Jestřábí žena

Říká se, že chůze má ozdravný účinek. Uklidňuje nervy a posiluje svaly. Jediné, co jsem vážně potřebovala, bylo uklidnit se, zchladit mé nadšení. Šlapali jsme už skoro půl hodiny a stále to nevypadalo na to, že brzy dorazíme k cíli.

Procházeli jsme širokými ulicemi, jednou z nich byla Ocean Avenue. Dlouhá, široká a protínající cely Brooklyn. Míjeli jsme restaurace bez posezení venku. Protější stranu lemovaly tmavě hnědé činžáky (nájemní byty), vysoké stavby, kde okna téměř splývala s okolními zdmi a v každém okně nezbytná ošklivá krabice aicondicionérů (klimatizace) násilně čnící do ulice.
Žádný parapet osázený kytkami, či architektonický ornament. Studeně a přísně se vypínaly k obloze v této chvili skoro bez mráčku. Obchůdky s ovocem a zeleninou suplovaly nedostatek podnětů pro oči.

Tady to hýřilo barvami a občas, když jste procházeli příliš blízko, osvěžila vás sprška z ostřikovače. Větsina těch krámků je umístěna na rozích, kde se potkávají nejméně dva směry. Uvnitř Deli krámků nekonečné řady mrazících otevřených pultů s pestrobarevnými saláty v nabídce, melouny naporcované v plastikových průhledných krabičkách… to byla celá barevná výzdoba. Honosné svěží velké plody ananasů a stojany plné květin. Minuli jsme ranní špičku, a tak lidí kráčejících někam bylo pomálu.

V této části Brooklynu převažují jižní národy. Mexické dívky s širokými lícními kostmi, dlouhými temnými vlasy a ještě temnějšími pohledy hlubokých hnědých očí. Podsadití muži menšího vzrůstu s kulatými tvářemi a děti. Spousta dětí. U každé jedné mámy celé hejno. Nabyla jsem dojmu, že otevřené zahrádky před kavárničkami jsou výsadou pouze Evropy. Nebylo si kam sednout, nebylo si kde odpočinout.

Vypadalo to, že kluci vědí přesně, kam se ubíráme. Ze široké Avenue jsme zabočili do užších uliček. Proplétali jsme se mezi zahradami a spořádanými domky, některými ukrytými za vysokými ploty a chránící si tak úzkostlivě soukromí, některými naze obnaženými s výhledem až do příbytku s okny bez záclon. Voněl tady opojně teď už rozkvetlý šeřík a pupeny magnolií.

Jsme všichni aktéři, herci života, jen kulisy a vůně se kolem nás mění a aniž si to uvědomujeme, máme své role přiděleny už od narození…

Přivítala nás tichá, poklidná část Brooklynu. Tady bych asi předpokládala výskyt důchodců. Čtvrť plná hřišť a parků, rozlehlých zelených a dobře udržovaných ploch. Cesty kolem parku lemovala barevná bordura aut rozmanitých světoznámých automobilek. Mír a klid dýchal z toho prostředí.
Procházeli jsme kolem pestrobarevných vilek (žádný předpis či nařízení architekta města nemůže přikázat Američanům, jak že si mohou ozdobit svůj dům). Je to jen na vkusu a financích majitele, ale tady v těch místech to vypadalo, že i zahradní úpravy navrhoval odborník a působilo to, že o údržbu se stará armáda zahradníků.

Až na samém konci stál ten dům, kam jsme měli namířeno. Dvoupatrová vila se širokým, ale i vysokým vstupním schodištěm, pěkně oplocená v kameni, a i vstupní příjezdová cesta působila promyšleně.

“Tady to vypadá pěkně,“ řekl Danek prostě, když znaleckým okem zhodnotil exteriér. „Alespoň zvenku ano,“ doplnil Honza dlouhán a zazvonil u vstupu z druheho patra u dveří s odpovídajícím číslem popisným.

Po chvilce čekání nám otevřela svalnatá vysoká ženská skoro jestřábího vzhledu. „Co si přejete?“ Zeptala se sice anglicky, ale s výrazným polským akcentem.

“Přišli jsme na ten inzerát“. Stručné Honzovo oznámení ji nechalo zcela netečnou. S nadhledem skoro pohrdavým nedůvěřivě si přeměřila oba hochy. Její pohled jakoby získal na „jestřábí ostrosti“, když hodnotila mě.

