A na 5 let jsem se vzdala českého chleba…
Dobruška
22. 5. 2007
Do postele (teda na matraci) jsem se zřítila už skoro v bezvědomí. Dokázala jsem si jen srolovat moji péřovou bundu do ručníku jako provizorní polštář, a pak – pak už jsem se propadala do tmy, do hlubin laskavého usínání.
V polospánku jsem ucítila, jak mě dívky opatrně překračují. Jedna z nich přikryla mé tělo vlastní pokrývkou. Bylo to velice něžné a účastné gesto od někoho, koho jsem ještě před pár hodinami neznala a podvědomě jsem pocítila příval vděku.
Nevyhnutelnost přežití předpokládá absolutní samostatnost a neotřesitelnou víru ve své schopnosti, ale hlavně poctivost. Poctivost sám k sobě a tím pádem i k těm „druhým“. Jsme totiž nádoby hříšné a neznám nikoho, kdo prošel životem bez omylů a činů, za které se v hloubi duše tajně stydí. Také jich mám pár na kontě, ale teď
jsem byla jen bezbranná unavená žena, která si zaslouží péči a možná i trochu úcty…
Probudily mě hlasy. Mladé, svěží a malinko vzrušené. V první chvíli procitnutí jsem se polekala. Zatápala jsem v příšeří pokojíku, než jsem si uvědomila přítomnost. „Proboha, kolik je hodin? Nezmeškala jsem snad něco?“
Smích, radost a život vycházely z kuchyňky a neznělo to nebezpečně. Vyšla jsem z šera do plného světla. Kuchyňka přetékala lidmi. Danek něco ládoval do lednice a dvě dívky, které jsem poznala ráno, mě přivítaly s jásotem k velké nelibosti
Markéty, kterou tím uťaly v jejím horlivém líčení příběhu. „Vyspala jste se dobře? Já jsem Janina a to je Hela, asi budeme spolu nějaký čas bydlet. Nedáte si kafe?“
Všimla jsem si, že Janina byla dívka štíhla a setsakramentsky dobře klenutá. Navíc v sobě měla zvláštní zář vnitřní krásy. Vykala mi, což mě trošku zaskočilo, ale to už jsem seděla na židli, kterou pohotově uvolnila Lenka (to naše kuřátko
nesmělé…)
“Mně říkají Dobruška.“ Představila jsem se všem najednou a ve snaze smazat věkový rozdíl nabídla jsem tykání. Děvčata se ostýchala přijmout mou nabídku spontánně, ale to už se ozval Jirka dlouhán od zárubní dveří. „Tady je tykání normálka, za chvilku si zvyknete všichni!“
“Nemáš hlad, Dobruško?“ zeptal se mě Danek od ledničky. Až teď jsem si uvědomila, že jsem už pořádně dlouho nejedla. Spala jsem sice jen pět hodin, ale čas, kdy jsme se naposledy cpali v letadle, byl hodně dlouhou minulostí. „A víš, že mám!“
“Něco by tu bylo, nějaká čínská instatní polívka, je to jen prozatím,“ zatvářil se Danek provinile, „než se dostaneme ven, na nákup.“
“Pane Bože, lidi, kolik je hodin? Úplně jsem vypadla!“ zeptala jsem se zděšeně. „Máme spoustu času, tady se krámy nezavírají v šest. Je otevřeno celou noc. Tady je Amerika! A koneckonců jsou teprve čtyři odpoledne, budete si muset naštelovat
hodinky.“ „Jsi dobrá, spala jsi jen pět hodin.“ Doplnil informace Jirka.
Janina a Helen se mezitím přesunuly do pokojíku, odkud bylo slyšet veselé štěbetání. Uhodila jsem se do čela. „Já blbec, málem jsem zapomněla, já jsem si přivezla svačinu. Počkejte, přinesu ji.“
“Ty jsi převezla jídlo?“ Skoro se toho zděsil Jirka. „Jistě, ale jen něco malého, co mi zůstalo zapomenuto v příruční tašce. Jdu pro svačinu.“
Vytratila jsem se na okamžik, abych se v okamžiku vrátila a začala jsem rozbalovat… Všichni mě napjatě pozorovali, ono projít všemi těmi hraničními rentgeny a kontrolami a propašovat do
Statů něco tak přísně zakázaného jako „české jídlo“, to si vyžádá dost štěstí.
“Ty brďo! Ona přivezla chleba!“ Vyjekl Jirka a naprázdno polknul. „Jsou to jen čtyři krajíčky…“ Omlouvala jsem se plaše.
“Víš, jak dlouho já neměl český chleba?“ Jirkovy a Danielovy zraky se nemohly odtrhnout od mé svačiny. „Tak si nabídni.“ Přistrčila jsem polorozbalené jídlo. „Můžu taky?“ Zeptal se Danek s lehkou nedůvěrou v hlase. „Jistěže, ale mám jednu
podmínku.“ Málem jsem ho vylekala k smrti, jak jsem si s nimi pohrávala. „Když mi nabídneš tu tvoji instantní čínskou župku, já mám totiž vážně hlad.“
Štěstím se jim rozjasnily oči. A tak jsme úspěšně uzavřeli směnný obchod, a aniž jsem tušila, vzdala jsem se dobrovolně na dalších pět let dopředu té pravé chuti domácího chlebíčku – obyčejného českého chleba, tady tak nedostupného! Jsme přece v
Americe…
22. 5. 2007
Do postele (teda na matraci) jsem se zřítila už skoro v bezvědomí. Dokázala jsem si jen srolovat moji péřovou bundu do ručníku jako provizorní polštář, a pak – pak už jsem se propadala do tmy, do hlubin laskavého usínání. V polospánku jsem ucítila, jak mě dívky opatrně překračují. Jedna z nich přikryla mé tělo vlastní pokrývkou. Bylo to velice něžné a účastné gesto od někoho, koho jsem ještě před pár hodinami neznala a podvědomě jsem pocítila příval vděku.
