Bramborová pizza (recept na konci článku)

Navštívili jsme v Praze japonský sushi-bar. Bylo to výtečné, zážitek bezvadný, ale, co si budeme povídat, že extra velké porce to nebyly.

Jakmile jsme sytí hladoví (po vzoru zdravý nemocný) opustili japonský sushi-bar, roztančila jsem se na ulici radostí, že je to všechno za mnou. Bylo to tam skvělé, jen na moje gusto lehce škrobené, jsem temperamentní typ.

Má taneční kreace, milé poskakování a povlávání vlasy rozpustily stres, který se ve mně při zápolení s hůlkami postupně nahromadil. Japonské pochoutky, na jídelním lístku zašifrované do shluků slabik, mne samozřejmě nezasytily. A ani jsem nevěděla, co jsem vlastně jedla :-(

Netrvalo dlouho a byli jsme na Václavském náměstí.

V jeho dolní části se nečekaně vylouplo jakési šapitó. Ale ne, to není obyčejný cirkus, zaradovala jsem se, tady to nevoní senem a medvědími bobky, tady to voní jídlem! Rychle dovnitř! Seana jsem nechala daleko za sebou.

Pravda je, že v japonském sushi baru zahnal hlad lépe než já, protože dostal větší závitky a poctivě je žvýkal, takže aspoň oblbnul chuťové buňky. Já jsem své dva kotouče svinuté do mořské řasy zhltla naráz, a tak není divu, že mi kručelo v břiše.

Vplula jsem dovnitř a jako kdybych se naráz ocitla na prosluněném Apeninském poloostrově. Šapitó patřilo Italům. Ti se rozhodli, že předvedou, jak žijí a jak se stravují. Skvělá předváděcí akce přišla jako na zavolanou.

Rozverní a uhrančiví Italové baštili, postávali ve skupinkách, hlučně se bavili či se pouze vlnili v rytmu kantilén, které vyřvávaly z reproduktorů. Připadala jsem si jako doma.

Ó, takhle uvolněná atmosféra, jaký to kontrast ve srovnání s upjatou japonskou atmosférou!

Zatímco Sean se poctivě postavil do fronty, aby objednal pravou italskou pizzu, já jsem se začala pohupovat v rytmu italských písní. Kývala jsem se také poctivě, až mi vypadl šroubek ze slunečních brýlí. Držela jsem je totiž v ruce a točila s nimi tak vehementně, až mi v ruce zůstala jenom nožička. Zbytek upadl. Také vám někdy zůstala v ručičce jenom nožička? :-)

Dřepla jsem na všechny čtyři a jala se hledat šroubek. Pár Italů se ke mně přidalo, aniž věděli, co dělají. Hledání jim šlo asi tak jako mně. Ale byli skvěle spontánní, užili jsme si pod stolem, přikrytým ubrusem až na zem, spoustu srandy.

Když jsem vylezla celá rozcuchaná a rozdováděná zpod stolu, na Seana zrovna přišla řada. Objednal si pizzu se čtyřmi druhy sýra. Italové, co obsluhovali, hnětli těsta, vyhazovali placky do vzduchu a vždycky správně lapli tu svou. Byl tam docela průvan, jak těsto rotovalo ve vzduchu.

Nabaštili jsme se skvěle. Jedli jsme rukama a zdálo se, narozdíl od japonských minikotoučků, že ta pizza snad nikdy neskončí. Že snad na tom papírovém tácu dorůstá stejně rychle, jak se ji snažíme spořádat.

Vida, dvě hodinky a dva naprosto rozdílné, nicméně báječné kulinářské zážitky! Šroubek od brýlí jsme sice nenašli, ale v nejbližší oční optice nám ho naroubovali. A tak jsem se na svět zase mohla dívat skrz růžová sklíčka… Ta mám vlastní. Nerozbitná.

A jak že to bylo s mými kulinářskými zážitky dál? Nebuďte netrpěliví, dočkáte se…

Tady je recept na vynikající pravou českou bramborovou pizzu

Připravíme si těsto na pizzu.

Trik bramborové pizzy spočívá v tom, že na těsto, jak jste zvyklí ho připravovat, dáte vrstvu brambor. Brambory jsou vařené, rozmačkané hnětačem na kaši, ale pozor, nepřidáváme do ní mléko. Je nežádoucí, aby kaše byla příliš řídká!

Na bramborový základ, který můžeme potřít kečupem, klademe postupně plátky rajčat, tuňáka z konzervy, kousky zelených oliv. Navrch posypeme pravým italským parmezánem. Zapečeme a necháme si chutnat…

A nezapomeňte na skleničku dobrého vínka, bez něj žádná pizza nechutná tak, jak by měla :-)




Italská pizza od Petr Kratochvil

Tweet