To tě nesmí ani napadnout!

Poslíček s pizzou zazvonil za necelých deset minut. K tomu nebylo co dodat. Za tu dobu bych ani chleby s máslem nepřipravila. Marko platil sám, nikým si tuhle výsadu vzít nedal a velkoryse přenechal dyško. Nebyla to zrovna levná večeře (patnáct dolarů mi připadalo jako rouhání), ale nacpala se celá smečka. Jen já a Marienka jsme odmítly. Mně osobně pizza nikdy nic neříkala a babi prohlásila, „že jí po pizze pálí žáha“.

“Doufám, že umíš vařit?“ připomněla se po chvíli Marienka. „Tady se totiž musí kuchtit každý den.“ Říkala to, jako by to měla být nějaká zvláštnost, něco neobvyklého. S překvapením jsem později zjistila, že je to krajně neobvyklé. Průměrný Američan vaří přes týden jen výjimečně. Jsou na to tak zvyklí, že když se objeví někdo, kdo skutečně vaří, projevují mu nepokrytě obdiv a respekt, protože to přece musí být odborník na slovo vzatý.

Automaticky předpokládají, že jste vystudovali přinejmenším některou z kulinářských škol, že budete vědět všechno o původu koření, výrobě piva, nejlepších vinařských lokalit a všechny druhy ve světě se vyskytujících ryb a jiných „jedlých živočichů“. Z jejich pohledu musíte být buď zoufalec, nebo fanatický kutil bavící se vařením. Fakt je, že tento jejich přístup povýšil naše obyčejné vaření na špičkové umění…

“V kuchyni už jsi byla, viď?“ Pokračovala v samomluvě babi, zatímco děcka plundrovala krabici skoro do prázdna, aniž se obtěžovala vzít si talířky. Z upatlané krabice na mě smutně zíraly nedojedky, půlměsíčky okousaného těsta a musela jsem zmobilizovat všechny síly, abych se hlasitě neohradila proti takovému plýtvání, zatímco třetina světa trpí někde hladem. Ne, na tohle jsem opravdu zvyklá nebyla. „Sedm hladových let na vás“, pomyslela jsem si v duchu a znovu se soustředila na babi, která už měla otevřená obě křídla lednice, ze které vytahovala zmrzlé naporcované kuře. Všechno v úhledných balíčcích z velkoobchodu.

“Tohle všechno je na polévku,“ položila na pult kuchyňské linky největší z nich. S překvapením jsem zjistila, že je to opravdu celé kuře – a jen na polívku! Pak k tomu přidala balíček prsíček už naporcovaných a naklepaných. „A tohle je na řízky v trojobalu,“ určila přesně. „Nemohla bych je udělat na přírodní způsob?“ Zeptala jsem se, nejen proto, že k smrti nerada obaluju, ale přírodní drůbeží jsou přece jen chutnější a zdravější.“ To tě nesmí ani napadnout!“ Zděsila se. „ONI by TO už ale vůbec nejedli!“ A ukázala hlavou směrem k obýváku, kde už zase měly děti eldorádo… „Víš, ono to s tím jídlem u nás vůbec není snadné, to poznáš sama, a brzy.“ Znělo to skoro výhružně, ale byla v tom i rezignace. Nač měnit něco, nač už není síla. Alespoň jsem věděla, co budu zítra vařit. Připravily jsme vše na rozmrazení a pak si babi šla sednout k dětem.

První odpoledne a začínající večer v tomhle domě proběhl celkem bez potíží, až na křest ohněm při přebalování Tifany. Osvítilo mě neblahé tušení, že horor s tímhle „andílkem“ se bude opakovat několikrát denně. Proto asi bylo tak těžké „sehnat chůvu“.

“Kde je smetí?“ Zeptala jsem se. „Vzadu, na dvoře a rozsviť si…“ Popadla jsem upatlanou krabici od pizzy, silonový nákupní sáček plný odpadu, připravila jsem si sklenici mléka (na kafe už přece jen bylo dost pozdě), do kapsy dala cigarety, a oblékla si teplý svetr. Večer v květnu je chladno i ve státě New York. Marko s Vivien už zase visel na telefonu a babi, Julinka a Tifany koukaly na veselohru pro děti.

Sešla jsem osm schůdků k zadnímu vychodu a s úlevou přivítala vlažný, lehký jarní větřík. Chladil moje rozpálené tváře. Teď teprve jsem pocítila únavu a úlevu zároveň. Příliš mnoho dojmů a změn na jeden den, příliš mnoho vzrušení pro obyčejné české děvče z Moravy.

Odněkud přinesl větřík závan opojné vůně magnolií. Ta vůně přeprala i ošklivý zápach linoucí se ze dvou popelnic u zadní branky. Vyhodila jsem krabici a smetí a vrátila se do nejtemnější části dvorku, do „kuřárny“. Dveře byly zavřené, ale dům byl osvětlen zevnitř jako vánoční stromek. Světlo se linulo v pruzích z oken, za kterými bujel rušný rodinný život. Od popelnic bylo slyšet zuřivý skřek koček a ještě nějakého nočního zvířete (mnohem později jsem objevila skunka). Pruhy světla, linoucí se z kuchyňského okna, nasvětlovaly tajuplně plot k sousedům.

Usedla jsem na bedny, opřela se o stěnu, zaklonila jsem hlavu a otevřela naplno oči. V tenkem výhledu (až nakolik mi dovolil plot a úzká ulička kolem domu) jsem měla temnou oblohu, temnou a velice zvláštní z tohoto úhlu… byly tam i hvězdy, hvězdy, ktere jsem nepoznávala. Marně jsem se snažila najít Velký vůz.

Po chvíli jsem to vzdala. Bylo to přece jiné večerní nebe a byly to jiné hvězdy (z jiného úhlu a z jiného konce Světa viděné) a vlastně mi chvilku trvalo, než jsem si uvědomila, že se koukám na nový neznámý úkaz.

Až na hluk nízko nad hlavou přelétajících dopravních letadel a jekot koček bylo tady celkem klidno. Vychutnávala jsem cigaretu a zaslouženou pauzu.

Starosti jsem si v této chvíli nepřipouštěla. Děcka byla pod dohledem babi a koneckonců se měl brzy ukázat i „velitel domu“ – jejich otec. Nebyla jsem si jista, zda si pamatuju jeho tvář, jméno jsem taky zapomněla a o jeho věku jsem neměla ani páru. Však ho brzy poznám, věděla jsem jistě, a taky jsem jistě věděla, že prozatím nespím pod mostem, že mám práci a hladem tady taky trpět nebudu – otázkou zůstavalo jen – na jak dlouho…

Tweet