Nevyhnutelnost přežití předpokládá absolutní samostatnost a neotřesitelnou víru ve své schopnosti, ale hlavně poctivost. Poctivost sám k sobě a tím pádem i k těm „druhým“. Jsme totiž nádoby hříšné a neznám nikoho, kdo prošel životem bez omylů a činů, za které se v hloubi duše tajně stydí. Také jich mám pár na kontě, ale teď
jsem byla jen bezbranná unavená žena, která si zaslouží péči a možná i trochu úcty…
Probudily mě hlasy. Mladé, svěží a malinko vzrušené. V první chvíli procitnutí jsem se polekala. Zatápala jsem v příšeří pokojíku, než jsem si uvědomila přítomnost. „Proboha, kolik je hodin? Nezmeškala jsem snad něco?“
Smích, radost a život vycházely z kuchyňky a neznělo to nebezpečně. Vyšla jsem z šera do plného světla. Kuchyňka přetékala lidmi. Danek něco ládoval do lednice a dvě dívky, které jsem poznala ráno, mě přivítaly s jásotem k velké nelibosti
Markéty, kterou tím uťaly v jejím horlivém líčení příběhu. „Vyspala jste se dobře? Já jsem Janina a to je Hela, asi budeme spolu nějaký čas bydlet. Nedáte si kafe?“
Všimla jsem si, že Janina byla dívka štíhla a setsakramentsky dobře klenutá. Navíc v sobě měla zvláštní zář vnitřní krásy. Vykala mi, což mě trošku zaskočilo, ale to už jsem seděla na židli, kterou pohotově uvolnila Lenka (to naše kuřátko
nesmělé…)
“Mně říkají Dobruška.“ Představila jsem se všem najednou a ve snaze smazat věkový rozdíl nabídla jsem tykání. Děvčata se ostýchala přijmout mou nabídku spontánně, ale to už se ozval Jirka dlouhán od zárubní dveří. „Tady je tykání normálka, za chvilku si zvyknete všichni!“
“Nemáš hlad, Dobruško?“ zeptal se mě Danek od ledničky. Až teď jsem si uvědomila, že jsem už pořádně dlouho nejedla. Spala jsem sice jen pět hodin, ale čas, kdy jsme se naposledy cpali v letadle, byl hodně dlouhou minulostí. „A víš, že mám!“
“Něco by tu bylo, nějaká čínská instatní polívka, je to jen prozatím,“ zatvářil se Danek provinile, „než se dostaneme ven, na nákup.“
“Pane Bože, lidi, kolik je hodin? Úplně jsem vypadla!“ zeptala jsem se zděšeně. „Máme spoustu času, tady se krámy nezavírají v šest. Je otevřeno celou noc. Tady je Amerika! A koneckonců jsou teprve čtyři odpoledne, budete si muset naštelovat
hodinky.“ „Jsi dobrá, spala jsi jen pět hodin.“ Doplnil informace Jirka.
Janina a Helen se mezitím přesunuly do pokojíku, odkud bylo slyšet veselé štěbetání. Uhodila jsem se do čela. „Já blbec, málem jsem zapomněla, já jsem si přivezla svačinu. Počkejte, přinesu ji.“
“Ty jsi převezla jídlo?“ Skoro se toho zděsil Jirka. „Jistě, ale jen něco malého, co mi zůstalo zapomenuto v příruční tašce. Jdu pro svačinu.“
Vytratila jsem se na okamžik, abych se v okamžiku vrátila a začala jsem rozbalovat… Všichni mě napjatě pozorovali, ono projít všemi těmi hraničními rentgeny a kontrolami a propašovat do
Statů něco tak přísně zakázaného jako „české jídlo“, to si vyžádá dost štěstí.
“Ty brďo! Ona přivezla chleba!“ Vyjekl Jirka a naprázdno polknul. „Jsou to jen čtyři krajíčky…“ Omlouvala jsem se plaše.
“Víš, jak dlouho já neměl český chleba?“ Jirkovy a Danielovy zraky se nemohly odtrhnout od mé svačiny. „Tak si nabídni.“ Přistrčila jsem polorozbalené jídlo. „Můžu taky?“ Zeptal se Danek s lehkou nedůvěrou v hlase. „Jistěže, ale mám jednu
podmínku.“ Málem jsem ho vylekala k smrti, jak jsem si s nimi pohrávala. „Když mi nabídneš tu tvoji instantní čínskou župku, já mám totiž vážně hlad.“
Štěstím se jim rozjasnily oči. A tak jsme úspěšně uzavřeli směnný obchod, a aniž jsem tušila, vzdala jsem se dobrovolně na dalších pět let dopředu té pravé chuti domácího chlebíčku – obyčejného českého chleba, tady tak nedostupného! Jsme přece v
Americe…
| Tweet |
