Kdo má hrnek, bydlí…

Chvilku to trvalo, než jsem se přenesla přes emoce rozloučení, ale moc času na stýskání nebylo. Chtěla-li jsem dnes v noci spát v relativním pohodlí, bylo
potřeba urychleně „někde“ schrastit matraci.

Děvčata mě přijala za vlastní po prvních seznamovacích frázích. „Paní domácí“ Jolana, žena kolem třicítky, bezdětná a jediná z nás žijící i s manželem v pokoji největším, zařízeným útulným evropským standardem, obývací stěnou plnou křišťálu a krásných hrníčků, rozkládacím gaučem uprostřed, malým psacím stolkem s počítačem a okna ozdobená záclonami, krásně sněhobílými, jak jsem byla zvyklá z „domu“, okamžitě navrhla praktický výlet do
sklepení činžáku. Halina a Jacek (manžel Jolany) se k nám rádi přidali…

Bylo to velice zábavné a zajímavé putování po všech těch sklepních zákoutích, nejen že tam byl vítaný chládek, ale mohli jste nalézt nevídané poklady. Jako bychom si doma udělali čas na průzkum půdy u babičky. Rozmanité, roztodivné stařičké lampy se stínítky jako zvonky, nepotřebné obrazy, které se dávno někomu okoukaly, malé příruční noční stolky v rokokovém provedení, židle, křesla a dávno
zapomenuté hračky – prostě ráj na zemi.

I pro Halinu to byl sedmý div světa. Vytáhla na světlo obraz s osvětlením uvnitř rámu – jen zasunout do zásuvky a bude svítit. Byla na něm bárka s italským gondoliérem proplouvající Neapolí, když se to všechno zaplo, dala se bárka do pohybu. Perfektní kýč, ale pokazit nebylo co. Naše stěny
pokoje stejně do té doby beznadejně zívaly prázdnotou. Mnohá sběratelská dušiška
kuriozit by zaplesala radostí…

Kromě matrace jsem objevila i přepůvabný hrnek
na kafe, skoro půllitrový, z těžké keramiky, zdobený ohrádkou z modrých kvítků protěže. Tahali jsme ty poklady nahoru do bytu až do večera. Halina obětovala pro mne jeden ze dvou polštářů, kterým si podkládala záda při čtení a Jolana mi přinesla tenkou bílou deku místo povlečení. Vůbec na mě byli všichni hrozně hodní, a zvláště pak, když o vzájemné existenci jsme ještě před dvěma hodinami neměli ani ponětí.

Měla jsem štěstí i v tom, že jsem se stěhovala v sobotu a všichni se na weekend vraceli domů. Měla jsem možnost seznámit se se strohou, protivně praktickou, až suchopárnou Magdou, ženou nenápadného vzhledu, trochu při těle, přísnou k sobě a i k ostatním. Proplouvala životem bez iluzí – a proplouvala jím přibližně stejně dlouho jako já. Věkově jsme si byly nejblíže, ale pohledem na svět jsme se diametrálně lišily… Smíšek a vtipálek Anna, štíhlá to tmavovláska, mi rázem sedla do vkusu. Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych bydlet v pokoji s ní.

Vydrhla jsem pečlivě svůj „nový“ hrneček na kávu. Mazlila se s ním. Byl pro mne symbol něčeho ryze mého, vlastního – v tom stále ještě cizím světě, kde mi nepatřilo absolutně nic než kufr s tím, co jsem si přivezla z domu. Jistota – jistota, že se s
ním každé ráno přivítám a potěším se kávou a modrými protěžemi.

Všude na světě je kuchyň středobodem světa. Tady se sdružuje rodina. U společného jídla se utvrzují dobré vztahy. Tady se ta jídla vaří a konzumují.

Byla jsem seznámena s jednoduchými, základními pravidly, životně nezbytnými k dobrému soužití tolika cizích lidí v jednom bytě.

Každý má svůj vlastní kousek místa v lednici. V kuchyni se udržuje přísný pořádek. Můžeš použít pánve, kastroly, hrnce na vaření, ale opovaž se nechat po sobě špinavé nádobí, všechno se čisté ukládá na místo.

Nikdo nikomu NEKRADE potraviny, to je „zločin“ a trestá se vyloučením. Kafe, čaj a cukr jsou společné a doplňují se podle týdenního rozvrhu. Každý týden kupuje a platí někdo jiný.

Tenhle systém může bezproblémově pracovat jen ve skupině poctivých, čestných lidí, a tady to fungovalo. Divila jsem se sice, ale asi jsem zase měla v něčem štěstí.

