Už jsem zase tady – ONLINE
Dobruška
2. 11. 2008
Jsme všichni bez výjimky bezděčnými svědky historie. Té jedinečné „naší“ historie. Žijeme naše malé životy vteřinu za vteřinou, minutu za minutou, hodinu za hodinou, den za dnem, rok za rokem.
Pamatujeme si jen skutečnosti, co se dotkly našich životů osobně. Je to náš malý osobní vesmír a jak se tak naše kruhy prolínají ve třech dimenzích, zůstáváme v pamětích těch „druhých“ jen tak dlouho, jak dlouho žije jejich paměť – a pak se propadame do vesmirnerneho zapomenutí jako nicotné částečky, které jednou tvořily minulost celeho lidstva.
Jistou naději nám skýtá možnost, že dnes v době vyspělé techniky existují formy záznamů, které (jak všichni doufáme) přežijí naši smrt, ale zase jen tak dlouho, pokud si někdo bude pamatovat,
kde že se nalézají.
Čim je náš život tak důležitý, abychom museli vydat svědectví? Nebyla by lepší pokora? Možná by ubylo grafomanů…. Automaticky mi na mysli vyvstává otázka: Nejsem já jedním z nich? Co si ještě potřebuju dokázat?
Odmlčela jsem se na šest měsíců a i když jsem k tomu měla velice pádné důvody, pronásledovaly mě každý týden dotěrné výčitky svědomí. Tak moc jsem si zvykla usedat každý týden pravidelně v sobotu v noci (po skončení sabatu) k počítači a dělit se s
vámi o zážitky a pocity (neobjektivní, čistě lidsky osobní) a vy jste se mnou znovu kráčeli minulostí a prožívali moje radosti a strachy, fandili mi a hašteřili se se mnou a hlavně čekali na každé nové pokračování nedočkavě, nezištně mě podporovali – že mi poté, co jsem se byla nucena odmlčet, že mi připadalo, že zrazuju své věrné…..
Bouřlivé časy se uklidnily. Opět mám čas se vrátit, ale otazka zni: „Pamatuje si ještě někdo?“
Faktem zůstává, že nerada odcházím od rozdělané práce – a že nejsem zrádce!
Takže pro ty, co nezapoměli, co bylo -jsem zase ONLINE…
2. 11. 2008
Jsme všichni bez výjimky bezděčnými svědky historie. Té jedinečné „naší“ historie. Žijeme naše malé životy vteřinu za vteřinou, minutu za minutou, hodinu za hodinou, den za dnem, rok za rokem. Pamatujeme si jen skutečnosti, co se dotkly našich životů osobně. Je to náš malý osobní vesmír a jak se tak naše kruhy prolínají ve třech dimenzích, zůstáváme v pamětích těch „druhých“ jen tak dlouho, jak dlouho žije jejich paměť – a pak se propadame do vesmirnerneho zapomenutí jako nicotné částečky, které jednou tvořily minulost celeho lidstva.
Jistou naději nám skýtá možnost, že dnes v době vyspělé techniky existují formy záznamů, které (jak všichni doufáme) přežijí naši smrt, ale zase jen tak dlouho, pokud si někdo bude pamatovat,
kde že se nalézají.
Čim je náš život tak důležitý, abychom museli vydat svědectví? Nebyla by lepší pokora? Možná by ubylo grafomanů…. Automaticky mi na mysli vyvstává otázka: Nejsem já jedním z nich? Co si ještě potřebuju dokázat?
Odmlčela jsem se na šest měsíců a i když jsem k tomu měla velice pádné důvody, pronásledovaly mě každý týden dotěrné výčitky svědomí. Tak moc jsem si zvykla usedat každý týden pravidelně v sobotu v noci (po skončení sabatu) k počítači a dělit se s
vámi o zážitky a pocity (neobjektivní, čistě lidsky osobní) a vy jste se mnou znovu kráčeli minulostí a prožívali moje radosti a strachy, fandili mi a hašteřili se se mnou a hlavně čekali na každé nové pokračování nedočkavě, nezištně mě podporovali – že mi poté, co jsem se byla nucena odmlčet, že mi připadalo, že zrazuju své věrné…..
Bouřlivé časy se uklidnily. Opět mám čas se vrátit, ale otazka zni: „Pamatuje si ještě někdo?“
Faktem zůstává, že nerada odcházím od rozdělané práce – a že nejsem zrádce!
Takže pro ty, co nezapoměli, co bylo -jsem zase ONLINE…
| Tweet |
