Je čas na koupání!
Dobruška
2. 10. 2007
Bylo třeba vrátit se. Vůbec, ale vůbec se mi z toho svěžího povětřé nechtělo vracet se do domu, ale dala jsem se na vojnu, tak musím bojovat.
Celá rodinka byla soustředěna v obýváku. Při pohledu na hodiny jsem nesměle babi Marience navrhla. „Myslím, že je čas na koupání?“ Podle mě a našich evropských zvyklostí se děti večer koupou a měla jsem pravdu. Babi Marienka nezastřene zajásala. „Aspoň tě zítra nebudu muset zasvěcovat do rutiny.“
Dostat Tifany do koupelny a následně do vany se rovnalo zázraku. Při jakékoliv zmínce o tom, že něco se musí začala ječet, utíkat z dosahu a dostaly jsme to verbálně obě stejným dílem. Nejmírnější z titulů, co nám přidělila, byly jen „pitomé krávy“, a řinuly se ty nadávky z její „nevinné pusinky“ jako ze žumpy.
Ještěže jsem nerozuměla anglicky ani slovo, zato babi rudla od kořínku vlasů – hněvem a studem za svou vnučku. Takové krásné děťátko! Taková roztomilá holčička! I Marka to vytočilo, z očí mu šlehaly blesky síly šestiletých emocí ne zrovna pozitivních. Julinka radostně běžela napřed. Ta se na koupel těšila a Vivien prohlásila rezolutně, že má čas, šťastně využívajíce příležitosti, že všichni odvrátili pozornost od televize, zastavila kazetu s filmem a přepla okamžitě na „svou oblíbenou hudební stanici… Stejně by nám všem nahoře v koupelně překážela, a až na to, že mi její hlasitý falešný hlasový projev drásal nervy až ke kořínkům, vzala jsem to celkem sportovně. Jak taky jinak.
Teď to bylo na mně. Teď to bylo všechno dáno a předurčeno a záleželo zda se s těmi novými podmínkami (v Evropě nepřijatelnými) srovnám – a jak… Postavila jsem se k tomu chlapácky a za necelou půlhodinku už Julinka voněla čerstvě umytými vlásky a běhala po domě, než se nachystá do postýlky. A co čert nechtěl (tak jak bylo těžké dostat Tifany do vany), tak teď bylo nemyslitelné dostat ji ven. A tenhle cirkus se bude opakovat každý den! Přepadla mě neblahá předtucha. Rezolutně jsem vypustila vodu a doufala, že až „dítě“ vychladne (obrazně i fyzicky), vzdá to samo… Vzdalo, ale fakt to byly nervy.
A pak najednou jsem to vše začala brát s klidem a samozřejmostí, která koneckonců překvapila mě samu. Proč se rozčilovat?
Koupelna po naší invazi vypadala jako by se jí prohnalo početné, rozdováděné hejno delfínů… Umáčená, rozehřátá vyhraným zápasem s Tifany jsem vystrnadila zbytek obyvatel a jala se stírat jezera vody, sebrat použité a na zem pohozené ručníky a vůbec uvést tu jinak krásnou místnost do původniho stavu. Čas neuvěřitelně letí, když máte zábavu, i když o vytíráni koupelny se jinak mluví jako o práci, a tak mě brzy zaskočil fakt, že už bude skoro deset, že děcka ještě nespí a ani se nijak nehodlají podřídit prosbě babi a upozornění, že zítra je zase škola, a že budou nevyspáním polomrtví. A za chvilku ona sama poklimbávala na gauči.
Postýlky dětí byly jednoduché, soustředěné v dětském (holčičím) pokoji. Občas tam spaval i Marko, ale bude starší, bude se jeho společný pobyt s děvčátky omezovat. Na poschoďových postýlkách spávala Julinka (dole) a Vivien (nahoře). Markova postel na protější stěně pokoje umístěná byla velká a pohodlná. Přes den sloužila na odkládáni a skládáni prádla, na hraní a vůbec, byl to fajn dětský a útulný vypolstrovaný prostor.