Dlouho, předlouho do noci jsme si (tentokrát v útulnějším pokoji) s Halinou povídaly. Televize běžela a ze zpráv jsme se dověděly, že zítra zase bude moooc krásně a teploučko. Řeči jsem nerozuměla, ale obrázky tam byly taky, jen stupně
byly ve Farenheita. Jak by se mohla česká ženská v tomhle zmatku orientovat? Ještě štěstí, že Halina už tu byla tři měsíce přede mnou a převáděla všechno na stupně Celsia…

Odpočatá, zvláštně svěží se zbystřenými smysly jsem se probudila do druhého května roku 1999 v New Yorku. Byla neděle. Kafe, co jsem si uvařila do hrnečku s protěžemi, nádherně vonělo. Na to, že byla neděle, bylo celkem časně a v bytě vládlo
ticho. A protože dvorek tady nebyl, usedla jsem na radiátor u okna kuchyně, co nejblíže čerstvému rannímu vzduchu. Můj pohled zabloudil dolů do toho mála zdivočelé zeleně mezi domy. Okno kuchyně mělo

výhled na zadní trakt dalšího činžáku nasvětleného to ráno jako na divadle. Slunce a stín vytvořily kouzelný kontrast, přesnou linku, předěl, jako by dům naproti byl přeříznut vejpůl. Pan Bůh si musel
pohrát s vymýšlením této scenérie. To všechno korunovala šmolkově modrá obloha – bez mráčku. Vyklonila jsem se z okna nejhlouběji, jak to šlo, abych si obhlédla nejbližší okolí – a ejhle! Dvorek tam byl.

Srdíčko se mi rozbušilo radosti z objevu. „Máme přístup na ten dvorek?“ Vybafla jsem otázku na Halinu v momentě, kdy se objevila v teplé flanelové noční košili v kuchyni. „Co?“ Zamžourala na mě spánkem stále zalepenýma očima. Já sama bych asi někoho zabila bez zaváhání, kdyby mě takto oslovil dvě minuty po procitnutí. Budiž mi omluvou moje ztřeštěná radost.

Naštěstí Halina nepatří mezi ty, jimž trvá nejméně hodiny od probuzení, než nastartují třeba jen na minimální obrátky ospalé mozkové závity. „Ne, to patří k domu naproti, ale ukážu ti, kde můžeme být.“ Odvedla mě do našeho pokoje a když jsem se mrkla dolů z boční strany, objevila jsem asi tři metry širokou příjezdovou betonovou cestu lemovanou uzounkými pásky zuboženého trávníčku. Roky cestu nikdo nepoužívá a v rohu u brány se vytvořil koutek, který vzdáleně sice, ale přece jen připomínal „přírodní zátiší“. „Slunce se tam dostane
na pár hodin k polednímu, máš-li čas, můžeš se tam i opalovat.“ Ráda se Halina dělila se mnou o poznatek.

“Teď mám času víc než dost. Čekám, až mi kluci zavolají, že pro mě něco našli.“ Nepřekvapilo ji to. Taky pro ni hledali práci známí, v jejím případě konkrétně to byla „naše paní domácí“ Jolana.

Během pár dopoledních hodin jsme řešily čistě praktické věci jako: kde a za kolik a jakou koupit mezinárodní telefonní kartu. Volat se dá z každého městského veřejného automatu, a měla bych to udělat co nejdříve, aby se má rodina a přítel nezbláznili starostí.

Kde nakoupit potraviny (velice důležité, přece tady neumřu hlady), a souběžně probíhala výuka angličtiny a to formou, že Halina ukázala na něco, a vyslovila to anglicky. „Jestli budeš uklízet, budeš potřebovat tohle všechno pojmenovat,
pojmenovat věci, kterých se dotýkáš.“ Poučovala v dobrém a já jako poslušná žačka poctivě opakovala a snažila se zapamatovat si všechno hned z první vody.
Beznadějně. Samozřejmě, že jsem se mé nové kamarádce ani náznakem nezmínila o tom, že mým synům trvalo dva celé týdny, než mi vtloukli do hlavy a naučili mě onu prostou větu: I don't understand.“

“Ještě něco ti ukážu a slibuju, že se ti to bude líbit. Obouvej se, jdeme ven.“ Poslechla jsem ráda a následovala ji s plnou důvěrou. Vedla mě domem nahoru do pater. Z šestého patra vedly ještě schody, co ústily k železným dveřím. Opřela se
do nich vší silou, až se otevřely a na okamžik nás náhle oslepila – oslnila přemíra světla, a skoro poslepu jsme vystoupily na střechu. Nedůvěřivě jsem našlapovala na rozměklý térový povrch. Došly jsme spolu k metr vysokému betonovému soklu lemující celou střechu.

Pohled, který se nám naskytl, mi doslova vyrazil dech. Halininy oči zářily radostí z toho, že mi připravila až tak nádherné překvapení. Objímala jsem pohledem celičký obzor, nižší střechy okolních domů v rozverné barevností, změť komínů, pod námi pulsující dopravní tepnu vzdálenou od nás jen několik bloků. Teď teprve jsem věděla, kde že se v této chvíli nacházím. Objímala jsem očima Brooklyn a – a myslím, myslím, že jsem bezděčně rozevřela náruč, jako bych chtěla vzlétnout, jako bych chtěla obejmout celou Ameriku…

Tweet