Svět slov

Vyhledávání

Moudrosti do hrsti

Jak věčně jednotvárná a neměnná jsou slova lásky – a jak bohatá je naproti tomu stupnice nadávek!
(Erich Maria Remarque)

Detektivka Noční vizita


Venušanka
Detektivka Noční vizitaTato soutěž probíhala do 29. 2. 2008.
Záhadné vraždy v soukromé nemocnici řeší inspektorka Irena Hussová a její kolega Tommy Persson v knize Noční vizita od Helene Turstenové. Detektivku vydalo nakladatelství Motto.

V soukromé Löwanderově nemocnici zemře během výpadku proudu na pooperačním pokoji pacient, připojený na respirátor. Sestra Marianna, která má ten večer službu, není k nalezení, a tak zneklidněný doktor Löwander přivolává policii a údržbáře. Nikdo netuší, co vše se během vyšetřování odhalí.

Ukázka – 2. kapitola

Doktor Sverker Löwander si posvítil na schodiště. Bylo prázdné. Rázně vyšel o patro výše. Na posledním schodu se zastavil a paprskem světla propátral chodbu před operačním oddělením. Všechno bylo jako vždycky. Dva vozíky parkovaly přede dveřmi do skladu po jeho levé ruce. Na boku schodiště byla šachta výtahu. Šel k výtahovým dveřím a posvítil do malého okénka. Výtah tam nestál. Otočil se a svítil na dveře oddělení. Chvíli se hrabal v klíčích, než nalezl ten správný.
Za dveřmi bylo naprosté ticho. Ucítil pach dezinfekce. Rychle se podíval do dvou pokojů a operačního sálu a ujistil se, že je všechno v pořádku.
Prošel chodbou a otevřel dveře na opačné straně. Proběhl malou halou a posvítil si na dveře druhého výtahu. Když zamířil světlo baterky dolů, viděl horní stranu výtahové kabiny.
Na druhém konci haly vedla chodbička k dalším služebním místnostem. Vzal za kliku dveří pokoje hlavní sestry, pak sekretářky a nakonec svých vlastních a ujistil se, že jsou všechny zamčené. Poslední dveře v chodbě ústily do malého služebního apartmá.
Vešel, rychle z aktovky vytáhl mobil a nejistými prsty namačkal 112.
Slíbili, že do nemocnice okamžitě pošlou policejní hlídku. Měl by také volat na elektrikářskou pohotovost, ale nebylo jasné, jak brzy přijedou.
Začal rychle listovat v telefonním seznamu, který šťastnou náhodou ležel na stole. S baterkou mezi zuby hledal mezi všemi göteborgskými Bengtssony. Nakonec nalezl Folke Bengtssona, údržbáře, bytem ve Slunečnicové 45. Chvíli trvalo, než dokázal vysvětlit rozespalé paní Bengtssonové, co se děje, ale pak vzal telefon Folke Bengtsson a ten okamžitě pochopil vážnost situace. Slíbil, že rovnou skočí do auta a přijede.
Když primář položil telefon, uvědomil si, že je zalitý potem. Než zase vyšel do chodby, několikrát se zhluboka nadechl. Seběhl po schodech tak rychle, jak se ve tmě odvážil. Před oddělením se zastavil. Opatrně otevřel dveře do tmy.
Sestra Siv seděla na zemi před dveřmi ošetřovny a vzlykala. Paže svírala kolem těla a maličko se pohupovala. Když zahlédla lékaře, nahlas se rozplakala.
„Ona… ona… já jsem ji viděla!“
„Koho?“ Lékař se zeptal trochu ostřeji, než měl v úmyslu.
„Ducha! Sestru Teklu!“
Lékař zůstal na ošetřovatelku chvíli bezmocně hledět. Viděl, jak ve světle baterky mhouří oči a slzy jí tečou po tvářích. Několik vteřin tiše stál a přemítal. „Vezměte si baterku a vraťte se do ošetřovny. Za chviličku za vámi přijdu s policií a všechno se vysvětlí.“
Pomohl třesoucí se ženě na nohy, podal jí do pravé ruky baterku a postrčil ji do místnosti. Bez protestů se nechala posadit k psacímu stolu.
Lékař sešel po schodech dolů do přízemí. Silné světlo měsíce mu usnadňovalo chůzi. Ve vstupní hale musel zpomalit. Tady pod ozdobnými sloupy byla neproniknutelná tma. Když došel až k domovním dveřím a chtěl je otevřít, ucítil s mrazivou jistotou, že ho někdo pozoruje. Měl pocit, že někdo stojí mezi sloupy a hledí na něho. Zápasil se zámkem a málem vykřikl ulehčením, když se těžké dveře otevřely. Studená noc mu ochladila zpocené čelo. Zhluboka se nadechl.
Jakmile přijela policie, snažil se ji rychle zasvětit do problému se zmizením sestry z jednotky intenzivní péče, Marianny Svärdové.
„Prošel jsem celé horní patro. Po Marianně není nikde stopy. Ani v prvním poschodí není. Tam je lůžkové oddělení a také jednotka intenzivní péče. Musí tedy být někde v přízemí nebo v suterénu. Pokud nezmizela v parku.“
Údržbář Bengtsson si přinesl vlastní baterku. Lékař ho poslal do suterénu, aby se podíval, co se tam stalo s elektrickou rozvodnou sítí a rezervním agregátem.
I policista měl silnou svítilnu. Tři muži stáli v tmavé hale a domlouvali se. Starší z policistů se představil jako inspektor Kent Karlsson. Svítil baterkou po všech zdech velké haly. Doktor Löwander s trochu podrážděným ulehčením konstatoval, že mezi sloupy nikdo není.
„Dejte mi svoje klíče a projdeme s Jonssonem tímto podlažím a…“
„Rychle! Tady je!“
Přerušil je křik z podzemí. Ze suterénu zahlédli mihotavé světlo a uslyšeli těžké kroky. Údržbářova lampa se vynořila nad posledními schody a slyšeli jeho vzrušený křik.
„Je tam sestra Marianna!“
„Kde?“ zeptal se lékař ostře.
„V elektrické centrále. Já myslím… myslím si, že je mrtvá.“
U posledních slov se Bengtssonův hlas zlomil a změnil se v chraplavé zašeptání.
„Mrtvá…“ neslo se slabou ozvěnou místností.
„Zaveďte nás tam,“ přikázal krátce inspektor Karlsson.

