Svět slov

Vyhledávání

Moudrosti do hrsti

Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a tancuj a hraj si a pracuj.
(Robert Fulghum)

Vražda o stříbrné svatbě


Venušanka
Vražda o stříbrné svatběTato soutěž probíhala do 6. 2. 2008.
Když Christine Bennett Brooksová, bývalá jeptiška, proslulá vyřešením několika vražd v městečku Oakwood u New Yorku, zvedla sluchátko, zaslechla zlověstnou předpověď: „Dnes se najde mrtvola…“

Někdo volal z prázdného bytu, v němž zůstal jen telefon. Podivná předpověď se vyplní, najde se mrtvola ženy, a Chris, nyní provdaná za policistu Jacka Brookse, zahajuje pátrání spolu s vyděšenou dcerou zavražděné ženy, která jí vypoví podivný příběh svého života. Společně se pustí do odhalování rodinných tajemství starých pětadvacet let. A vrah je jim stále v patách…

Kniha Vražda o stříbrné svatbě, kterou napsala Lee Harrisová, potěší každého milovníka detektivních zápletek.

Abychom vás ještě více navnadili a nabudili tak vaši zvědavost, nabízíme vám ukázku z knihy…

Byl to zábavný víkend. Pracovala jsem na zahradě, pak vzala Eddieho na městskou plovárnu a pozorovala, jak si obnovuje dovednosti z minulého léta. Byl nadšený plavec stejně jako jeho rodiče, což mě těšilo. O Mitchellových nepřišly ze žádného zdroje zprávy a já se začala ptát, zda jejich minulost nebyla tak dobře skrytá, že se ji nepodaří nikdy objevit.

V sobotu, zatímco Eddie s Jackem trávili čas spolu, jsem si vyšla k potoku na to místo, kde bylo nalezeno tělo Petera Mitchella. Bylo dál po proudu, než se našlo tělo jeho ženy, a taky bylo líp schované. Jeho vrah vykopal mělký hrob, zatímco ženu pouze strčil pod keře a pak ji přikryl větvemi, listy a dalšími rostlinami. Mužovo tělo se našlo po dešti, kdy z vlhké půdy vykoukly jeho nohy v černých ponožkách. Pes, který se tam zastavil a čenichal, přiměl svého majitele, aby se podíval, co tam je.

Čtyři dny po objevu, když jsem se na místo nálezu dostala já, byla už policejní páska i uniformovaná stráž pryč. Ale stala se z toho turistická pamětihodnost, několik návštěvníků sem dokonce doneslo květiny. Na chvíli jsem se zaposlouchala do rozhovorů lidí stojících kolem, ale bylo mi jasné, že toho o případu vědí mnohem míň než já.

Pitva nemůže stanovit přesný čas smrti těch dvou obětí a soudní lékař nevěděl, kdo z nich byl zavražděn dřív, nebo byl první pohřben. Mohl nanejvýš odhadovat a časové rozpětí, které udal, bylo pro oba stejné.

V pondělí, když jsem se dávala dohromady po hektické neděli strávené se skotačícími Genem a Eddiem, zazvonil telefon.

„Paní Brooksová?“ Muž.

„Ano.“

„Tady je Larry Stone, správce domu, pamatujete si na mě?“

„Larry, jistě. Dobré jitro. Co se děje?“

„Mám tady někoho, s kým byste možná chtěla mluvit.“

„Ano?“

„Jo. Ta žena mi neřekla své jméno, ale nechce mluvit s policií a já se jí nedivím. Řekl jsem jí o vás, a možná vám něco poví. Nechcete přijet a vyzvednout ji?“

„Ona nemá auto?“

„Přijela taxíkem.“

„Za deset minut jsem u vás.“

Neměla jsem tušení, na co se připravit, ale připadalo mi, že ta žena nebude z našeho města. Anebo to bude starší dáma. Každý jiný tady by měl vůz.

Zaparkovala jsem blízko kanceláře Larryho Stonea a prošla ke vchodu. Dveře byly napůl otevřené a zajištěné klínkem. Bude horký den, ale ráno lze výhodně větrat, pokud dveře nebo okno nevedou na východ.

