, kde bylo psané cosi anglicky a končilo to „car“. Aha, to je nádraží pro cizince, věděla sem a pokračovala v cestě. No za chvílu sem byla na tem samém nádraží, ale z druhéj strany. Tož sem zaséj volala Betynu. Tá mě řekla: „Ostaň, kde si, my si tě vyzvedneme. A tož sem čekala a hlavu sem si mohla ukrůtit.
Za chvílu sem uslyšela smích a velký křik „Andyyyyy“ a cosi s rozpřaženýma rukama letělo ke mně. Zařvala sem: „Betyyyyyy“ a už sme sa objímali a lůbali. A dyž sem uviděla další tři Venušanky, tož objímání a lůbání nebralo konca. Myslím, že sem do teho zahrnula aj pana Heleňáka.
Potém sme sa odebrali do takovéj pěknéj kavárničky a tam to začalo. Dyž sa nás servírka ptala na přání, tož sme řekli: „Vyfotit“ a hneď sme jí podávali 4 foťáky. Zachovala sa podle hesla „náš zákazník, náš pán“ a pěkně fotila. Nevím, co si o nás mysleli ostatní, protože sme sa pořád řehtali jak koně. No a dyž sme volali Bibce a všecky rázem zařvali do telefonu: AHOOOOOJ, tož sa možná aj někdo pokecal.
Dyž sem sa podívala Ince na hodinky, tož sem s radosťů zistila, že mám eště hodinu času k odchodu. Ale hodinky zklamali. Tá dobrá duša na nich měla zimní čas. Tož sme sa moseli rozlůčit a Inka mě řekla, že dyž mě ujede vlak, tak jí mám zavolat a že možu přespat u ni. Enem zapoměla na jednu malčkosť. A to dat mě telefoní číslo.
Tentokrát jel trolejbus trochu rychlejší a dyž sem došla na nádraží právě hlásili, že odjížďá rychlík na Břeclav. Proletěla sem podchodem a hupsla do vlaku v momentě, dyž hlásili „ukončete nástup“. Než sem sa usadila, tož sa vlak rozjél. Pro jistotu sem sa zeptala jednéj paní, esli ten vlak jede na Hodonín a dyž řekla, že ano, tož sem sa sama pochválila, že sem na poprvé trefila do správného vlaku.
Vaša tetka Béleška
30. 8. 2007
Moc mňa mrzelo, že sem nemohla jet na sraz Venušanek. A tož sme sa domluvili, aspoň s Betynů, že si uděláme takový mini-pidi rychlosraz ve Zlíně. Nakonec sa nás tam sešlo pět. Ná, šak to ve Zlíně znám jak svoje boty, šak sem tam byla celý rok na intru. Pravda, tehdá sa to menovalo Gottwaldov a od téj doby sem tam nebyla. Ale v tém, že bych nenašla autobusové nádraží, v tem sem neviděla žádný problém. Šak do Otrokovic dojedu vlakem a s tama déčkem trolejbusem a bude to. Na vlak sem došla rači o půl hodiny spíš. Co dyby náhodů měl zrychlení?
No a jak sem si tak pročítala tů cedulu, tož sem zistila,že mám jet rychlíkem. A co včíl,lístek sem měla obyčejný a tož sem si říkala, že před průvodčím budu dělat hlůpů. No ale nedalo mně to a šla sem si kůpit rychlíkový příplatek. Pokladní na mńa chvílu hleděla nechápavě a potém mě vysvětlila, že ho nepotřebuju.
Naštěstí na nádraží dojél enem jeden vlak tož sem věděla, že jedu správně. Dyž sem v Otrokovicích chtěla otevřít dveřa, tož sa za mnů ozvalo: „Jezuskote, osobo, tam nevystupujte, to byste vlézla rovnů pod vlak, mosíte na druhů stranu.“ „Aha,“ poděkovala sem a řekla: „No, víte, já sem naposledy jela vlakem, dyž tu eště nebyly podchody.“
No a ten hodný pán mňa nenápadně vyvédl až před nádraží. A tady sa mosím pochválit, že su opravdu šikovná a sama podle návodu sem si kůpila hneď dva lístky na trolejbus. A dokonca sem vlézla aj do správného trolejbusa. Enemže čím víc sme sa blížili ke Zlínu, tým víc sem valila očiska a přemýšlala, esli vůbec to autobusové nádraží najdu. Nakonec sem sa mosela ptat, kde mám vystůpit.
Ujal sa mě takový hodný mladík, ale ani nemusél. Dyť Baťův mrakodrap stál pořád na svojém místě a podle něho sem poznala, že su na místě. Hneď, jak sem vystůpila, tož sem volala Betyně. „No a kde si?“ zeptala sa mě. „Tož na trolejbusovéj zastávce.“ „Aha,“ řekla a chvílu bylo ticho. A tož sem jí začala číst nápise na téj budově, u keréj sem stála. Potém sem slyšela válečnů poradu s Inků, kerá je ze Zlína a bylo mě řečeno: „Běž podchodem na autobusové nádraží. My tam dondem.“
Jak sem vylézla z podchodu, hneď sem uviděla informační cedulu a podle šipky sem šla. No došla sem na takové maličké nádražíčko, kde bylo psané cosi anglicky a končilo to „car“. Aha, to je nádraží pro cizince, věděla sem a pokračovala v cestě. No za chvílu sem byla na tem samém nádraží, ale z druhéj strany. Tož sem zaséj volala Betynu. Tá mě řekla: „Ostaň, kde si, my si tě vyzvedneme. A tož sem čekala a hlavu sem si mohla ukrůtit.
Za chvílu sem uslyšela smích a velký křik „Andyyyyy“ a cosi s rozpřaženýma rukama letělo ke mně. Zařvala sem: „Betyyyyyy“ a už sme sa objímali a lůbali. A dyž sem uviděla další tři Venušanky, tož objímání a lůbání nebralo konca. Myslím, že sem do teho zahrnula aj pana Heleňáka.
Potém sme sa odebrali do takovéj pěknéj kavárničky a tam to začalo. Dyž sa nás servírka ptala na přání, tož sme řekli: „Vyfotit“ a hneď sme jí podávali 4 foťáky. Zachovala sa podle hesla „náš zákazník, náš pán“ a pěkně fotila. Nevím, co si o nás mysleli ostatní, protože sme sa pořád řehtali jak koně. No a dyž sme volali Bibce a všecky rázem zařvali do telefonu: AHOOOOOJ, tož sa možná aj někdo pokecal.
Dyž sem sa podívala Ince na hodinky, tož sem s radosťů zistila, že mám eště hodinu času k odchodu. Ale hodinky zklamali. Tá dobrá duša na nich měla zimní čas. Tož sme sa moseli rozlůčit a Inka mě řekla, že dyž mě ujede vlak, tak jí mám zavolat a že možu přespat u ni. Enem zapoměla na jednu malčkosť. A to dat mě telefoní číslo.
Tentokrát jel trolejbus trochu rychlejší a dyž sem došla na nádraží právě hlásili, že odjížďá rychlík na Břeclav. Proletěla sem podchodem a hupsla do vlaku v momentě, dyž hlásili „ukončete nástup“. Než sem sa usadila, tož sa vlak rozjél. Pro jistotu sem sa zeptala jednéj paní, esli ten vlak jede na Hodonín a dyž řekla, že ano, tož sem sa sama pochválila, že sem na poprvé trefila do správného vlaku.
Vaša tetka Béleška
| Tweet |
