New York? Zůstaly jen vzpomínky…
Dobruška
15. 4. 2008
Seděla jsem v pohodlném autobusu a cloumaly se mnou smíšené pocity. Ke skutečnému klidu jsem měla daleko. Věděla jsem sice, že tady mě už nikdo z celé té slavné cigánské rodinky nepronásleduje, že můj útěk se zdařil, ale za krkem mi seděl pocit, taková zvláštní nejistota, zda jsem neudělala botu, zda to nebyl omyl, zda by nebylo lepší všechny ty křivdy a křivdičky a nedorozumění překousnout a zůstat.
“Ale co, kuš, babo!“ Okřikla jsem v duchu sama sebe. Není přece jisté, zda by se ten neblahý tlak nestupňoval a já bych se později musela rozhodnout za mnohem horších podmínek. Zabořila jsem se tudíž hlouběji do komfortního sedadla – a v tu chvíli jsem si uvědomila, že teď – právě teď, opouštím New York!
Zamilovala jsem si to město. Zvláštním a nepopsatelným způsobem, asi tak jako ty miliony cizinců a emigrantů přede mnou. Mimovolně jsem začala rekapitulovat.
Co je to město New York?
Pro většinu cizinců představuje vstupní bránu (od Evropy) do Ameriky… Většina těch nově přibyvších nemá ani tušení, že město vlastně postavili Holanďani, kteří skoupili pozemky od Indiánů za směšných 24 dolarů (šedesáti guldenů) a nazvali ho „Nový Amsterdam“. Stalo se tak přibližně v roce 1650. Teprve v srpnu roku 1664 dobyl plukovník anglického vévody z Yorku (bratr anglického krále Karla II.) sir Richard Nicols Manhattan a přejmenoval ho na New York.
Dnes už tady po Holanďanech nenajdete skoro nic, protože v roce 1776 zachvátil New York strašlivý požár. Ani po pozdějším anglickém strohém stavebním stylu už toho moc nezůstalo, protože Newyorčané jsou lidé nesmírně podnikaví – a představují snad vše – aby to později mohli se značným ziskem prodat. Stavělo se v New Yorku od nepaměti a staví se dodnes a ve velkém.
Teprve však na počátku 19. století (přesně v roce 1807) se rozhodlo (tehdejší městská rada Manhattanu), že ulice budou rovné a stavební úhly zásadně právé – od té doby vypadá New York z letadla jako pravidelná, pečlivě uháčkovaná síť (zvláště pak, když přilétáte v noci, tak jako jsem přilétala já sama).
New York – to krásné i ošklivé, pracovité i na některých místech skoro líné, úchvatné i hrozivé, milované i nenáviděné město – metropole New York. Vybavovala se mi místa, kterými jsem prošla. Z pětadvacetikilometrové ulice Broadwaye jsem poznala snad jen ubohé tři kilometry. Nad řekou Huston jsem stála a obdivovala panorama, ale East River jsem neměla šanci ani zahlédnout. Na jihu jsem se moc nepohybovala. Empire building jsem se snažila navštívit (třetí nejvyšší mrakodrap po dvou budovách Obchodního centra), ale nikdy mi to nevyšlo. Vyhlídku z Empire State building znám velmi dobře z amerického filmu „Sleeplless in Sietle“, ale není nad skutečnost.
Vkrádala se mi do podvědomí dotěrná otázka: Vrátím se sem ještě?
Přihody z Cetral parku taky nikdy nezapomenu. Tak nějak jsem neměla kdy zaběhnout si třeba do Metropolitní opery a nejstaršího mostu, který odděluje Manhattan od Brooklynu – Brooklyn bridge postavený roku 1883, se moje nohy taky nedotkly. O Rockefellerově centru se mi mohlo jen zdát. Míst, kde jsem nebyla, bylo a je nesrovnatelně více.
Tak trošku mě zaplavila lítost a možná i strach z toho, že zase jednou opouštím „známá místa“, kde jsem se začínala cítit dobře a bezpečně.
Teď jsem se pousmála vlastnímu vtipu. Nazvat New York městem bezpečným může jenom blázen – a s pořádnou nadsázkou. Jako bych tím tvrzenim popřela věčně řvoucí sirény policejních, požárních a záchranných vozů. Jako bych se nikdy předtím netřásla strachem z blížící se noci a jako by mě nikdy nevyděsily v blížícím se šeru blýskající bílé zuby a bělma očí newyorských barevných pobudů a tuláků… a přesto to bylo město, které mě bez odporu vzalo do náruče, bez reptání, bez zbytečného vyptávání, ostatně jako miliony přistěhovalců přede mnou, za ta uplynulá tři staletí, co existuje.