„Paní Brooksová, zdravím.“

„Dobrý den, Larry.“ Vstal od svého stolu. Nalevo od něj seděla na dřevěné židli u kartotéky štíhlá, subtilní dívka s tmavými vlasy, staženými dozadu. Upřela na mě zvědavé oči, ale nic neřekla.

„To je ona. Neřekla mi své jméno. Je zcela vaše.“

Odhadla jsem její věk na něco kolem dvaceti. „Jsem Chris Bennett Brooksová,“ představila jsem se. „Vy jste přišla za Mitchellovými?“

„Hledám je. Včera večer jsem byla u nich v bytě, jenže tam nejsou. Čekala jsem do půlnoci, ale nevrátili se.“

Otočila jsem se k Larrymu. „Co jste jí řekl?“
„Nic. Já se do toho nemíchám.“

„Vy jste jejich dcera?“ zeptala jsem se.
„Ano.“

„Co kdybyste šla se mnou? Povím vám, co se stalo. Máme nějaké zavazadlo?“

„Je v motelu.“

Poděkovala jsem Larrymu a odvedla neznámou dívku ke svému autu.

„Kam jedeme?“ zeptala se nervózně. „Chtěla bych zůstat tady a počkat na ně.“

„Nevrátí se sem. Jedeme ke mně domů a já vám všechno vysvětlím.“

„Zase se přestěhovali.“

„To je jen část pravdy.“

„Včera v noci jsem vešla do bytu a dnes ráno znovu. Je prázdný. Nechápu, proč mi nedali vědět, kam jedou.“

Nechtěla jsem jí to říkat v autě. Nedovedla jsem předvídat její reakci, a také jsem na to nebyla připravena. Musela jsem téhle mladé ženě sdělit, že jsou její rodiče mrtvi, ale i to, že byli zavražděni. Domnívala jsem se, že to lépe přijme ode mne než od Larryho Stonea nebo toho policajta, kterého on nesnášel.

Mlčky jsme dojely k mému domu. Nechala jsem vůz na příjezdové cestě a zavedla ji dovnitř. „Chtěla byste něco chladného k pití?“

„Vodu?“ zeptala se.

„Jistě. Nebo vám můžu nabídnout domácí limonádu.“ Recept jsme měla od Mel a všem nám chutnala.

„To by bylo fajn.“

Nalila jsem limonádu do dvou sklenic a zavedla dívku do obýváku. Když se usadila a limonádu postavila na konferenční stolek, řekla jsem. „Vaši rodiče se už do Oakwoodu nevrátí.“

„Něco se jim stalo.“

„Něco strašného. Je mi líto, že vám to musím říct zrovna já. Vaši –„

„Byli zavražděni, že?“

A najednou jsem byla v šoku já. „Ano. Jak to víte?“

Rty se jí zachvěly, pevně je stiskla. Oči se jí zalily slzami. „Toho se báli,“ zašeptala.
„Někdo po nich šel?“

Přikývla, neschopna ze sebe dostat jediné slovo. Zvedla ruce k tváři a rozvzlykala se. „Ano,“ vypravila ze sebe nakonec. „Někdo po nich šel. Nevím kdo, ale oni to věděli.“

„Slečno Mitchellová –„

„Ariana. Jmenuju se Ariana.“

„Ariano, nechtějte, abych o tom teď mluvila. Vím, že je to hrozný šok. Ale až na to budete připravená, promluvíme si. Ten případ vyšetřuje policie. Já jsem amatér s určitými zkušenostmi a pletu se do toho, protože mi někdo z bytu vašich rodičů zavolal, že se najde mrtvola. Nevím, kdo volal, nebo proč ta žena zavolala mně, ale spojila jsem se s policií a našli jsme prázdný byt.“

„Chtěla bych si umýt obličej, jestli dovolíte.“

Vzala jsem ji do koupelny v přízemí a byla jsem ráda, že jsem na zvláštní držák dala ručník pro hosty. Nebyla jsem si jistá, jak postupovat dál. Správné by bylo zavolat Joea Foxe, aby to převzal, ale Larry Stone říkal, že dívka nechtěla, aby volal policii. Bylo mi nepříjemné utajovat její existenci, ale nechtěla jsem ji zradit. Zatímco jsem čekala, znovu jsem naplnila sklenice limonádou.