Ležela obličejem dolů přes rezervní agregát. Muži viděli ze dveří zadní stranu jejích stehen a zadeček v dlouhých bílých kalhotách. Hlava a paže jí visely na druhou stranu. Bílou košili měla na zádech vyhrnutou. Doktor si povšiml, že na jedné noze nemá střevíc. Opatrně obešel přístroj. Sehnul se k ní a pokoušel se nahmatat puls. Ale cítil jen, že je studená. Její husté tmavé vlasy sahaly až k zemi. Kolem krku měla ostře vyznačený rudomodrý pruh.
„Je mrtvá,“ konstatoval nezvučně.
Inspektor Karlsson převzal velení.
„Půjdeme zpět nahoru. Nikdo se nesmí ničeho dotknout. Zavolám sem techniky.“
Doktor Löwander přikývl a šel s ostatními.
„Musíme jít na oddělení za sestrou Siv. Je tam sama,“ poznamenal.
Inspektor Karlsson na něho udiveně pohlédl. „Noční sestra je snad zvyklá být v noci sama.“
„To ano. Ale ona je v šoku.“
„A proč?“
Doktor Löwander se trochu zarazil. „Myslí si, že viděla ducha.“
Řekl to lehkým tónem ve zřejmé naději, že to policii nebude moc zajímat. Otočil se rychle k údržbáři a požádal ho: „Pojďte se mnou za Siv.“
Vzal si od Bengtssona baterku a začal vystupovat po schodišti. Folke Bengtsson šel za ním.

