Pohled na New York z letadla? Nezapomenutelné!

Odlétalo nás do Ameriky tehdy dvanáct. Mladí manželé, Mirek a Mirka, nechali doma roční holčičku v péči prarodičů. Musela to být přetěžká životní situace, která je donutila k tak závažnému kroku. Neměli jsme čas povídat si o životě, všechno bylo obětováno přípravám na odlet.

Dlouhonohá, dlouhovlasá blondýnka Markéta odlétala s představou, že tam někde daleko za mořem na ni čeká „bohatý princ z Hollywoodu“, za něhož se bude moci provdat a udělat tak štěstí v Americe. Kdo by odolal české krásce? Jen tak mimochodem se uvolila v mezičase čekání pracovat v baru.

A pak tu byla skromná Lenka. Vyplašená jako čerstvě vylíhnuté kuře. Právě dokončila střední školu a ani „ještě mokrý maturitní diplom“ jí nepomohl při hledání zaměstnání, právě naopak, podle českých zaměstnavatelů byla příliš mladá a nezkušená. Byla rozhodnutá vzít jakoukoliv práci.

Dva bráškové (jména už jsem zapomněla), a to jedenadvacet a třiadvacet let staří, se drželi i v letadle pohromadě. Od počátku si hráli na hrdiny, jako když se kohouti před bojem natřásají, ale mně připomínali moje „mláďata“, co jsem nechala doma.
Hrubým chováním se za každou cenu snažili zastřít nejistotu a měli jen jeden cíl; vyletět z rodného hnízda, vymanit se z područí rodičů.

Pamatuju ze školy, že v každé třídě jste mohli najit: třídní fiflenu (Markéta), organizátora, třídního intelektuála, třídního šaška a maminu (já), které nikdy nechyběly nitě, jehly či náplast.

Dvanáct neznámých lidí náhoda a osud přivedly do jednoho místa, za jedním cílem: zásadně něco změnit ve svých životech. Jediná Markéta mluvila anglicky, ostatní se mohli pochlubit chabými znalostmi nebo také žádnými, jako já… vlastně jsme byli všichni tak trochu na Markétu odkázaní. Měl nás kdo provést tím cizojazyčným bludištěm letišť.

Doufala jsem, že si chvíli odpočinu, ale hlavou mi létaly úryvky vzpomínek, jako v němém filmu, s tím rozdílem, že hlavní úlohu jsem hrála já sama. Vzdala jsem to a nechala se unášet událostmi.

Monotónni bzukot motoru letadla, hlasitě plačící dítě dvě řady sedadel za mnou, na oddech ani pomyšlení.

Poslední dva měsíce jsem vyhledávala americké filmy. Snažila jsem se zachytit všechny dostupné scény z New Yorku. Zachytit pohled na fasády domů, chtěla jsem vidět, jak se oblékají lidé, lépe se předpřipravit na budoucnost. Akční filmy moc
těch pohledů neskýtají, a tak jsem na tom byla beznadějně stejně jako na počátku.

Snažila jsem si vybavit všechny skutečnosti, co jsem si jen pamatovala z knih – matně se mi vybavovala jména ulic, jako Pátá avenue či Broadway a rozhodně jsem se ani já nevyhnula představě, že jedu do „betonové jungle“.

V letadlech se nekouří! Odpůrci kouření budou jásat, ale pro mne a ostatní kuřáky to bylo utrpení.
Mezipřistání v Londýně přineslo úlevu, tam se kouřit smělo! Sice jen v prostorách vyhrazeným kuřákům, ale před dalším dlouhým letem to byla záchrana…

Všechna letiště světa jsou prakticky stejná. Dlouhatánské přechody mezi odděleními leteckých společností, dlouhatánské chodby, prosklené koridory s výhledem na letadla a jinou letištní techniku, pojízdná schodiště, pojízdné chodníky a
vzrušení a spěch, a naopak dlouhé hodiny čekaní v kukaních za zdánlivého nezájmu „společně cestujících“.

Byla jsem zvyklá z našich autobusů či vlaků, že po pěti minutách společné cesty se obvykle bavilo celé kupé, a tady bylo všechno jinak. Možná proto, že jazyková bariéra nedovolila mnohým komunikovat.

Vycítila jsem, že na cestách Světem není záhodno ztratit ostražitost, že lidé jsou vesměs opatrnější.

Snažila jsem se neztratit z dohledu Markétu, která suverénně proplouvala davem… a pak už jsme všichni seděli v oddělení, odkud jsme měli být odbaveni směr New York.

Londýnské letiště se snaží tvářit okázale, ale všechno to vybavení pamatuje mnohem lepší časy. Purpurová plyšova sedadla s tisíci dlaněmi, vyleštěnými postranicemi, a zaprášené těžké závěsy na mne dýchly dávnou minulostí a celkový interiér mi
připomněl přestárlou subretu s obličejem zaplácaným vyčichlými líčidly.

V telefonní kukani se rozčiloval kostnatý Angličan neurčitého věku. Na dálku z něj čišela proslulá britská nadutost a povýšenost.

Ne, tady bych zůstat nechtěla! Uvědomila jsem si velice jasně můj pocit, byla to až fyzická nevolnost a zbavila jsem se jí až v dalším letadle, tentokrát s místem u okna… tady jsem měla štěstí … a vydechla jsem úlevou.

Byla jsem na cestě do Ameriky do New Yorku. Stále mi to jméno města znělo cizokrajně a tajemně – a bylo v tom i očekávání, naděje a něco světlého, co neumím popsat. A v té chvíli jsem se začala těšit. Starosti o to, zda projdu hranicí bez problémů, jsem nechala daleko za mnou. Myslím, že zůstaly v odpadkovem koši na londýnském letišti – na území evropského kontinentu…

Nikdy nezapomenu na první pohled na noční New York… Dech se mi tají ještě dnes, když se mi vybaví ta světelná síť pod námi, jako by pavouk utkal pavučinu ze světlušek. Pěkně uspořádané linky světel (korálky) do čtverců, do obdelníků, do
kosočtverců, jako by architekt kreslil světlem.

V letadle nastalo vzrušení. Ti, co seděli uprostřed, se nahrnuli do uliček, aby alespoň na okamžik zachytili střípek té úchvatné podívané, než je letušky opět ukáznily a usadily do sedadel.

Vzrušující momenty, než se podvozek letadla dotkl země…

Letadlem se rozezvučel aplaus, potlesk a volání Bravo (jako po vynikajícím divadelním představení) a bylo to hromadné poděkování pilotům za bezpečný návrat na zemi. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mne to nepřekvapilo a nedojalo k slzam. „Stejně je ta rasa člověčí o něčem!“

Pokračování příště

Tweet