Každý máme to své napajedlo…

Pozdní oběd byl skoro u konce. Danuše sklízela ze stolu. Odnášela do kuchyně plno poloprázdných lahví od Coca-coly, na špinavé ubrousky si přinesla malý lehký odpadkový košík. Kultura prostírání byla značně odlišná od evropského stylu, ale to jsem vlastně tehdy ani nepostřehla, jen mi utkvělo v paměti, že jako první se servíroval míchaný salát (bez zálivky), těch bylo na stole hned několik a každý si posloužil podle své chuti.

Nesměly chybět bílé bochánky dinner bread a zásadně se používaly jen papírové ubrousky. Teď to hromadu použitých ubrousků Danuša jednoduše smetla stolní lopatkou do košíku.

Děcka se rozprchla někam do útrob bytu. Joshua se pohodlně rozvalil do křesla a zazíval. Pomáhala jsem Danuši a pozorovala cvrkot.

Aranka, starší ze sestern se odvezla od stolu a požádala o kosmetický kufřík. S telefonem po ruce jala se ošetřovat nehty na rukou. Kufřík obsahoval celou barevnou škálu pestrých laků, od jemně růžové až po modrou. Julinka byla tím procesem přímo fascinována, pravděpodobně ji přilákala zpět do pokoje vůně odlakovače, která se nepříjemně hašteřila s výpary z kuchyně.

Agniezka se dopravila do kuchyně a já se vydala za ní. Na děti nebylo třeba dohlížet. Tady byly v bezpečí, doma – mezi svými. Ještě jsem zkontrolovala Tifany, hrála si s Markem. Nudit jsem se nechtěla. Rozhodla jsem se proto pomoci „jestřábí ženě“ s nádobím. Doufala jsem, že se rozpovídá (každý přece potřebuje společnost), ale zůstávala zamlklá a ostražitá. Možná, že kdybychom byly samy, upustila by nějakou informaci, ale tady na doslech ostatních to bylo nemožné.

Jediné, co mi řekla, bylo, že pracuje pro obě sestry už patnáct let, a že si jinou rodinu ani představit neumí. Tiše jsem v duchu přebírala, co že se muselo tak hrozného stát v její minulosti, že sveřepě zapřela svou rodinu a zahodila vzpomínky. Bylo tady více otázek, než odpovědí…

Připadala mi jako kniha s úhlednou strohou obálkou. Vzbudí ve vás touhu a zvědavost otevřít a přečíst ji, ale při prvním pokusu zjistíte, že tiskaři poněkud zapomněli rozřezat jednotlivé stránky a obsah vám tudíž zůstane navždy utajen…
Upřímně jsem si přála vyloudit byť jen náznak úsměvu na tváři téhle ženy, ale nezdařilo se. Zůstávala navždy ve svých kostnatých, honosných jestřábích výšinách, nedostupná, nedotknutelná citem, jakoby vyloučená z toho našeho obyčejného člověčenství plném pocitů a vášní, z lásek – nelásek a dramat denního života.

Můj první odhad byl správný. Měla kumulovanou „funkci“. Kromě pečovatelky, nákupčí, uklízečky a holky pro všechno zastávala i výsostnou funkci osobní ochranky. Bodygard v sukních…

Vrátili jsme se domů za tmy. Babi Marienka pochrupkávala v křesle. Vzdala se cesty za námi a zůstala to odpoledne sama v domě. Potřebovala si odpočinout od toho nepřetržitého vzruchu, kterého je každá domácnost se čtyřmi dětmi přehlcená. Uspalo ji asi to dlouhé čekání. Děcka také zmírnily aktivitu, přece jen je pobyt u rodiny uondal a tak tu bylo celkem poklidno. Nebudila jsem babi, nebylo proč.

Joshua se objevil v kuchyni v ten správný moment, právě v okamžiku, kdy jsem se chtěla zeptat, co že mám dělat s tím hotovým jídlem, a co budeme vařit zítra. „Tohle už zítra nikdo jíst nebude, bude to staré, vyhoď to!“ Přikázal a měl se k odchodu.

Zastavila jsem ho. „No dobře, ale co na zítra?“
“No, přece to samé,“ podivil se a tvářil se přitom jako by ho moje naivita obtěžovala. Nedá se říct, že bych nebyla zaskočená, ale befel je befel!

Neodporovala jsem, je to jeho dům, jeho rodina, jeho peníze, jen myslí mi blikla informace, kolik že to dětí umírá denně hladem, kolik že to dětí nemá ani čistou vodu na napití… v téhle souvislosti mi to plýtvání připadlo jako největší hřích a samotné rouhání se proti lidskosti.

S lítostí jsem vysypala kuřecí řízky do silonové tašky od nákupu, vývar z polévky slila do výlevky. Připadalo mi neuvěřitelné, že tohle dělám já, osoba pověstná tím, že i ze včerejších zbytků vykouzlí nebeskou manu! Bože odpusť! Pomyslela jsem si. „Jsem jenom voják, který plní rozkazy,“ dodala jsem sama pro sebe omluvu, a přišlo mi těch bezmocných vojáků plnících pouze rozkazy líto…

Otevřela jsem dveře na dvorek, ani jsem si nerozsvítila a udělala jsem dobře. V rohu dvorku jsem zaslechla zašustění – a pak se mihlo pružné kočičí tělo, a za ním druhé… ty další už jsem nepočítala. Byla jich tam hromada, a byly plaché a opatrné, byly to americké kočky a ty vědí, že důvěra se nevyplácí. Docela se mi při tom objevu ulevilo. Zas tak velký hřích to nebude, když to
má kdo sežrat – nepřijde to jídlo zcela nazmar. U popelnic jsem tašku rozevřela a poodešla za roh zapálit si cigaretu.

