Let´s speak English … in San Francisco (7. díl)

Golden Gate Bridge je bezesporu ten nejkrásnější most na světě. Hlavně je červený.

Hrozně jsem se těšila, až se po něm projdu, protože až když jsem se ocitla tváří v tvář první věži, teprve tehdy jsem doopravdy uvěřila, že jsem v San Francisku. A pohled to byl nádherný: červené věže mostu se tyčily k nebi a kontrastovaly s modrou oblohou (nebo spíš šedivou mlhou, což bývá častěji), napravo nádherný výhled na město (pokud je v mlze vidět) a přímo přede mnou se oba hlavní kabely v oblouku skoro dotkly chodníku a zase se zdvihaly nahoru k druhé, vzdálené věži (pokud je vidět aspoň ta). Ani rachot aut, co hvízdaly po silnici těsně vedle mě mi ten výhled nemohl zkazit – no, možná trošičku. Jééé, jak ráda bych tam byla!

Po několika kratších návštěvách jsem konečně zamířila ke Golden Gate Bridge s úmyslem přejít až na druhou stranu. Vzala jsem si svačinu, pohodlné boty a vyrazila jsem. Procházka je to pěkně dlouhá, skoro tři kilometry tam a pak další skoro tři kilometry zpátky, a musím se přiznat, že na zpáteční cestě jsem spíš šla na autopilota – pravá noha vpřed, levá vpřed, pravá a levá a zase znova – aniž bych nějak výrazně vnímala kde to vlastně jsem.

Před očima jsem vlastně místo červeného mostu měla jen lavičku na parkovišti, kam si sednu. Ale zvládla jsem to a dnes se můžu chlubit tím, že jsem opravdu přešla most Golden Gate Bridge.

Jedna studentka se mě tuhle zeptala, že ještě nejela v Cable Car a že neví, jestli to má zkusit. Vytřeštila jsem na ní oči a říkám: „No samozřejmě! Kdybys nejela Cable Car, to je jako kdybys nikdy nebyla v San Francisku!“ Ještě to odpoledne jsme sjeli Hyde Street. A samozřejmě že nejlepší způsob, jak jet v Cable Car, je stát na schůdku, pevně se držet a napůl viset ven. Je to úžasné.

Když jsem jela poprvé, měla jsem strach, že můj batoh zůstane viset na zpětném zrcátku jednoho z aut, která jsme míjeli. Pak se mi sevřel žaludek a před očima zatmělo, když se Cable Car u Lombard Street přehoupla přes vrchol kopce a zamířila si to dolů v pěkně prudkém sešupu. Je to vlastně trošku jako taková pomalá horská dráha.

V San Francisku se jezdí po třech trasách. Dvě z nich vyjíždějí přímo z Powel Street na rohu Market Street. Je tam točna, kolem které vždycky stojí fronta lidí, co čekají, až přijdou na řadu. Odtud se jezdí na Hyde Street a pak na Mason Street. Na opačné straně Market Street, kousíček od Ferry Building, zase vyjíždí Cable Cars na California Street. Pokud vám můžu doporučit, pak jedině Hyde a California Street. Tam jsou pořádné sešupy (ty pravé sanfranciské) a i výhledy na město a zátoku. Navíc cestou na Hyde Street jedete přímo kolem Lombrad Street, kde můžete vystoupit, prohlídnout si tuhle nejpokroucenější silnici na světě, a na California Street zase nestojíte žádné fronty (taky tady ovšem nevidíte žádnou točnu ani obracení Cable Cars, protože tady ty vozítka jezdí obousměrně).

Jednou v pátek odpoledne jsem vyrazila k molu, odkud vyplouvají lodě na Alcatraz. Chtěla jsem si koupit lístek na druhý den, na sobotu. Měla jsem smůlu – lístky byly vyprodané na dva týdny dopředu (!!!). O dva týdny a dva dny později jsem tedy konečně nastoupila na loď směr Alcatraz. Těšila jsem se na prohlídku a na to, že nás zavřou do cel, jak to bylo ve filmu Skála. Omyl. Nebyl tam žádný průvodce a žádné zavírání do cel (a taky žádní únosci). Místo toho jsem vyfasovala přehrávač se sluchátky, který jsem si pověsila na krk jak obrovské stopky a chodila jsem si tam sama.

Fotila jsem si samotky, mříže a nádherný výhled na můj milovaný Golden Gate Bridge za ostnatým drátem. Lidí tam naštěstí moc nebylo, protože jsem tam přijela s první lodí už v devět ráno. O dvě hodiny později tam byla doslova hlava na hlavě. A jako suvenýr si tu můžete koupit klíče od věznice, harmoniku nebo pravý vězeňský, plechový hrnek.


A samozřejmě nesmím zapomenout na Alamo Square, kde je ta slavná řada viktoriánských domků. Autobus tam jede přímo z Market Street. Jsou opravdu kouzelné. A vlastně takových viktoriánských domků je po celém městě hodně. V jednom z nich, v domě Haas-Lilienthal, si navíc můžete za osm dolarů projít vnitřek domu, vybavený dobovým nábytkem, a dozvědět se spoustu zajímavostí o viktoriánské architektuře San Franciska.

Další viktoriánské domy jsou například na McAllister Street, mezi Golden Gate Parkem a radnicí, a na Haight Street. Haight Street je mimochodem centrem hipíků a je tam spousta obchůdků, takových těch co uvnitř pálí vonné tyčinky. Mě se tahle ulice nijak zvlášť nelíbila – nejspíš nejsem dost alternativní. Ale viktoriánské domky tam mají pěkné.

Jednu věc jsem ale ještě neviděla – samotné San Francisko. Chtěla jsem se na něj podívat hezky s odstupem, a tak jsem hledala nějaká místa, odkud bych ho viděla jak na dlani. Jedním z nich byla samozřejmě Coit Tower Odtud jsem za osmi okny viděla celé město. Pak jsem si zašla do hotelu San Francis na Powel Street (hned naproti Union Square). V téhle třicetipatrové budově mají venkovní skleněné výtahy.

Vlezla jsem si do jednoho z nich a vyjela do nejvyššího patra. Úplně se mi podlomily kolena, taková to byla rychlost – ještě že jsem jela skoro nalačno. A výhled je fakt nádherný, i když jsou vidět jen mrakodrapy v tom „downtownu“. No a protože si mě tam každou chvilku někdo přivolával zpátky do přízemí, jezdila jsem si tam pořád nahoru a dolů. Jestli tam měli kameru … no musela jsem vypadat jako cvok.

Takže tohle byla elita sanfranciských specialit. A pořád to není všechno. Ještě je tu pár míst, která jsem musela vidět. A viděla. Jen počkejte a uvidíte.

Tweet