Čínská čtvrť
Dobruška
26. 6. 2007
Už ani nevím, kolikrát jsem se sama sebe ptala, jak chutná ta pravá nefalšovaná svoboda. Svoboda ducha, svoboda tvůrčí, svoboda podnikání a v neposlední řadě svoboda osobní.
Svoboda, kdy se člověk nemusí nechat svázat předsudky, falešnými ohledy či dvojí morálkou. Týká se to oblékání, osobního projevu. Umění vymanit se
ze zajetých stereotypů.
Naše společnost je zvyklá škatulkovat. Docela mě to
jednu dobu zlobilo (já sama se přece nedám nacpat do nějaké škatule). Často jsme donuceni pod tlakem veřejného mínění dělat věci, co jsou nám krutě proti
srsti. Kolik manželských párů pod přísným dohledem rádoby morální společnosti zůstává spolu, i když je manželství dávno prožrané rakovinou. Svoboda není
samozřejmost, jak se mnozí z nás mylně domnívají.
Mít svobodu a zůstat svobodný vyžaduje velkou kázeň, nepřetržitý lítý boj, zodpovědnost a odvahu. Jen si vzpomeňte, kolikrát jste byli v situaci, kdy vám připadalo nesmírně těžké říci prostě slůvko NE.
Tam, kde končí svoboda druhých, začíná moje. Tam, kde končí moje svoboda, začíná svoboda těch jiných. Ke svobodě se člověk musí dopracovat, vyzrát jako víno. Stejně tak, jako z přemíry dobrého vína může se vám i ze svobody pořádně zamotat palice, zvláště pak, když jste se s tou pravou podobou svobody nesetkali někdy v minulosti.
New York je svobodné město. Kolem jedné odpoledne je New York přeplněný lidmi. Je polední přestávka. Všichni úředníci spěchají rychle někde něco pojíst. Oběd tady není hlavním jídlem jako v Evropě, posezení v klidu s rodinou u jídla si Američané nechávají na večer, to se potom pořádají lukulské hody, a americký národ nezdravě tloustne. Není čas vařit, je to ztráta času, a čas jsou peníze a tak tady velice dobře prosperují všechna rychlá občerstvení a restaurace.
Jenže já v té době seděla v subwayi kousek od
přestupní stanice Canal Street. Bylo krásně vzrušující pozorovat Newyorčany, zvyklé cestovat dennodenně tou samou podzemkou, tou samou trasou. Subway patří převážně pracující třídě. Ta střední a vyšší, úřednické rodiny, doktoři, právnici, si vozí
zadnice v autech a limuzínách. To jsou ti, kdo je „zaměstnávají“.
Je to pestrobarevná paleta národností, specifických zvyků v oblékání a velice rozdílných kultur.
Obdivovala jsem mladá černošská děvčata. Ráda se oblékají do bílého a po celou dobu jsem nepřišla na to, jakým způsobem jsou schopna udržet v tom prachu
velkoměsta sněhobílé ponožky a značkové tenisky. Odráží se ta barva od snědých až černých kotníčků oslnivě, a pakliže si někdo myslí, že bílá je symbolem nevinnosti, nemám ponětí o tom, jak se jim, při vší té smyslné kráse daří nevinnost udržet.
Vystoupila jsem na Canal Street, přešla podzemní spojnicí (kde jsem zase míjela nesčetné umělce) a byla jsem v Čínském městě. Kulisy se změnily. Ze široké tepny přehlcené auty jsem odbočila do spleti úzkých, zdánlivě malých pestrobarevných uliček. Reklamy v čínském znakovém písmu, průčelí obchůdků zdobené čínskými tradičními draky.
Malý Číňan prodávající pestrobarevné balonky (jako barevná, veselá kytice tančící mu nad hlavou). Rybárny, odkud se linul dost nepříjemný zápach rybiny, ale mohli jste tu koupit všechno, od malých exotických chobotniček počínaje, žraločím masem konče. Mrtvá rybí těla se třpytila na hromadách ledové drti a mezi tím pobíhala snad stovka bystrých prodavačů a prodavaček.
