Výlet k Vaňovskému vodopádu

Nedá nám to, abychom si zas někam s Janou nevyšláply, zvlášť když je výborná předpověď a náš výlet bude probíhat stinným lesem, sem tam prosvícený sluníčkem.

Navrhla jsem totiž, že bychom se mohly podívat k Vaňovskému vodopádu, ke kterému půjdeme po úbočí ve stínu stromů a sem tam prosvítající řekou Labe a výhledy okolo. Taky jsem si myslela, že by vodopád mohl být větší, než když jsme tam byly posledně, kdy bylo sucho a tekl jen tak čůrkem.

I když jsem se již o podobném výletě zmiňovala v úvodu mého vůbec prvního psaní na Venušanku, přesto jej krátce popíši. Měl zas jiný půvab, šly jsme v jinou dobu a tak měl zase jiné kouzlo.

Vlakem jsme jely do Ústí nad Labem, kde jsme kousek podél nádraží přešly a prošly přes most k Větruši, místní vyhlídkové restauraci. Viděly jsme, že nebudeme sami, kdo se na tenhle výlet vydal. Kupa turistů před námi nám dávala tušit, že je slunce taky vymámilo ven do přírody. Nevábnou ulicí jsme šly do kopce a to dost strmého a vyšly nahoře na silničce kousek před Větruší. Vrátily jsme se ke kříži, který připomínal popraviště z roku 1543. Ani teď u něj nebyl žádný popis, ač jsem doufala, že od doby, kdy jsme tu byly naposledy tam bude tabulka s větším upřesněním a historií okolo popraviště.

Strmou cestou k Větruši, která prosvítávala…

Popraviště – pohled na Ústí nad Labem.

U Větruše jsme se porozhlédly z vyhlídkové terasy, byl trochu opar, ale viděly jsme i tak v dálce Mariánskou skálu, taktéž most podle ní pojmenovaný a na druhé straně se mlžil v oparu hrad Střekov.

Pohled od Větruše mezi stromy.

Pohled na Mariánský most a skálu.

Byl skutečně nádherný den! Současně s námi se rozhlížela do okolí z terasy skupinka lidí a jak jsme se dozvěděly, byli také z Teplic.

Záběr na Větruši.

Hra slunce a stínu.

My jsme pokračovaly dál k památníku zakladatele turistických stezek a šly úbočím dál a dál k našemu cíli. Slunce na nás nepražilo, byl příjemný vánek, který nás osvěžoval a tak to spíš nebyla ani turistika, ale příjemná procházka lesním úbočím. Sem tam prosvítala řeka Labe i hrad Střekov, taky Masarykova zdymadla. A také jsme míjely lavičky, kde jsme se posléze na jedné z nich usadily a posvačily. Míjeli nás turisti a zřejmě čekali, že bude lavička prázdná a že jako my zde spočinou a posvačí, ale to jsme jim překazily, i když jsme jim nabídly, že již odcházíme.

Opět výhled ven z úbočí.

Jak smaragd zasazený v zeleni se jeví hrad Střekov.

K Vaňovskému vodopádu jsme dorazily za nějakou dobu, ač jsme ho ještě neviděly, tak nám dával tušit svoji přítomnost zurčením a hukotem a tak jsem si myslela, že bude mohutnější, ale nebyl. Snad o trošičku, ale to nestálo ani za řeč. Ale bylo tam krásně. I další návštěvníci těchto míst si udělali siestu a nasávali do sebe krásnou atmosféru, zurčící vodopád, zpěv ptáků, zkrátka pohoda, klid a ticho…

Kouzlo zeleně.

Vaňovský vodopád.

Ani se nám odtud nechtělo, ale šly jsme se ještě podívat na Vaňovskou vyhlídku, na kterou jsme odbočily mírným stoupáním a vešly na její vyhlídkovou terasu s kamennými lavičkami. Již tu seděla rodinka s dětmi a fotila se.

Pod vodopádem.

Pohled z Vaňovské vyhlídky.

Výhled byl vskutku uchvacující, hrad Střekov na černé skále nad řekou Labe tomu dával punc, a řeka Labe… ta se vlnila okolo. A z povzdálí kopce a kopečky s dominujícím Slunečním vrchem v pozadí.

Turisti nás vyfotili.

Všechno má svůj konec, tak i náš výlet. Sešly jsme dolů k Vaňovu s tím, že si dáme jedno orosené a pak nasedneme na autobus do Ústí a pojedeme domů. Ale nějak jsme se zamotaly v ulicích, hospůdku jsme minuly a šly úplně jinak, než jsme chtěly a nakonec jsme došly pěšky do Ústí. Vůbec nám to ale nevadilo, v Ústí nám za chvilku jel vlak, takže to vytoužené pivko jsem si nakonec koupila až doma ve Večerce a dala řádně zchladit na chvilku do mrazáku. Jestli Jana udělala to samé, nevím, zapomněla jsem se jí na to zeptat.