A našli tu domov všichni, bez rozdílu barvy kůže, bez rozdílu v sociálním postavení, bez rozdílu v našich vírách. Nikde jinde na světě takovéto místo nenajdete… Možná proto ta lítost, ale zůstaly mi vzpomínky přesně podle hesla, co měla moje maminka napsáno ve fotopamátníčku. „Vzpomínky jsou jediným rájem, ze kterého nemůžeme být vyhnáni.“
Domy za okny autobusu prořídly a za Richmountem zmizely zcela. Krajina se změnila k nepoznání. Před námi i po stranách zůstávaly jen nízké kopce a lesy a mně neznámé vodní plochy. Malá i větší jezírka – rybníčky. Projeli jsme New Jersey a pozvolna se ocitli v Sullivan County. Únava mě přímo drtila a vmáčkla do křesla. Nervy jsem měla rozjitřené očekáváním příštího. Překvapilo mě, že autobus nikde nestavěl – byla to přímá linka do Monticella.
Vytáhla jsem tužku a blok a začala psát dopis domů. Naši přece musí vědět, co se se mnou děje a kde se v tom široširém světě toulám. Doufala jsem, že se brzy dozvím přesnou adresu.
Zastavili jsme. Váhavě jsem se zvedla k východu, ale nejdříve jsem nechala pro jistotu vystoupit ostatní. Nespěchala jsem. Nohy jsem měla až po hýždě dřevěné bolesti z únavy. Opravdu mi to dnešní dopoledne v New Yorku dalo zabrat. Neuměla jsem si představit, že bych ještě dnes měla něco dělat. Náš autobus zaparkoval u malého, umělohmotnou stříškou zastřešeného nástupiště.
Váhavě jsem vystupovala skoro poslední, a tak jsem ani nepostřehla, kdy a jak rychle se všichni mí spolucestující rozprchli k přistaveným osobním vozům za budovou a nebo ke žlutým taxíkům. Na malém plácku za nizoučkou a poměrně malou budovou autobusového nádražíčka stály v řade spořádaně ještě asi tři autobusy – a jinak tady bylo prázdno! Doslova mrtvo! Ocitla jsem se opuštěná -uprostřed NIČEHO – vedle mě se ocitl můj těžký kufr a o mě se znovu, dnes už potřetí, pokoušela panika… a docela se mi mé unavené nohy roztřásly děsem.
Byla jsem sice „někde“ (řidič mě posunky ujistil, ze JE to Monticello), ale já si připadala ztracená a opuštěná někde na konci pro mne neznámého světa!
Nikde, nikde, ani noha, ani živáčka. V městě byl vždy nějaký člověk, kterého bych se mohla (i když třeba jen posunčinou), ale doptat. Tady ne! Dovlekla jsem ztěžka můj kufr před budovu, postavila na chodník a dost zoufale se posadila. Čekat na zázrak vestoje, to už jsem nezvládla.
Na obzoru, asi tak tři sta metrů od nádraží, stála rozložitá jednopatrová budova s ráfky uzoučkých oken (působilo to jako ráfkování ústředního topení) a docela nepůvabné. Asi nějaký úřad.
Nemýlila jsem se, mnohem později jsem zjistila, že je to městský úřad…
Čekala jsem. Zapálila si cigaretu a lačně kouřila -a stále se nic nedělo! Dokouřila jsem a v tom se odněkud z úzké přilehlé ulice vyřítila dodávka a přirazila k chodníku. Tady rozhodně s místem na parkování problém nemají, blesklo mi hlavou a zároveň mě zaplavila hřejivá vlna úlevy….
Bylo to pro mne! Vystoupila z ní žena v dlouhé šedé neforemné sukni a za ruku táhla asi tříletého kloučka v černém oblečku s jamikou na jemných blonďatých vláskách s něžňoučkými blonďatými pejzíky kolem obličejíčku s velikánskýma modrýma očima…. Byli to oni. „Já jsem paní Bergmanová,“ představila se zběžně a bez podání ruky žena. „Ty jsi Lenka?“ Nebyla to otázka, ale konstatování (kromě mě tu přece nikdo jiný nečekal).