Otevřenými dveřmi zpoza jejích kostnatých zad se prodrala k mému chřípí sladká vůně „domácí kuchyně“. Až se mi sliny začaly sbíhat při představě pečeného kuřátka s bramborovou kaší a drůbeží polévky s játrovými knedlíčky.
Jestřábí žena zahalekala do útrob bytu oznámení, že jsme tady a jakoby nerada nám povolila vstup. Po dalším uzounkém schodišti jsme vystoupili přímo do obytné místnosti. V pokoji bylo několik lidí.

Všichni seděli a mě tu najednou připadalo příliš přelidněně. Úplně z rohu čtvercové místnosti se zvedl malý podsaditý mladý muž snědých lící, černých vlasů. Vyšel v ústrety hochům a napřáhl ruku k přivítání. Jeho věk jsem nebyla schopna odhadnout. Velká čtvercová místnost s měkkým světle béžovým kobercem, velkými okny bez záclon či žaluzií umožňující z té vyvýšeniny přehled na celý, teď již svěže se zelenající park naproti domu. Všechno bylo obestavěno gauči a křesly a polstrovanými židlemi. Pohodlné standardní vybavení bez konferenčního stolku uprostřed, jak je zvykem v našich bytech. Uprostřed, na béžovém koberci si hrálo děvčátko. Snědá dívenka s dlouhými kudrnatými černámi vlásky. V šatičkách z piketu a velkýma černýma očima zabírajícíma snad polovinu andělsko-ďábelsky krásné dětské tvářičky.

Posadila jsem se na vyzvání. Jestřábí žena si sedla taky. Vybrala si osamělou židli se vzpřímeným opěradlem. Tělo a svaly napjaté až k strnulosti. Jako soudce, jako přísné pravítko učitele chlapecké školy z předprvní republiky, připravena kdykoliv uhodit, či zasáhnout, kdyby se dělo něco nekalého…

Neměla jsem z ní příjemný pocit, ale to vůbec nebylo v této chvíli důležité. Snědý muž se představil jako otec děvčátka, které mezi tou dobou omrzela nečinnost uprostřed pokoje a začalo se dožadovat k otci na klín. „To je Tifany,“ představil nás a v jeho očích se mihl záblesk hrdosti. Holčička se stále opírala o otcova kolena, a s prstíkem v puse si mě začala prohlížet. Chtěla jsem odvést pozornost děvčátka na sebe, abych umožnila dospělým rozhovor. Bylo třeba dohodnout podmínky a kluci měli dost naspěch.

Sedla jsem si na zem a začala se bavit s Tifaninými hračkami. Mezitím jsem odpovídala na otázky. „Umíte vařit?“
“Jistěže, u nás v Čechách nemáme služky.“ Bavili jsme se v polštině, což mi přinášelo nesmírnou úlevu. Vlastně jsem se ani nesnažila někomu zalíbit, když jsem si „odmyslela“ jestřábí ženu, cítila jsem se zde velice uvolněně a přátelsky.

Malá Tifany to brzy vycítila taky a pomalu se přišourala až ke mně. Pozornost všech byla plně soustředěna k nám a i když to nikdo nedal ani mrknutím oka najevo, byla jsem právě v tu chvíli „hodnocena“.

Mezitím kluci dohodli cenu. Dvě stovky na týden, stravu a bydlení. Vůbec mi to nepřipadalo tak špatné. A pak se stalo něco, co všechny doslova vzalo. Malá Tifany se mi pověsila kolem krku. Tak jsme tam seděly my dvě (jedna malá ženská a jedna trochu dospělejší cizinka) v důvěrném objetí. Teplé měkké dětské ruce a výhled na právě se zelenající park, to mi utkvělo v paměti navždy.

Tifany si mě vybrala za chůvu. Bylo rozhodnuto: tu práci jsem dostala.

Ani jsem si nevšimla, kdy „jestřábí žena“ opustila svou pozici. Všechno mi splývalo v jeden obraz a doufala jsem, že pro tentokrát jsem zakotvila u dobré rodiny.

“No,“ podotkl Honza zvláštně, když jsme konečně byli ze dveřé venku. „A první křest máš za sebou. Teď už by to pro tebe mělo být všechno snazší“.

Tváře mi stále ještě hořely přestálým napětím, že jsem si v ten moment ani neuvědomila, JAK jeho věta zní… Bylo v ní plno citu, a i trošku lítosti, jako když rodič poprvé vede svého prvňáčka do školy. Netušila jsem, že je toho schopen.

Sestoupili jsme až na ulici. Usedla jsem na obrubník a s úlevou si zapálila cigaretu. „Tak, a teď je třeba zajet pro mé věci. Budu se stěhovat.“

Tweet