Umíš vychovávat americká děcka??

Nezůstala jsem dlouho sama se svým očekáváním a těšením se na věci a události příští. „To budu zase sama,“ zděsila se Halina po návratu z práce, když jsem jí oznamovala pro mne tak radostnou novinu.

Schoulila se do klubíčka v rohu postele (jako bezbranné zvířátko) a naoko se zakoukala do knížky. Jen občas ke mně vyslala pohled plný bolestínství a hlasitě vzdychla. Celá její bytost vysílala do pokoje ukřivděné signaly. Tak už to v životě chodi, že co je pro jednoho radost a potěšení, pro druhého znamená zármutek. Na tři dny se naše kruhy (osudové) proťaly a teď jsme měly jít zase postaru každá svou vlastní cestou.

Tak nějak se Halina nehodila do tohoto světa. Drsného, spotřebního, krutého kapitalistického světa, do džungle, kde se ani k příteli nemůžeš otočit zády, protože je to krajně nebezpečné a za malou nepozornost můžeš zaplatit cenou nejvyšší – životem. Sobecké místo k životu si vybral
Homo Sapiens.

Halina byla pro tento svět příliš měkká, příliš přecitlivělá. Lámala jsem si hlavu, jak může tahle „měkkota s hubeným, kostnatým a dost nehezkým tělem přežít tuhle soutěž o život…

Jolanin manžel skutečně uklidil plácek mezi domy. Nevydržela jsem v ukřivděném dusnu pokoje, vzdala jsem ten tichý souboj a zbytek dne strávila v plavkách na vypůjčeném lehátku, s kafetem a cigaretkou a svými představami. Přiznám se bez mučení, že jsem byla vzrušená… Teprve týden v Americe! Vážně jen týden? Sama jsem tomu nemohla
uvěřit. Připadalo mi, že jsem tu strávila přinejmenším rok.
Einstein měl pravdu, všechno je relativní. Když ráno zazvonil telefon, byla jsem nedočkavostí celá bez sebe a připravena na všechno. Alespoň jsem si to myslela, blahoslaveni slabí duchem, jejichž království je nebeské…

Setkání s kluky mě potěšilo. Přišli si pro mne oba. A opět jsme cestovali subwayí, a jak jsem rozpoznala, záhy jsme jeli blíže k moři, stále přitom zůstávajíce na Brooklynu. „Sem ti říkal, že hledají chůvu? Bereš děti?“ Zeptal se mě pro jistotu ještě jednou dlouhán Honza těsně před tím, než jsme vystoupili z podzemky, tentokráte ještě v tunelu. Příkré schody, několik schodišť jsme museli zdolat, než jsme se ocitli na rušné ulici. Pod oblaky smogu ze stovek výfuků projíždějících osobních vozů, náklaďáků a dodávek bylo cítit zvláštní vůni.
Hořkoslanou vůni, kterou nebylo možno popřít ani pod arogontním pachem ze spáleného oleje nesčetných stánků s rychlým občerstvením, opravdu jsme se nacházeli necelé čtyči kilometry od pobřeží. „Samozřejmě že beru, a samozřejmě že to s nimi umím.“

Podívali se po sobě pobaveně a Danek smířlivě a zároveň pochybovačně dodal. „Ale to jsou americká děcka!“ „Jaký je rozdíl mezi dětmi a dětmi? Můžeš mi to prosím tě vysvětlit?“ Otázala jsem se skoro dotčeně, že si někdo dovoluje pochybovat byť jen trochu o mých čtyřnásobných zkušenostech s vlastními
mláďaty… „To poznáš, to uvidíš, tedy jestli to vezmeš? Zaseli do mého podvědomí obavy, obavy a nejistotu z nepoznaného…

Mezi tou dobou jsme přešli do klidnější části města a nastoupili na autobus. Kupováním jízdenek se tady nemusíte zdržovat. Celodenní lístek platí nejen pro subway, ale i autobusy.

Linka byla skoro přeplněná. Směsice lidí, barvy, obrazy a newyorský kolorit. Starší černoška, jejíž obézní tělo zabíralo nejméně dvě místa. Tlusté paže v krátkých rukávech nemohla přes tloušťku připažit. Jedna masa černého špeku narvaná do pestrých
nevkusných letních šatů, hned vedle hubený úředníček s nervozníma rukama a očima ustrašeně a nervozně těkajícíma z cestujícího na cestujícího.
Postavička ze starých příběhů o tuberkulózních občanech.