Naložila jsem sebe i kufr do vozu vedle kloučka. Projeli jsme kolem nějaké benzinky, a pak jsme se na několik kilometrů vnořili do lesa. Patnáct minut ta cesta trvala. Do kolonie jsme vjížděli po rozmlácené úzké cestě (tak akorát pro jeden vůz) drátěnou bránou. Skvěl se na ní výrazný nápis – v hebrejštině! „No to mi ještě scházelo! Nejen že nemluvím English – ale Hebrejsky už vůbec ne!!!“
15. 4. 2008
Seděla jsem v pohodlném autobusu a cloumaly se mnou smíšené pocity. Ke skutečnému klidu jsem měla daleko. Věděla jsem sice, že tady mě už nikdo z celé té slavné cigánské rodinky nepronásleduje, že můj útěk se zdařil, ale za krkem mi seděl pocit, taková zvláštní nejistota, zda jsem neudělala botu, zda to nebyl omyl, zda by nebylo lepší všechny ty křivdy a křivdičky a nedorozumění překousnout a zůstat. “Ale co, kuš, babo!“ Okřikla jsem v duchu sama sebe. Není přece jisté, zda by se ten neblahý tlak nestupňoval a já bych se později musela rozhodnout za mnohem horších podmínek. Zabořila jsem se tudíž hlouběji do komfortního sedadla – a v tu chvíli jsem si uvědomila, že teď – právě teď, opouštím New York!
Zamilovala jsem si to město. Zvláštním a nepopsatelným způsobem, asi tak jako ty miliony cizinců a emigrantů přede mnou. Mimovolně jsem začala rekapitulovat.
Co je to město New York?
Pro většinu cizinců představuje vstupní bránu (od Evropy) do Ameriky… Většina těch nově přibyvších nemá ani tušení, že město vlastně postavili Holanďani, kteří skoupili pozemky od Indiánů za směšných 24 dolarů (šedesáti guldenů) a nazvali ho „Nový Amsterdam“. Stalo se tak přibližně v roce 1650. Teprve v srpnu roku 1664 dobyl plukovník anglického vévody z Yorku (bratr anglického krále Karla II.) sir Richard Nicols Manhattan a přejmenoval ho na New York.
Dnes už tady po Holanďanech nenajdete skoro nic, protože v roce 1776 zachvátil New York strašlivý požár. Ani po pozdějším anglickém strohém stavebním stylu už toho moc nezůstalo, protože Newyorčané jsou lidé nesmírně podnikaví – a představují snad vše – aby to později mohli se značným ziskem prodat. Stavělo se v New Yorku od nepaměti a staví se dodnes a ve velkém.
Teprve však na počátku 19. století (přesně v roce 1807) se rozhodlo (tehdejší městská rada Manhattanu), že ulice budou rovné a stavební úhly zásadně právé – od té doby vypadá New York z letadla jako pravidelná, pečlivě uháčkovaná síť (zvláště pak, když přilétáte v noci, tak jako jsem přilétala já sama).
New York – to krásné i ošklivé, pracovité i na některých místech skoro líné, úchvatné i hrozivé, milované i nenáviděné město – metropole New York. Vybavovala se mi místa, kterými jsem prošla. Z pětadvacetikilometrové ulice Broadwaye jsem poznala snad jen ubohé tři kilometry. Nad řekou Huston jsem stála a obdivovala panorama, ale East River jsem neměla šanci ani zahlédnout. Na jihu jsem se moc nepohybovala. Empire building jsem se snažila navštívit (třetí nejvyšší mrakodrap po dvou budovách Obchodního centra), ale nikdy mi to nevyšlo. Vyhlídku z Empire State building znám velmi dobře z amerického filmu „Sleeplless in Sietle“, ale není nad skutečnost.
Vkrádala se mi do podvědomí dotěrná otázka: Vrátím se sem ještě?
Přihody z Cetral parku taky nikdy nezapomenu. Tak nějak jsem neměla kdy zaběhnout si třeba do Metropolitní opery a nejstaršího mostu, který odděluje Manhattan od Brooklynu – Brooklyn bridge postavený roku 1883, se moje nohy taky nedotkly. O Rockefellerově centru se mi mohlo jen zdát. Míst, kde jsem nebyla, bylo a je nesrovnatelně více.
Tak trošku mě zaplavila lítost a možná i strach z toho, že zase jednou opouštím „známá místa“, kde jsem se začínala cítit dobře a bezpečně.
Teď jsem se pousmála vlastnímu vtipu. Nazvat New York městem bezpečným může jenom blázen – a s pořádnou nadsázkou. Jako bych tím tvrzenim popřela věčně řvoucí sirény policejních, požárních a záchranných vozů. Jako bych se nikdy předtím netřásla strachem z blížící se noci a jako by mě nikdy nevyděsily v blížícím se šeru blýskající bílé zuby a bělma očí newyorských barevných pobudů a tuláků… a přesto to bylo město, které mě bez odporu vzalo do náruče, bez reptání, bez zbytečného vyptávání, ostatně jako miliony přistěhovalců přede mnou, za ta uplynulá tři staletí, co existuje.
