Den, na který nelze zapomenout…
Dobruška
24. 4. 2007
Občas mám pocit, že se nacházíme v zemi nikoho, v meziprostoru a v mezičase, v odosobnění existenci našich představ.
Na letištích to platí dvojnásob. Míjí nás tisíce lidí, a my se nacházíme ve skleněné kukani vlastní jedinečnosti, do které nedovolíme vetřelcům proniknout, byť jen na chvíli.
Každý jedinec na této planetě je středobodem svého života, uzavřeného kruhu, do kterého jen výjimečně vpustí cizince, aby se nechal obohatit o novou zkušenost a případně se podělil o ty své…
V zorném úhlu jsem stále měla Markétu. Vyčnívala nad dav. Sebevědomě a zkušeně si razila cestu k východu (jako plavý remorkér vplouvající do známého přístavu) až k přepážkám hraniční kontroly, kde se davy lidí začaly dělit na „cizince“ a „domácí“ příchozí.
Zatímco já jsem stala v nekonečné návštěvnické řadě, pozorovala jsem cvrkot v sekci „domácích“.
Američané se zdrželi tak dvě minutky – a byli doma. Mimovolně mě píchlo u srdce.
Byla to závist, pouhá nespokojenost nebo předtucha?
Výhled do budoucna, že jednou možná budu i já v jejich situaci.
A pak jsem si to uvědomila naplno. Byla to lehká připomínka toho, co jsem nechala za sebou. Vzdala
jsem se všeho. V Čechách zůstaly moje dospělé děti, moje chalupa na samotě, dnes beznadějně zanedbaná a opuštěná, můj pes Rony, moje knihy, moje plesová róba, moje zdravotní pojištění – a jediné, co mi dnes říkalo „pane,“ byl můj těžký kufr a touha dostat se co nejdříve ven, na vzduch, abych si mohla zapálit a utišit tak do nebe volající nikotinový absťák…
Markéta se mi vytratila z dohledu, ale v této chvíli to vůbec nebylo důležité. Byla jsem ve správné řadě, na správném místě, a pak jsem stála tváří v tvář černošskému pohraničnímu úředníkovi v uniformě. Rozložitý, dobrácký obličej, ze kterého jsem vnímala jen blýskající bělmo očí a zubů -dobrotivý tatík – a první, živý představitel
Spojených Statů Amerických…
Žijeme momenty, celý náš lidský život je tvořen střípky událostí. Navlékáme den za dnem jako korálky a jen některým z nich přikládáme důležitost, na ty ostatní rázem zapomínáme, jako by se ani nestaly. Tohle byl jeden z těch, na které nelze zapomenout.
Bodrý černošský chlapík. Podávala jsem mu pas…. na něco se mě ptal, a já neměla ani potuchy, co říká. Ta „pravá“ angličtina v jeho černošském podání mi zněla jako melodie (už někde jsem to slyšela, jen jsem si nemohla vybavit kde), slova jsem nerozpoznávala, a tak jsem s naivním a bezbranným kukučem vytáhla na světlo jedinou větu, kterou mi mí synové pracně vtloukali do hlavy čtrnáct dnů před odletem: „I don't understand!“
Prošla jsem rentgenem, kontrolou zavazadel a překvapilo mě, že se mi v kufru nikdo nešťourá, a jen podvědomí mě informovalo, že jsem se právě stala svědkem dokonale dobře nacvičené hraniční mašinérie Spojených Států Amerických. Teď teprve jsem byla v Americe…
24. 4. 2007
Občas mám pocit, že se nacházíme v zemi nikoho, v meziprostoru a v mezičase, v odosobnění existenci našich představ.Na letištích to platí dvojnásob. Míjí nás tisíce lidí, a my se nacházíme ve skleněné kukani vlastní jedinečnosti, do které nedovolíme vetřelcům proniknout, byť jen na chvíli.
Každý jedinec na této planetě je středobodem svého života, uzavřeného kruhu, do kterého jen výjimečně vpustí cizince, aby se nechal obohatit o novou zkušenost a případně se podělil o ty své…
V zorném úhlu jsem stále měla Markétu. Vyčnívala nad dav. Sebevědomě a zkušeně si razila cestu k východu (jako plavý remorkér vplouvající do známého přístavu) až k přepážkám hraniční kontroly, kde se davy lidí začaly dělit na „cizince“ a „domácí“ příchozí.
Zatímco já jsem stala v nekonečné návštěvnické řadě, pozorovala jsem cvrkot v sekci „domácích“.
Američané se zdrželi tak dvě minutky – a byli doma. Mimovolně mě píchlo u srdce.
Byla to závist, pouhá nespokojenost nebo předtucha?
Výhled do budoucna, že jednou možná budu i já v jejich situaci.
A pak jsem si to uvědomila naplno. Byla to lehká připomínka toho, co jsem nechala za sebou. Vzdala
jsem se všeho. V Čechách zůstaly moje dospělé děti, moje chalupa na samotě, dnes beznadějně zanedbaná a opuštěná, můj pes Rony, moje knihy, moje plesová róba, moje zdravotní pojištění – a jediné, co mi dnes říkalo „pane,“ byl můj těžký kufr a touha dostat se co nejdříve ven, na vzduch, abych si mohla zapálit a utišit tak do nebe volající nikotinový absťák…
Markéta se mi vytratila z dohledu, ale v této chvíli to vůbec nebylo důležité. Byla jsem ve správné řadě, na správném místě, a pak jsem stála tváří v tvář černošskému pohraničnímu úředníkovi v uniformě. Rozložitý, dobrácký obličej, ze kterého jsem vnímala jen blýskající bělmo očí a zubů -dobrotivý tatík – a první, živý představitel
Spojených Statů Amerických…
Žijeme momenty, celý náš lidský život je tvořen střípky událostí. Navlékáme den za dnem jako korálky a jen některým z nich přikládáme důležitost, na ty ostatní rázem zapomínáme, jako by se ani nestaly. Tohle byl jeden z těch, na které nelze zapomenout.
Bodrý černošský chlapík. Podávala jsem mu pas…. na něco se mě ptal, a já neměla ani potuchy, co říká. Ta „pravá“ angličtina v jeho černošském podání mi zněla jako melodie (už někde jsem to slyšela, jen jsem si nemohla vybavit kde), slova jsem nerozpoznávala, a tak jsem s naivním a bezbranným kukučem vytáhla na světlo jedinou větu, kterou mi mí synové pracně vtloukali do hlavy čtrnáct dnů před odletem: „I don't understand!“
Prošla jsem rentgenem, kontrolou zavazadel a překvapilo mě, že se mi v kufru nikdo nešťourá, a jen podvědomí mě informovalo, že jsem se právě stala svědkem dokonale dobře nacvičené hraniční mašinérie Spojených Států Amerických. Teď teprve jsem byla v Americe…
| Tweet |