Po deseti minutách jsem opatrně nakoukla – kočky měly hody! A že jich tam bylo dobře přes dvacet!
Během doby, co jsem byla venku, se babi Marienka někam vytratila. Nahoře v podkroví byl ještě jeden pokoj původně obývaný Joshuovým otcem, který byl v tomto čase v nemocnici. Neměla jsem ani potuchy až do chvíle, kdy Joshua oznámil: „Zítra odcházím brzy, musím za tátou do špitálu, ale moje tchýně tu bude s tebou.“

Nikdy jsem se nedozvěděla, čím živí Joshua sebe a rodinu. Odcházel a přicházel nepravidelně, rozhodně to nemělo nic společného s naší českou osmihodinovou pracovní docházkou. Jednou
lakonicky sdělil, že prodává koberce, faktem zůstává, že jsem tomu nikdy neuvěřila. Bylo mi to docela jedno, hlavně když mi zaplatí.

Dům utichl. Konečně jsem měla čas sednout si sama do kuchyně a začít psát první ze svých nesčetných pozdějších, nekonečných dopisů příteli Jenovi. Určitě už usychá strachem o obavami a než si budu moci zavolat, ještě chvíli potrvá.

Podvědomě se držíme přírodních zákonů. Nacházíme svá teritoria a pečlivě hlídáme jejich hranice a tak, jako zvířata ve volné přírodě chodí pravidelně pít k tomu svému napajedlu, my po čase chodíme nakupovat do stejných obchodů s železnou pravidelností a zarputilostí kupujeme jen ty potraviny, co jsme kupovali před dvaceti lety. Neměníme sve zvyky ze dne na den, protože aniž si to uvědomujeme, vyvíjíme úsilí udržet si bezpečí poznaného. V tradicích a zvycích je zvláštní síla a pradávná moudrost. Opakujeme, co nás naučili rodiče a prarodiče a v našich šlépějích jdou bezděčně i naše děti.

Když nás okolnosti vytrhnou z kořenů, obvykle se
zbortí celý náš systém pomyslných hodnot jako věžička z karet. Naštěstí ne na dlouho. I když se přeneseme v prostoru a čase, po jisté době opět nacházíme rovnováhu a i to, co mělo být pro nás nenávratně ztraceno. Opět máme to své teritorium, opět máme to své napajedlo, jen sousedé, účastníci a kulisy se změnily.

Mnoho lidí odradí hned zpočátku představa „o změnách“ (rozuměj o ztrátách) od jakéhokoliv pokusu o splnění svých snů a plánů. My se vlastně instinktivně a permanentně bojíme opouštět svá teritoria, místa, kde máme svou hospůdku, svůj džbánek na pivo, svoje knedlíky s vepřovým a se zelím, a svého už třicet let stejného hospodského.

Není to ani tak o našich dětech (mláďatech), které jsme v bolestech přivedli na svět, ty jednoho dne stejně vyletí z hnízda, ale o nás samých. Taky jsem se na počátku potýkala s pocitem, že je to navždy. Nebylo! A je to přesně podle starého, moudrého čínského přísloví: pokud máš před sebou byť jen rok, měsíc, hodinu, minutu života – máš před sebou budoucnost… Jen smrt může definitivně všechno ukončit a díky Bohu, že to není na vůli lidí, ale výhradně na božstvu (ať už se jmenuje jak chce), kdy přijde ten okamžik.

Jsme často arogantní a malicherní. Mrháme svým časem (tou jedinou pravou hodnotou) a utrácíme život v drobných žabomyších šarvátkách a jsme nepoučitelní. Z historie by se lidstvo mělo poučit, ale právě historie je dokladem, že lidstvo je nepoučitelné.

Zvykala jsem si, šlo to pomalu a těžce. Pohybovala jsem se po spirále nejbližšího okolí. Každý den kousek dál od výchozího záchytného bodu. Vytvářela jsem a značkovala si své nové teritorium podle starého přírodního vzoru. Ostražitá a nervy vybičovanými neustálým pocitem nebezpečí a pozvolným poznáváním nepoznaného, a každý metr (yard) objeveného začal utvářet můj nový „patern“,
vzor budoucího života, který jsem bezděčně přebírala a napodobovala tak ostatní účastníky „té nové jungle“.

Učila jsem se těžce řeč jungle, té nové a řeč bytostí, kterými jsem byla obklopena. Před mýma očima se odehrávaly stovky mimických scének z denního života bez doprovodného verbálního vysvětlení. Obrazy se střídaly a co nepostřehly mé oči a smysly a nezaregistrovalo mé podvědomí a paměť, bylo navždy ztraceno v propadlišti času. Za pochodu jsem se učila znát řeč těla. Číst z gest a výrazů obličejů – a vlastně to byla docela vzrušující hra na „psychologa“.

Řeč těla nelze, řeč těla na vás prozradí i to, co nechcete a tak jsem se pomaloučku, pozvolna začínala orientovat v tom hluchoněmém přelidněném světě. Mezitím jsem se samozřejmě snažila naučit se i tu pravou řeč. Skutečnou angličtinu. Bez slovníku jsem se nehla a blahořečila jsem si, že jsem tehdy ještě doma tu bibli s sebou přibalila.
Studovala jsem mapu města a začala se těšit na své první volno, na svou první volnou sobotu.

Naplánovala jsem výlet do míst, která nelze minout. Pro svůj první výlet jsem si vybrala Central Park… hurá na Manhattan!

Tweet