Pohybovali se jako malé stroječky „na klíček“, charakteristické smolné černé vlasy a s přeuctivou zdvořilostí lapali zákazníky. Bylo v tom něco úžasně samozřejmého a připomínali potěr, který právě rybář vypustil v houfu do kádě. Úžasné divadlo!
Z pouličních stánků se linula těžká vůně smažených pochoutek, které zruční kuchaři připravovali přímo na ulici před očima kolemjdoucích, s bravurou hodnou mistrů kouzelníků…
Obloha se na moment zatáhla a začalo krápat. V tu chvíli se z krámků s koženými pásky a kabelkami vyrojily čínské dívky, vsákly se do davu. Každá z nich tlačila před sebou malý vozík naložený deštníky, které nabízely k prodeji. Překvapila mě
ta obchodní pohotovost, dravost a chytrost podnikání. Pršelo přece….?!
Nemohla jsem se nabažit toho strhujícího divadla. Mraveniště živých malých, nezávislých, čiperných lidiček. Byla bych zůstala až do večera, kdyby mě nebolely nohy.
Na tomto místě světa chybí jakékoliv posezení. Občas sice můžete zahlédnout židli u vchodu, ale ta výhradně patří majiteli. Unavenému poutníkovi nezbývá, než si sednout na obrubník (ostatně jako stovky dalších), nebo se nanejvýše opřít o zeď.
Jiná možnost není. V té chvíli mi došlo, proč lidé v subwayi jedí, pijí, šminkují se. Tam si přece můžete sednout! Samozřejmě v případě, když je místo…
Unavená k smrti, ale zvláštně hezky nabitá novými zážitky, jsem se vracela „domů“. Už jsem si pamatovala místa, odkud jsem přijela (žádné dlouhé zmatené hledání mě nečekalo) a ani přestupní stanice nebyla problémem, a tak jsem se docela brzy
ocitla tváří v tvář známému už domku s modře natřeným schodištěm a bílým zábradlíčkem, na který jsem si pomalu začala zvykat jako na můj dočasný „domov“.
Opravdu dočasný!
“No, to je dobře , že jdeš, jsme na tebe čekali!“ Vybafnul na mě Danek hned ve dveřích. „Ani se nezouvej, našli jsme ti bydlení!“
26. 6. 2007
Už ani nevím, kolikrát jsem se sama sebe ptala, jak chutná ta pravá nefalšovaná svoboda. Svoboda ducha, svoboda tvůrčí, svoboda podnikání a v neposlední řadě svoboda osobní. Svoboda, kdy se člověk nemusí nechat svázat předsudky, falešnými ohledy či dvojí morálkou. Týká se to oblékání, osobního projevu. Umění vymanit se
ze zajetých stereotypů.
Naše společnost je zvyklá škatulkovat. Docela mě to
jednu dobu zlobilo (já sama se přece nedám nacpat do nějaké škatule). Často jsme donuceni pod tlakem veřejného mínění dělat věci, co jsou nám krutě proti
srsti. Kolik manželských párů pod přísným dohledem rádoby morální společnosti zůstává spolu, i když je manželství dávno prožrané rakovinou. Svoboda není
samozřejmost, jak se mnozí z nás mylně domnívají.
Mít svobodu a zůstat svobodný vyžaduje velkou kázeň, nepřetržitý lítý boj, zodpovědnost a odvahu. Jen si vzpomeňte, kolikrát jste byli v situaci, kdy vám připadalo nesmírně těžké říci prostě slůvko NE.
Tam, kde končí svoboda druhých, začíná moje. Tam, kde končí moje svoboda, začíná svoboda těch jiných. Ke svobodě se člověk musí dopracovat, vyzrát jako víno. Stejně tak, jako z přemíry dobrého vína může se vám i ze svobody pořádně zamotat palice, zvláště pak, když jste se s tou pravou podobou svobody nesetkali někdy v minulosti.
New York je svobodné město. Kolem jedné odpoledne je New York přeplněný lidmi. Je polední přestávka. Všichni úředníci spěchají rychle někde něco pojíst. Oběd tady není hlavním jídlem jako v Evropě, posezení v klidu s rodinou u jídla si Američané nechávají na večer, to se potom pořádají lukulské hody, a americký národ nezdravě tloustne. Není čas vařit, je to ztráta času, a čas jsou peníze a tak tady velice dobře prosperují všechna rychlá občerstvení a restaurace.