Byla pryč skoro deset minut, a když se vrátila, tvář měla vlhkou. „Děkuju vám,“ řekla. „Myslím, že už můžu mluvit. Nechci nic podnikat s policií. Jestli mi slíbíte, že je nezavoláte, řeknu vám, co vím – a co nevím.“

„Prozatím je nezavolám. A neudělá to ani správce domu, kde vaši bydleli. Jeden z poldů ho naštval, proto zavolal dnes ráno mně.“

„Nejdřív mi řekněte, co víte o smrti mých rodičů.“

Vzala jsem to od okamžiku, kdy jsem toho květnového odpoledne zvedla telefon. Dala jsem si tu práci a posléze jsem si zapsala celý ten hovor, abych ho mohla věrně reprodukovat, kdyby mě vyslýchal někdo z jiného policejního orgánu. Jack mi naznačil, že případně může zavolat i FBI, ale k tomu nedošlo. Přinesla jsem si notes do obýváku a přečetla jí celý telefonický hovor, jak jsem si ho zaznamenala.

Pozorovala mě s tváří, v níž se zračila nechápavost a zděšení. „Ta žena volala a řekla, že dojde k vraždě?“ zeptala se.

„Přesně ne. Nebyla jsem si ani jistá, jestli k ní už došlo, nebo má dojít. Slyšela jsem výstřel a pak zavěsila.“

„A vy jste nato zavolala policii.“

„Ano. Šla jsem na policejní stanici a pokoušela se sehnat někoho, kdo by vypátral, kdo mi volal a odkud.“

„Aha.“

Když jsem došla až k tomu, jak se našlo tělo Holly Mitchellové, znovu se rozplakala. Zeptala jsem se, jestli by chtěla vidět kresbu, a ona přikývla. Držela ji, ruce se jí třásly a slzy jí tekly po tváři. „Je to maminka,“ zašeptala. Přejela prsty po ztvrdlých kapičkách laku na nehtech a já jí vysvětlila, jak se tam vzaly.

„Měla vždycky pěkně upravené nehty,“ řekla Ariana. „Tvrdila, že to dělá z ženy dámu.“ Shlédla na vlastní pěstěné nehty, na nichž se leskl bezbarvý lak. Ariana byla také dáma.

Podala jsem jí kresbu muže. Přímo jsem cítila její muka.

„Kde jsou?“ zeptala se.

„V márnici, ale nevím v které. Můžu to zjistit.“

„Nechci je vidět v tomhle stavu. Chci si je pamatovat živé. Chci na ně vzpomínat jako na milé, láskyplné lidi.“

„Chápu.“

Pokračovala jsem ve vyprávění, vypověděla jí všechno, co jsem vypátrala sama, i to, co mi sdělil Joe Fox. Téměř na nic se neptala, spokojila se s tím, že bedlivě naslouchala.


Chcete vědět, jak to bylo dál? Soutěžte s naším magazínem! Jednomu z vás, který bude vylosován ze správných odpovědí, knihu zašleme…



          

Soutěžní otázka zní: Vlastní jméno autorky Lee Harrisové je:

Správná odpověď na soutěžní otázku byla: b: Syrell Rogovin Leahy

Výhercem soutěže se stává: masaa
Zaujala vás tato soutěž a chcete ji doporučit?
Vzkaz:
  + odkaz na soutěž
na
e-mail:
 

 
Máte-li potíže s přihlašováním...
Zapomněl(a) jsem heslo, ale mám ověřenou e-mailovou adresu...

Pro kůži

RSS
RSS
Venušanka v číslech:
• 5 270 dnů v provozu
• 4 918 článků
• 1 512 soutěží


Copyright © 2006–2019 Venušanka – magazín pro ženy, všechna práva vyhrazena



Dnes je 08.08.2020 a svátek má Soběslav