Komisař Sven Andersson a inspektorka Irena Hussová přijeli do nemocnice už v sedm ráno. Vystoupili z modrého volva, které komisař zaparkoval přímo před širokým vchodem.
Na okamžik se zastavili a obdivovali krásnou budovu. Nemocnice byla postavená z hnědočervených cihel. Impozantní schodiště se vinulo do polokruhu před budovou. Kolem vchodu a oken bylo hodně štukatur. Každou stranu zdobených vchodových dveří hlídali dva mramoroví řečtí bohové.
Otevřeli těžké dveře. Na chodbě na židli na ně čekal inspektor Fredrik Stridh. Neposadil se kvůli unaveným nohám, ale aby mohl psát do bloku. Když kolegy uviděl, vyskočil a šel jim naproti.
„Dobré ráno, ahoj,“ pozdravil se komisař se svým nejmladším inspektorem.
Fredrik Stridh je hned začal energicky informovat: „Místo činu hlídáme a technici už byli v plné práci, když jsem sem v půl čtvrté dorazil. Z technického oddělení je tu Malm a říká, že ta sestra byla patrně uškrcená.“
Komisař přikývl. „Proč jsi přijel až v půl čtvrté?“ zeptal se Fredrika.
„Byl jsem předtím v Hammarkullenu, kde po půlnoci vypadl z osmého patra nějaký muž.
V bytě se nacházelo více lidí a stále se tam slavilo. Buďto se na něho domluvili a vystrčili ho z okna, nebo vyskočil sám. Uvidíme, co nám o tom řekne soudní lékař. Zdá se mi, že patoložka přijíždí. “
Pohlédli silnou skleněnou tabulí ve vchodových dveřích. Bílý Ford Escort právě zabrzdil za komisařovým autem. Dveře řidiče se otevřely a nad střechou vozu zasvítily rudé vlasy.
„Yvonne Stridnerová,“ zanaříkal komisař.
Inspektorce Ireně Hussové jeho tón dost vadil. Snad komisař svou nechuť udrží na uzdě a oni využijí lékařčiných nedocenitelných údajů. Patoložka byla fantasticky šikovná a schopná, podle sebe i ostatních. To asi napadlo i komisaře, protože se jí rozběhl přidržet dveře. Milostivě mu pokynula. „Dobré ráno. Aha? Z kriminálky jste tu vy, Anderssone?“
Komisař něco zamumlal a přikývl.
„Kde je tělo?“ zeptala se profesorka Stridnerová oficiálním tónem.
Fredrik Stridh je zavedl po schodech dolů.
„Oběť byla identifikovaná jako Marianna Svärdová. Zdravotní sestra. Dvacet osm let, středně vysoká, štíhlá. Leží na břichu obličejem přes nějaký stroj… už to vidím, nemocniční rezervní agregát na elektřinu. Oblečení je v pořádku. Pravý střevíc chybí. Podle rigor mortis můžeme usuzovat, že je mrtvá nejméně šest hodin. Spíše o trochu déle. Mluví pro to i stav nejníže položených částí těla. Teplota v místnosti podle teploměru na zdi dosahuje devatenácti stupňů. Teplota těla je…“
Yvonne Stridnerová vypnula kapesní magnetofon a začala vyšetřovat mrtvé tělo. Technik Svante Malm se jí ze všech sil snažil nepřekážet. Komisař Andersson se svými dvěma kolegy vyšel na chodbu a zasyčel: „Divím se mu, že má chuť tam s ní zůstat. Co jsi ty objevil?“
Otázka směřovala na Fredrika Stridha. Vytáhl bloček, naslinil si prst a listoval v něm.
„Poplach se ozval v nula čtyřicet sedm. Doktor Sverker Löwander ohlásil ze svého mobilu, že je v nemocnici přerušen proud a že nefunguje ani rezervní agregát. Sdělil také, že postrádá jednu zdravotní sestru. V jednu deset do nemocnice dorazila hlídka. Doktor na ně čekal v hale a současně přijel i údržbář Folke Bengtsson. Protože měl baterku, požádal ho lékař, aby zašel dolů zjistit, co se stalo s agregátem. Údržbář nalezl v místnosti elektrické centrály mrtvou sestru.“
Teď se musel Fredrik nadechnout. Komisař si pospíšil s otázkou: „A co bylo s tím proudem? Teď se tu přece svítí normálně.“ Ukázal rukou na stropní osvětlení.
„Bengtsson tu chybu objevil. Posvítil si na to a viděl, že je odpojený hlavní elektrický kabel. Stačilo ho jen zase zastrčit do zásuvky.“
„A co bylo s tím rezervním agregátem?“
„Někdo ho vyřadil z provozu. Ten jít nemohl.“
Andersson pozvedl obočí až ke své nepatrné pokrývce hlavy. „Ještě něco zajímavého?“
„Střevíc jsem nalezl ve výtahu. Jde o zdravotní obuv značky Scholl.“
„A oběť. Co o ní víme?“
„Identifikoval ji doktor Löwander jako noční sestru Mariannu Svärdovou.“
„Mluvil jsi už s ním?“
