Zavařovací orgie: že by už pominuly?
Ivana Lochmanová
4. 8. 2006
Všude vymyté sklenice, víka všech velikostí, kam se podíváš. Pytle s cukrem se válí na kuchyňské podlaze. Ano, nastal čas zavařování. Pamatujete, jak se dříve, ještě v dobách hluboké totality, zavářelo ve velkém? Jahody, švestky, třešně, rybíz, no a samozřejmě okurky. Hospodyňky se činily, i pokud šlo o džemy: připravovaly jahodové, višňové, rybízové…
Zavařování byla móda, ale i nutnost. Hospodyňkám se vyplatilo. Sklenice s ovocem a zeleninou putovaly z rodiny do rodiny. „Letos jsem zavařila hodně okurek a paprik, tak si vemte, my to všechno nesníme,“ to byla nejčastější větička, kterou slýchávali obdarovaní.
V kancelářích v době polední pauzy (ale často i během celého dne) dávaly ženské hlavy dohromady a občas byly schopné se do krve pohádat, kolik že cukru a jaké přesně koření přijde do okurkového nálevu.
Podomácku sterilované okurky a hlavně recepty na ně, to bylo, panečku, nejdiskutovanější téma všech dámských kolektivů! Sobečtěji založené hospodyně se zdráhaly prozradit „know how“, jiné se naopak družně podělily s osvědčeným postupem a lety prověřenými ingrediencemi.
Jak to vypadá se zavařováním dnes? Je to ještě pro ženy lákavé? Vyplatí se to?
“Moje maminka, a je jí už přes sedmdesát let, zavařuje rok co rok, řekla bych, že ji to drží spolu s pečením a vařením psychicky nad vodou,“ říká Monika N. „Už ráno v šest je na tržnici, zahrádku nemá, tak ovoce a zeleninu nakupuje. Má radost, když se pak o zavařenou úrodu podělí se mnou a se sestrou, dělá jí to dobře, když jí to pochválíme. Já osobně nezavářím, ne proto, že spoléhám na maminku, ale protože na to nemám čas, my mladí dnes žijeme jinak. Nechodíme ve dvě hodiny z práce domů, máme mnohem víc povinností, ale také možností, jak se zabavit. Zaváření v malém množství by pro mě byla naprostá ztráta času, to se nevyplatí. Svůj čas raději věnuji manželovi a dětem.“
Možná namítnete, že jiné je to ve městě a jiné je to na vesnici. Že lidé na vesnici stále zavařují, protože je jim líto ovoce vyhodit a naopak že ti, co bydlí ve městě, jsou zvyklí si pro všechno dojet do supermarketu. Může to být prava, ale také nemusí. „Bydlíme v malé vesničce ve středních Čechách a život tady se změnil, dnes už tu nikdo nechová zvířata a neobírá keříky rybízu, i tady už lidé žijí jinak,“ tvrdí sedmapadesátiletá Zdena. „Pravda je, že starousedlíci sem tam okurky nebo čalamádu zavaří a naloží, ale rozhodně je to o něčem jiném než dříve.“
4. 8. 2006
Všude vymyté sklenice, víka všech velikostí, kam se podíváš. Pytle s cukrem se válí na kuchyňské podlaze. Ano, nastal čas zavařování. Pamatujete, jak se dříve, ještě v dobách hluboké totality, zavářelo ve velkém? Jahody, švestky, třešně, rybíz, no a samozřejmě okurky. Hospodyňky se činily, i pokud šlo o džemy: připravovaly jahodové, višňové, rybízové…Zavařování byla móda, ale i nutnost. Hospodyňkám se vyplatilo. Sklenice s ovocem a zeleninou putovaly z rodiny do rodiny. „Letos jsem zavařila hodně okurek a paprik, tak si vemte, my to všechno nesníme,“ to byla nejčastější větička, kterou slýchávali obdarovaní.
V kancelářích v době polední pauzy (ale často i během celého dne) dávaly ženské hlavy dohromady a občas byly schopné se do krve pohádat, kolik že cukru a jaké přesně koření přijde do okurkového nálevu.
Podomácku sterilované okurky a hlavně recepty na ně, to bylo, panečku, nejdiskutovanější téma všech dámských kolektivů! Sobečtěji založené hospodyně se zdráhaly prozradit „know how“, jiné se naopak družně podělily s osvědčeným postupem a lety prověřenými ingrediencemi.
Jak to vypadá se zavařováním dnes? Je to ještě pro ženy lákavé? Vyplatí se to?
“Moje maminka, a je jí už přes sedmdesát let, zavařuje rok co rok, řekla bych, že ji to drží spolu s pečením a vařením psychicky nad vodou,“ říká Monika N. „Už ráno v šest je na tržnici, zahrádku nemá, tak ovoce a zeleninu nakupuje. Má radost, když se pak o zavařenou úrodu podělí se mnou a se sestrou, dělá jí to dobře, když jí to pochválíme. Já osobně nezavářím, ne proto, že spoléhám na maminku, ale protože na to nemám čas, my mladí dnes žijeme jinak. Nechodíme ve dvě hodiny z práce domů, máme mnohem víc povinností, ale také možností, jak se zabavit. Zaváření v malém množství by pro mě byla naprostá ztráta času, to se nevyplatí. Svůj čas raději věnuji manželovi a dětem.“
Možná namítnete, že jiné je to ve městě a jiné je to na vesnici. Že lidé na vesnici stále zavařují, protože je jim líto ovoce vyhodit a naopak že ti, co bydlí ve městě, jsou zvyklí si pro všechno dojet do supermarketu. Může to být prava, ale také nemusí. „Bydlíme v malé vesničce ve středních Čechách a život tady se změnil, dnes už tu nikdo nechová zvířata a neobírá keříky rybízu, i tady už lidé žijí jinak,“ tvrdí sedmapadesátiletá Zdena. „Pravda je, že starousedlíci sem tam okurky nebo čalamádu zavaří a naloží, ale rozhodně je to o něčem jiném než dříve.“
| Tweet |