Ze zadního traktu autobusu jsem zaslechla ruštinu, vlastně až teď jsem si uvědomila, že se ozývá hojně ze všech koutů autobusu. Věděla jsem, ze New York je kosmopolitní město, skoro jako Babylon svého
času, ale ruština? Tady!? … A docela mě zamrazilo.

Na pár okamžiků mi vyvstala až fyzicky vzpomínka na šedesátý osmý rok u nás v Československu. Zmlkla jsem.

Psal se rok 1968. Léto se přehouplo přes polovinu, kdy jsme byli se střední hotelovou školou na prázdninové brigádě. Obracela jsem len. Lány a lány lnu. To podebereš dlouhým bidlem a – převrátíš. Těžká práce, ale já byla plná síly a rozhodně to bylo lepší než sklízet rané brambory jako mí spolužáci.
Něco se tehdy dělo nekalého. Poslali nás dříve domů z brigády a mně to bylo nejen divné, ale i líto. Kdo ze študáků nepotřebuje nějakou korunu na přilepšenou, a mimochodem ta práce se mi nesmírně líbila.

Vrátila jsem se domů přesně ve chvíli, kdy moje máma a babička seděly strnule před stařičkým rádiem, ze kterého se ozývalo monotónní… Blum-blum, blum-blum. Hodiny a hodiny! Blum-blum, blum-blum, blum-blum… „Bude válka,“ pronesla po dlouhatánském zděšeném, úzkostném tichu maminka se slzami v očích.

Babička byla blízko hysterii. Větší strach jsem ve svém krátkém životě ještě nepoznala. „Lenuško, musíš pro chleba, jíst se musí v každém čase, a kdo ví, co bude dál?“ A již širokou hlavní třídou duněly projíždějíci tanky ruské spojenecké armády…

Kolik nádherných prvních májů pamatuju na té naší Hlavní třídě! Měli jsme výhled na celý prvomájový průvod. Moje máma Libuška nazdobila každoročně
naše okno krojovanými panenkami (ty kroje šila v rukou) a každé z nich dala do ruky vlaječku. Mívali jsme celý svět za oknem, dokonce i americká byla zastoupena – do doby, než nějaký komunistický fanatik obvinil mámu z provokace. Panenky zmizely a
maminka neskončila v kriminále jenom proto, že byla tak mladá a tak těžce nemocná, ale její pocit vděku, že se socialistická společnost „nezištně stará o nemocné (díky socialismu přežila) ochladla až na bod mrazu….

V té chvíli se z rádia ozvaly zoufalé výkřiky a prosby a oznámení pronesené sevřeným hrdlem plným slz hlasatele Československého rozhlasu. „Armáda Svazu Sovětských socialistických republik okupovala Československo! Právě teď se snaží okupovat Československé rádio v Ostravě! Voláme všechny občany k obraně, chtějí nás umlčet!“

Zmocnilo se nás všech čiré zoufalství. Musela jsem vypadnout z toho prostředí. Daly mi poslední peníze a záminka koupit chleba byla pro tuto chvíli
více než správná. Ještě jsem se ode dveří obyváku ohlédla a obrázek, který se mi naskytl, vryl se do mé paměti navždy. Seděly obě zoufalé, vyděšené k smrti a bezbranně u rádia a plakaly… „Bude válka!“

To je to, co mi znělo v uších, když jsem sbíhala ta dvě patra dolů na ulici. Otevřela jsem dveře. Ohlušující rachot pásů tanků, které se pomalu a přízračně šinuly širokou hlavní třídou v obou proudech, přitlačily davy lidí blíže ke stěnám domů, lemující hlavní třídu města Havířova, města postaveného docela nedávno podle ruského vzoru – architektura Leningradu.
Široké chodníky plné lidí, a vyšli do ulic skoro
všichni, zděšené, ochromeně zírající tichý dav, jen děti pod deset pobíhaly mezi nohama rodičů a prarodičů, nic nechápající, neuvědomující si tu hrůznou podívanou.