Jenže já v té době seděla v subwayi kousek od
přestupní stanice Canal Street. Bylo krásně vzrušující pozorovat Newyorčany, zvyklé cestovat dennodenně tou samou podzemkou, tou samou trasou. Subway patří převážně pracující třídě. Ta střední a vyšší, úřednické rodiny, doktoři, právnici, si vozí
zadnice v autech a limuzínách. To jsou ti, kdo je „zaměstnávají“.
Je to pestrobarevná paleta národností, specifických zvyků v oblékání a velice rozdílných kultur.
Obdivovala jsem mladá černošská děvčata. Ráda se oblékají do bílého a po celou dobu jsem nepřišla na to, jakým způsobem jsou schopna udržet v tom prachu
velkoměsta sněhobílé ponožky a značkové tenisky. Odráží se ta barva od snědých až černých kotníčků oslnivě, a pakliže si někdo myslí, že bílá je symbolem nevinnosti, nemám ponětí o tom, jak se jim, při vší té smyslné kráse daří nevinnost udržet.
Vystoupila jsem na Canal Street, přešla podzemní spojnicí (kde jsem zase míjela nesčetné umělce) a byla jsem v Čínském městě. Kulisy se změnily. Ze široké tepny přehlcené auty jsem odbočila do spleti úzkých, zdánlivě malých pestrobarevných uliček. Reklamy v čínském znakovém písmu, průčelí obchůdků zdobené čínskými tradičními draky.
Malý Číňan prodávající pestrobarevné balonky (jako barevná, veselá kytice tančící mu nad hlavou). Rybárny, odkud se linul dost nepříjemný zápach rybiny, ale mohli jste tu koupit všechno, od malých exotických chobotniček počínaje, žraločím masem konče. Mrtvá rybí těla se třpytila na hromadách ledové drti a mezi tím pobíhala snad stovka bystrých prodavačů a prodavaček.
Pohybovali se jako malé stroječky „na klíček“, charakteristické smolné černé vlasy a s přeuctivou zdvořilostí lapali zákazníky. Bylo v tom něco úžasně samozřejmého a připomínali potěr, který právě rybář vypustil v houfu do kádě. Úžasné divadlo!
Z pouličních stánků se linula těžká vůně smažených pochoutek, které zruční kuchaři připravovali přímo na ulici před očima kolemjdoucích, s bravurou hodnou mistrů kouzelníků…
Obloha se na moment zatáhla a začalo krápat. V tu chvíli se z krámků s koženými pásky a kabelkami vyrojily čínské dívky, vsákly se do davu. Každá z nich tlačila před sebou malý vozík naložený deštníky, které nabízely k prodeji. Překvapila mě
ta obchodní pohotovost, dravost a chytrost podnikání. Pršelo přece….?!
Nemohla jsem se nabažit toho strhujícího divadla. Mraveniště živých malých, nezávislých, čiperných lidiček. Byla bych zůstala až do večera, kdyby mě nebolely nohy.
Na tomto místě světa chybí jakékoliv posezení. Občas sice můžete zahlédnout židli u vchodu, ale ta výhradně patří majiteli. Unavenému poutníkovi nezbývá, než si sednout na obrubník (ostatně jako stovky dalších), nebo se nanejvýše opřít o zeď.
Jiná možnost není. V té chvíli mi došlo, proč lidé v subwayi jedí, pijí, šminkují se. Tam si přece můžete sednout! Samozřejmě v případě, když je místo…
Unavená k smrti, ale zvláštně hezky nabitá novými zážitky, jsem se vracela „domů“. Už jsem si pamatovala místa, odkud jsem přijela (žádné dlouhé zmatené hledání mě nečekalo) a ani přestupní stanice nebyla problémem, a tak jsem se docela brzy
ocitla tváří v tvář známému už domku s modře natřeným schodištěm a bílým zábradlíčkem, na který jsem si pomalu začala zvykat jako na můj dočasný „domov“.
Opravdu dočasný!
“No, to je dobře , že jdeš, jsme na tebe čekali!“ Vybafnul na mě Danek hned ve dveřích. „Ani se nezouvej, našli jsme ti bydlení!“
| Tweet |