„Ano. Včera v noci tu zůstal, protože jeden pacient ležel v respirátoru. Starý muž, který byl předtím během dne operován. Zemřel kvůli přerušení proudu.“
Komisař se slyšitelně nadechl. „Takže další oběť.“
Fredrik se trochu zmateně ozval: „Tedy… ano… respirátor přestal fungovat. Nemohl dýchat. Ležel na intenzivním oddělení. Doktor Löwander a ta starší sestra, co sloužila na vedlejším oddělení, se ho pokoušeli oživit, ale bezvýsledně. Právě tehdy objevili, že oběť… sestra Marianna… tam není.“
Irena Hussová zamyšleně hleděla na kolegy. „Vypadá to, že na svém místě nebyla už před přerušením proudu,“ konstatovala.
Fredrik Stridh pokrčil rameny. „Zřejmě.“
Komisař Andersson se tvářil mrzutě. „Takže tady dnes v noci zemřely dvě osoby.“
„A co říkala druhá sestra?“ zeptala se Irena.
Fredrik se ušklíbl. „Když jsem přišel, vypadala už dost klidně. Ale sotva jsem se začal ptát na to, co se stalo v noci, začala strašně brečet. Jmenuje se Siv Perssonová. Tvrdí, že v noci nemocnicí prošel duch a ten sestru Mariannu zavraždil. Dokonce vytáhla ze skříně nějakou fotku a ukázala mi ji. Tím duchem byla zřejmě jedna z osob na fotografii.“
Fredrika přerušila patoložka, která vyšla do chodby. „Už ji můžete nechat odvézt. Technik s ní bude ve chvilce hotový.“
Irena zahlédla, že Svante Malm přilepil na tělo široké pásky. Bylo to kvůli tomu, aby se na ní neztratily důležité stopy nebo naopak nevznikly další.
Patoložka ostře pohlédla na Anderssona, který se nevědomky trochu přikrčil.
„Je to běžný případ, Anderssone. Právě proto jsem chtěla vidět místo činu. Často to o mnohém vypoví.“
„A co jste se tady dověděla? Jak zemřela?“ odvážila se zeptat Irena.
Yvonne Stridnerová na ni udiveně pohlédla, jako by si teprve teď všimla, že je na chodbě ještě někdo další. Lehce pozvedla obočí. „Byla uškrcená. Provázkem. Místnost, ve které byla nalezena, patrně není místem vraždy. Špína na patách ukazuje, že ji sem někdo dovlekl. Vrah zřejmě jen otevřel dveře a strčil ji dovnitř. Proto asi padla přes ten agregát. Zemřela kolem půlnoci.“
Na chodbě panovalo úplné ticho, jak policisté o těchto údajích uvažovali. Za chviličku se Irena zeptala: „Má smyčku ještě kolem krku?“
„Ne. Ale vyznačila se tam. Vrah musí mít sílu v rukou. Jedu teď zpět na patologii. Odpoledne ji budu pitvat.“
Komisař se pokusil o svou obvyklou a neúspěšnou ofenzívu. „Nemohla byste se na ni podívat ještě teď?“
„Ne. Až do oběda budu mít studenty.“
Soudní lékařka zamířila po schodech nahoru a klapala podpatky. Zanechávala za sebou vůni drahého parfému. Irenu napadlo, jak by se asi komisař divil, kdyby věděl, jakou značku lékařka používá…
Mezi policisty se rozhostilo přemýšlivé ticho. Přerušil ho Andersson.
„Kromě zavražděné Marianny měly v celé nemocnici noční službu zřejmě jenom ty dvě osoby. Doktor Löwander a sestra Siv Perssonová. Je to tak, Fredriku?“
„Ano. Ale sami tu nebyli. Na oddělení leží ještě šest pacientů. A ten muž s respirátorem.“
„Já a Irena si pohovoříme s lékařem a sestrou Siv. Fredriku, ty se vrať na stanici a pošli sem dva tři lidi z oddělení, aby obešli zdejší okolí a poptali se, jestli někdo něco neviděl. A také aby vyslechli ostatní pacienty. Pak jeď domů a vyspi se.“
„Ale já nejsem vůbec unavený!“
„Žádné výmluvy. Rozkaz shora je jasný. Nechtějí nám proplácet žádné zbytečné přesčasy.“
Komisař mával Fredrikovi před nosem ukazováčkem. Ten už nic nenamítal a odjel.


Pokud chcete znát celý děj knihy, doporučujeme ji přečíst. A jednomu z vás se to poštěstí díky naší soutěži :-)

Výherce vzejde ze správných odpovědí…

          

Soutěžní otázka zní: Helene Turstenová opustila profesi zubařky ve svých:

Správná odpověď na soutěžní otázku byla: d: devětatřiceti letech

Výhercem soutěže se stává: Kahomar
Zaujala vás tato soutěž a chcete ji doporučit?
Vzkaz:
  + odkaz na soutěž
na
e-mail:
 

 
Máte-li potíže s přihlašováním...
Zapomněl(a) jsem heslo, ale mám ověřenou e-mailovou adresu...

Pro kůži

RSS
RSS
Venušanka v číslech:
• 5 270 dnů v provozu
• 4 918 článků
• 1 512 soutěží


Copyright © 2006–2019 Venušanka – magazín pro ženy, všechna práva vyhrazena



Dnes je 08.08.2020 a svátek má Soběslav