Po desáté večer se mi konečně podařilo všechno uklidit a srovnat. Sešla jsem do přízemí, kde vládla celkem pohoda. Bábrlinka poklimbávala s Tifany na klíně, Vivien odpovídala na telefon (asi zase nějaká zvědavá teta) a čekalo se na otce. Už zase byla v obraze televize filmová kazeta (z půjčovny). Mrs. Doubtfire s Robinem Williamsem. Veselohra o nešťastném od dětí odloučeném otci, který se ze samé lásky k dětem den co den měnil v postarší, korpulentní hospodyni a chůvu jen proto, aby byl nablízku svých děti. Dojemný, veselý, rodinný příběh.
Kdybych tenkráte rozuměla anglicky, asi bych se válela smíchy společně s dětmi, ale tak jsem jen sledovala obrázky a protože to bylo „úplně na počátku“ (teprve týden a něco jsem v Americe), ani jsem se nesnažila rozumět. Rozčilovalo mě sice, že Marko s Vivien disponovali na střídačku ovladačem a film přerušovali (podle mě v nejlepším), aby se vrátili ke scénám, které je zaujaly – a činili tak velice sobecky a bezohledně. Přiznám se, že možnost vidět ten film celý a v pohodě mého domu jsem měla teprve až skoro o tři roky později. Tu první noc u „své nové rodiny“ jsem se především snažila brát věci, tak jak leží, bez pocitu lítosti, že je případně nějakým způsobem omezovaná moje osobní svoboda.
Okna domu ošlehly reflektory přijíždějícího vozu. Zaslechla jsem automatické otevírání garážových dveří (do té doby jsem neměla ani tucha, že nějakou garáž v domě máme). Děcka ožily jako když šlehneš kouzelným proutkem a od zadního vchodu se po chvíli začala vynořovat postava muže. Tifany vystřelila jako raketová střela. Za nic na světě by si nedala vzít prvenství pověsit na krk tátovi. Ten byl jediný, kterému věřila, ten byl jediný, kterého si připustila k tělu…
2. 10. 2007
Bylo třeba vrátit se. Vůbec, ale vůbec se mi z toho svěžího povětřé nechtělo vracet se do domu, ale dala jsem se na vojnu, tak musím bojovat.Celá rodinka byla soustředěna v obýváku. Při pohledu na hodiny jsem nesměle babi Marience navrhla. „Myslím, že je čas na koupání?“ Podle mě a našich evropských zvyklostí se děti večer koupou a měla jsem pravdu. Babi Marienka nezastřene zajásala. „Aspoň tě zítra nebudu muset zasvěcovat do rutiny.“
Dostat Tifany do koupelny a následně do vany se rovnalo zázraku. Při jakékoliv zmínce o tom, že něco se musí začala ječet, utíkat z dosahu a dostaly jsme to verbálně obě stejným dílem. Nejmírnější z titulů, co nám přidělila, byly jen „pitomé krávy“, a řinuly se ty nadávky z její „nevinné pusinky“ jako ze žumpy.
Ještěže jsem nerozuměla anglicky ani slovo, zato babi rudla od kořínku vlasů – hněvem a studem za svou vnučku. Takové krásné děťátko! Taková roztomilá holčička! I Marka to vytočilo, z očí mu šlehaly blesky síly šestiletých emocí ne zrovna pozitivních. Julinka radostně běžela napřed. Ta se na koupel těšila a Vivien prohlásila rezolutně, že má čas, šťastně využívajíce příležitosti, že všichni odvrátili pozornost od televize, zastavila kazetu s filmem a přepla okamžitě na „svou oblíbenou hudební stanici… Stejně by nám všem nahoře v koupelně překážela, a až na to, že mi její hlasitý falešný hlasový projev drásal nervy až ke kořínkům, vzala jsem to celkem sportovně. Jak taky jinak.