Pro ně to byla „jen“ podívaná. Prodírala jsem se podél zdi k nejbližší mlékárně, krámku na podloubí. Starší pozorovali to hrůzné divadlo se slzami v očích a bezmocně zatínali pěsti. Pár mladíků, výrostků, se pokusilo něco vykřiknout, ale byli umlčeni. Jeden chlapec zvedl kámen a pokusil se hodit. Ruka starého pána v poslední chvíli zastavila hněvný akt v polovině dráhy letu. „Ne,“
říkaly oči starce ve vrásčité, věky a zkušenostmi rozorané tváři. „Ne, jsi příliš mladý na smrt. Neprovokuj, máš holé ruce a oni maji tanky, jsou po zuby ozbrojeni!“

Hrůzná scéna jako vystřižena ze starého válečneho filmu – s tím rozdílem, že tady jsme účinkovali my sami. Beznaděj, bezmoc, žal! Nikdo nechápal! Jak taky v mírovém Československu… Všichni měli stejný
nápad. Koupit potraviny, zásobit rodiny, nikdo neví, co bude za hodinu. Ti starší (v Havířově jich moc nebylo – bylo to dlouho nejmladší město republiky) pamatovali bolestné válečné útrapy a nesnesitelný hlad.
Fronta z mlékárny se táhla až ven z podloubí, lidé se snažili urvat něco pro sebe, prodrat se dopředu. Hněv narůstal. Byla jsem malá vzrůstem, i ve svých „skoro patnácti“ jsem vypadala dětsky.

Někdo se nade mnou smiloval a postrčil mě k pultu. Stal se zázrak. Koupila jsem bochník chleba, ale jak dlouho nám vydrží… nikdo, skutečně nikdo neměl ponětí, co přijde…

Tanky projely. Nad městem se zatáhlo děsem a hrůzou.
Zastavily se až v okolních lesích. Ruská spojenecká armáda se na dlouho usadila v Šenově, Životicích, Bludovicích a v Bártovicích. Obklopila město ve vyčkávací výhružné pozici. Později (až se vše zdánlivě uklidnilo) docházely do těch míst, lesů,
česká děvčata – české děvky! Mnohé z nich gangy kluků pochytaly a pro výstrahu ostatním ostříhaly hlavy – dohola! V pokoji ve druhém patře městského bytu seděly dvě bezmocné ženy u rádia. „Blum-blum, blum-blum… a znovu volání o pomoc.

Československé rádio bylo v ohrožení… Někdy k polednímu se mi opět podařilo dostat se ven. Študáci organizovali protestní akce, i moje kamarádka Helenka pobíhala mezi všemi s narychlo vyrobenými plakáty. „Ty nejdeš k Labužníku?“ Zastavila mě. „Ne, tam nebudu nic platná, ale Ostravský rozhlas volá o pomoc!“

Zastavila se. „Autobusy nejedou, ale znám pár kluků
a mají auta. Jedeme tam,“ rozhodla se v mžiku. Bude místo i pro mne? Mimochodem jsem hodila očkem do oken našeho bytu, za kterým jsem tušila dvě
usoužené, vyděšené ženy. Zaplašila jsem rychle vtírající se výčitku svědomí, že jim ještě při tom všem přidám na trápení… „Bude tam místo i pro mě?“

Nedostali jsme se dál než na Slezskou Ostravu. Provoz přes Sýkorův most byl zablokován tanky. Hlavně výhružně namířené do lidí. Kryli si záda budovou Československé banky a naproti na podstavci se vypínal a neúčastně vše pozoroval monument ruského tanku, co ve čtyřicátém pátém jako první osvobodil Ostravu. Jak přízračné, příšerně symbolické. Řeka Ostravice, další nezúčastněný pozorovatel dějin, lhostejně pokračovala ve svém toku.
Mastná temná voda občas ozdobená šedomodrými krajkami chemické pěny lhostejně pokračovala ve své nekonečné cestě…

Protlačily jsme se davem, nějakým zázrakem se nám
povedlo obelstít i vojáky a pak už to bylo jen pár ulic k rozhlasu. Do náměstíčka před rádiem ústí čtyři úzké ulice. Jedna z Kuřího rynku. Všechny byly
zataraseny tanky a davem zaražených, temně hlučících lidí. Prodraly jsme se dopředu. Tady dav nemlčel. Unavený havíř s mohutnýma udřenýma rukama (teď tak bezmocnýma), s očima podmalovanýma uhelným prachem se pokoušel domluvit se s vojáky. Bezmocně
rozhazoval rukama ve snaze vysvětlit česky. Vojáci, jako sochy čnící z otevřených poklopů tanků skoro nereagovali. Jen občas se mihl některou z tváří údiv a lehký náznak strachu.