A našli tu domov všichni, bez rozdílu barvy kůže, bez rozdílu v sociálním postavení, bez rozdílu v našich vírách. Nikde jinde na světě takovéto místo nenajdete… Možná proto ta lítost, ale zůstaly mi vzpomínky přesně podle hesla, co měla moje maminka napsáno ve fotopamátníčku. „Vzpomínky jsou jediným rájem, ze kterého nemůžeme být vyhnáni.“
Domy za okny autobusu prořídly a za Richmountem zmizely zcela. Krajina se změnila k nepoznání. Před námi i po stranách zůstávaly jen nízké kopce a lesy a mně neznámé vodní plochy. Malá i větší jezírka – rybníčky. Projeli jsme New Jersey a pozvolna se ocitli v Sullivan County. Únava mě přímo drtila a vmáčkla do křesla. Nervy jsem měla rozjitřené očekáváním příštího. Překvapilo mě, že autobus nikde nestavěl – byla to přímá linka do Monticella.
Vytáhla jsem tužku a blok a začala psát dopis domů. Naši přece musí vědět, co se se mnou děje a kde se v tom široširém světě toulám. Doufala jsem, že se brzy dozvím přesnou adresu.
Zastavili jsme. Váhavě jsem se zvedla k východu, ale nejdříve jsem nechala pro jistotu vystoupit ostatní. Nespěchala jsem. Nohy jsem měla až po hýždě dřevěné bolesti z únavy. Opravdu mi to dnešní dopoledne v New Yorku dalo zabrat. Neuměla jsem si představit, že bych ještě dnes měla něco dělat. Náš autobus zaparkoval u malého, umělohmotnou stříškou zastřešeného nástupiště.
Váhavě jsem vystupovala skoro poslední, a tak jsem ani nepostřehla, kdy a jak rychle se všichni mí spolucestující rozprchli k přistaveným osobním vozům za budovou a nebo ke žlutým taxíkům. Na malém plácku za nizoučkou a poměrně malou budovou autobusového nádražíčka stály v řade spořádaně ještě asi tři autobusy – a jinak tady bylo prázdno! Doslova mrtvo! Ocitla jsem se opuštěná -uprostřed NIČEHO – vedle mě se ocitl můj těžký kufr a o mě se znovu, dnes už potřetí, pokoušela panika… a docela se mi mé unavené nohy roztřásly děsem.
Byla jsem sice „někde“ (řidič mě posunky ujistil, ze JE to Monticello), ale já si připadala ztracená a opuštěná někde na konci pro mne neznámého světa!
Nikde, nikde, ani noha, ani živáčka. V městě byl vždy nějaký člověk, kterého bych se mohla (i když třeba jen posunčinou), ale doptat. Tady ne! Dovlekla jsem ztěžka můj kufr před budovu, postavila na chodník a dost zoufale se posadila. Čekat na zázrak vestoje, to už jsem nezvládla.
Na obzoru, asi tak tři sta metrů od nádraží, stála rozložitá jednopatrová budova s ráfky uzoučkých oken (působilo to jako ráfkování ústředního topení) a docela nepůvabné. Asi nějaký úřad.
Nemýlila jsem se, mnohem později jsem zjistila, že je to městský úřad…
Čekala jsem. Zapálila si cigaretu a lačně kouřila -a stále se nic nedělo! Dokouřila jsem a v tom se odněkud z úzké přilehlé ulice vyřítila dodávka a přirazila k chodníku. Tady rozhodně s místem na parkování problém nemají, blesklo mi hlavou a zároveň mě zaplavila hřejivá vlna úlevy….
Bylo to pro mne! Vystoupila z ní žena v dlouhé šedé neforemné sukni a za ruku táhla asi tříletého kloučka v černém oblečku s jamikou na jemných blonďatých vláskách s něžňoučkými blonďatými pejzíky kolem obličejíčku s velikánskýma modrýma očima…. Byli to oni. „Já jsem paní Bergmanová,“ představila se zběžně a bez podání ruky žena. „Ty jsi Lenka?“ Nebyla to otázka, ale konstatování (kromě mě tu přece nikdo jiný nečekal).
Naložila jsem sebe i kufr do vozu vedle kloučka. Projeli jsme kolem nějaké benzinky, a pak jsme se na několik kilometrů vnořili do lesa. Patnáct minut ta cesta trvala. Do kolonie jsme vjížděli po rozmlácené úzké cestě (tak akorát pro jeden vůz) drátěnou bránou. Skvěl se na ní výrazný nápis – v hebrejštině! „No to mi ještě scházelo! Nejen že nemluvím English – ale Hebrejsky už vůbec ne!!!“
| Tweet |