Teď to bylo na mně. Teď to bylo všechno dáno a předurčeno a záleželo zda se s těmi novými podmínkami (v Evropě nepřijatelnými) srovnám – a jak… Postavila jsem se k tomu chlapácky a za necelou půlhodinku už Julinka voněla čerstvě umytými vlásky a běhala po domě, než se nachystá do postýlky. A co čert nechtěl (tak jak bylo těžké dostat Tifany do vany), tak teď bylo nemyslitelné dostat ji ven. A tenhle cirkus se bude opakovat každý den! Přepadla mě neblahá předtucha. Rezolutně jsem vypustila vodu a doufala, že až „dítě“ vychladne (obrazně i fyzicky), vzdá to samo… Vzdalo, ale fakt to byly nervy.
A pak najednou jsem to vše začala brát s klidem a samozřejmostí, která koneckonců překvapila mě samu. Proč se rozčilovat?
Koupelna po naší invazi vypadala jako by se jí prohnalo početné, rozdováděné hejno delfínů… Umáčená, rozehřátá vyhraným zápasem s Tifany jsem vystrnadila zbytek obyvatel a jala se stírat jezera vody, sebrat použité a na zem pohozené ručníky a vůbec uvést tu jinak krásnou místnost do původniho stavu. Čas neuvěřitelně letí, když máte zábavu, i když o vytíráni koupelny se jinak mluví jako o práci, a tak mě brzy zaskočil fakt, že už bude skoro deset, že děcka ještě nespí a ani se nijak nehodlají podřídit prosbě babi a upozornění, že zítra je zase škola, a že budou nevyspáním polomrtví. A za chvilku ona sama poklimbávala na gauči.
Postýlky dětí byly jednoduché, soustředěné v dětském (holčičím) pokoji. Občas tam spaval i Marko, ale bude starší, bude se jeho společný pobyt s děvčátky omezovat. Na poschoďových postýlkách spávala Julinka (dole) a Vivien (nahoře). Markova postel na protější stěně pokoje umístěná byla velká a pohodlná. Přes den sloužila na odkládáni a skládáni prádla, na hraní a vůbec, byl to fajn dětský a útulný vypolstrovaný prostor.
Po desáté večer se mi konečně podařilo všechno uklidit a srovnat. Sešla jsem do přízemí, kde vládla celkem pohoda. Bábrlinka poklimbávala s Tifany na klíně, Vivien odpovídala na telefon (asi zase nějaká zvědavá teta) a čekalo se na otce. Už zase byla v obraze televize filmová kazeta (z půjčovny). Mrs. Doubtfire s Robinem Williamsem. Veselohra o nešťastném od dětí odloučeném otci, který se ze samé lásky k dětem den co den měnil v postarší, korpulentní hospodyni a chůvu jen proto, aby byl nablízku svých děti. Dojemný, veselý, rodinný příběh.
Kdybych tenkráte rozuměla anglicky, asi bych se válela smíchy společně s dětmi, ale tak jsem jen sledovala obrázky a protože to bylo „úplně na počátku“ (teprve týden a něco jsem v Americe), ani jsem se nesnažila rozumět. Rozčilovalo mě sice, že Marko s Vivien disponovali na střídačku ovladačem a film přerušovali (podle mě v nejlepším), aby se vrátili ke scénám, které je zaujaly – a činili tak velice sobecky a bezohledně. Přiznám se, že možnost vidět ten film celý a v pohodě mého domu jsem měla teprve až skoro o tři roky později. Tu první noc u „své nové rodiny“ jsem se především snažila brát věci, tak jak leží, bez pocitu lítosti, že je případně nějakým způsobem omezovaná moje osobní svoboda.
Okna domu ošlehly reflektory přijíždějícího vozu. Zaslechla jsem automatické otevírání garážových dveří (do té doby jsem neměla ani tucha, že nějakou garáž v domě máme). Děcka ožily jako když šlehneš kouzelným proutkem a od zadního vchodu se po chvíli začala vynořovat postava muže. Tifany vystřelila jako raketová střela. Za nic na světě by si nedala vzít prvenství pověsit na krk tátovi. Ten byl jediný, kterému věřila, ten byl jediný, kterého si připustila k tělu…
| Tweet |