Vtom někdo z davu vykřikl: „Rádio nedáme! Kde jsou študáci, jsou tady někde? Musíme na ně rusky, oni nám nerozumi!“ Někdo mě chňapnul za rameno a postrčil k boku tanku. „Mluvíš přece rusky, tak mu řekni, že tady žádná revoluce není!“ V hloučku opodál jsem zahlédla Helenku. Naše oči se na okamžik
střetly. Přes stažené hrdlo jsem dostala ruskou větu: „Musíme s vámi mluvit!“

Zoufale jsem se snažila obrátit pozornost vojáka (mladého až k zahanbení) na svou stranu. „Poslouchej přece! Tady žádná revoluce není.“
Viděla jsem, že mi rozumí. Do tváře a očí se mu nahnala krev – úžasem pootevřel ústa. Třásla jsem se po celém těle vzrušením a strachem. Plakala jsem a přes vzlyky formulovala další a další informace, co se na mě sypaly ze všech stran jako lavina.
Potom někdo vytáhl svazek klíčů a začal jimi cinkat.

Byla to výzva i pro ostatní. „Ty klíče jsou od našich domovů, nikdo tu neválčí, vychováváme děti,
pracujeme… běžte domů, tady nemáte co pohledávat.“ Cinkot klíčů se slil v jednu
silnou symfonii odporu. Taky jsem jedny měla. Vojáci znejistěli. Rozuměli (dobře rozuměli díky nám, generaci, co se musí učit rusky) – jejich strnulé držení těl povolovalo a pozvolna se jich zmocňoval úžas.

Klíče mi v nestřeženém okamžiku vypadly z ruky. Shýbla jsem se pro ně… a vtom… a v tom jediném okamžiku zaburácela mi nad hlavou ohlušující salva ze samopalu. Z ruského samopalu.

Nad náměstím se rozprostřelo smrtelné mrazivé hrobové ticho. Po celé věčnosti jsem se opovážila zvednout zrak. Lidé leželi po zemi v prachu Ostravy
přikrývajíce si hlavy v obranném gestu všech bytostí v nebezpečí. Mrtvolné ticho!

Hrdla stažená děsem. Někdo se opovážil střílet! Tady, mezi tolika lidmi… Po dlouhé, předlouhé době jsem s hrůzou a děsem vytřeštěné oči zapřela na budovu rozhlasu. Stará omítka krvácela, zjizvená kulkami z ruského samopalu československé
výroby. Ze samopalu vojáka ruske spojenecke armady.

Po půlhodině vyvedli jiní vojáci redaktory Československého rozhlasu s rukama v zátylku pod ostře nabitými hlavněmi samopalů. Československé rádio v Ostravě se vzdalo. Možná později tu omítku opravili, ale ty jizvy se nezacelily nikdy, stejně tak jako zraněné duše českého národa. Později ještě oznamovalo teď už přísně cenzurované Československé rádio, že spřátelená vojska spojence Svazu Sovětských Socialistických republik zabránila mírovou cestou vznikající revoluci.

K obětem na životech nedošlo. Jistě že ne, mrtví přece nesvědčí. Zařekla jsem se, že už nikdy nepromluvím rusky. Pod tlakem okolností jsem svůj slib nedodržela, ale při zvuku ruštiny mě vždy zamrazí. I dnes, skoro po čtyřiceti letech. Tady se ozývala ruština ze všech koutů autobusu. „Babky
uklizečky“ cestovaly z jednoho konce New Yorku na druhý, aby si vydělaly na chleba.

Tady jsme si všichni rovni, to je dobře, že jsem právě v New Yorku. „Není ti špatně?“ Zeptal se Danek starostlivě. „Celá jsi jaksi pobledla!“ To bude tím nezvyklým horkem,“ ohradila jsem se, rozhodně se mi nechtělo do vysvětlování…. ne, už nikdy!

Rozhlédla jsem se autobusem a snažila se přátelsky a přívětivě usmát na ty dvě ruské drbny v koutě. „Budeme vystupovat, ale ještě se projdeme. Podle mapy je to ještě dost daleko,“ informoval mě Honza. Ani jsem si nevšimla, že jsme už dávno opustili přelidněnou část Brooklynu a ocitli se v celkem liduprázdné čtvrti vilek a parků.

Za drátěnými, vysokými bezpečnymi ploty hřišť pokřikovaly šťastně si hrající děti od teeanagerů
počínaje, předškoláky pod dozorem rodičů konče. Odněkud zblízka sem donesl vítr zvonkohru zmrzlináře a hořkoslanou vůni oceánu. Příslib těch šťastnějších příštích dnů v New Yorku…

Tweet