Bydlet s rodiči? Ne, děkuji!
Heliodora
14. 4. 2014
Jen málokteré téma tolik jitří mladší i starší generaci jako otázka jejich vzájemného soužití pod jednou střechou.
“Neumím si představit, že bych žila s rodiči, ať už mými či manželovými, pohromadě, i když je mám moc a moc ráda,“ říká sedmatřicetiletá Monika. „Možná se máme tolik rádi právě proto, že se nevidíme tak často. Když chceme, navštívíme se, jsme z jednoho města, ale být v jednom rodinném domku nebo dokonce bytě, to opravdu ne." Monika má to štěstí, že se na tom s manželem shodli a že jejich rodiče to nemrzí.
Jsou ovšem rodiny, respektive „mladí“ a „staří“, kteří si navzájem „sednou“ tak dobře, že vytvářejí téměř dokonalou velkou rodinu, kde se všichni vzájemně doplňují. Nezbytně nutná je tolerance, smysl pro humor, empatie, a také možnost, když je zapotřebí, najít si i v tomto uspořádání potřebné soukromí. Ne vždy se ale toto soužití jeví i po čase rozumné.
Bydleli jsme v menším městečku v paneláku, v bytě tři plus jedna se třemi dětmi, jedno měl manžel z prvního manželství, já jedno také z prvního manželství, a společně se nám narodil syn,“ říká dnes už sedmačtyřicetiletá Iva.
“Manželovi rodiče žili na vesnici, zhruba dvacet kilometrů od nás. Když se u obou objevily docela vážné zdravotní problémy, tedy vysoký tlak, cukrovka a angína pectoris, tak už jsme neměli tolik času za nimi dojíždět. Bydleli v baráčku, který taky potřeboval své, zahrada byla docela dost velká, spolykala zrovna tak hromadu času. Tak jsme se dohodli, že se nastěhujeme k nim do domečku a pomůžeme jim. Byt jsme prodali, abychom měli z čeho zaplatit rekonstrukci domu.“
Podle Ivy to však bylo asi unáhlené rozhodnutí.
“Nevadilo mi, že se musíme o rodiče starat, ale nepočítala jsem se závistí manželova bratra, který těžce nesl, že bydlíme v domě a že jsme se stali jeho spoluvlastníky. Přestal s námi mluvit a přestal chodit za rodiči na návštěvu. Atmosféra doma docela zhoustla, bylo mi tchána a tchýně líto, tohle si přeci nezasloužili.“
Iva ovšem přiznává, že neví, jak jinak by časově skloubili vlastní život s dojížděním za nemocnými rodiči. "Chtěli jsme se se švagrem v péči o rodiče střídat, ale nepřistoupil na to, prý nemá čas jezdit za nimi obden. Přitom to má asi o pět kilometrů blíž než my. No ale nedá se nic dělat, takový je život, nemůžeme nikoho do ničeho nutit.“
Prarodiče mohou mladým pomoci, pohlídat, být po ruce s dobře míněnou radou, ale mají také vlastní život. Pokud jim peníze a zdravotní stav dovolí, tak žijí mnohem aktivnějším životem než generace před nimi. Na to by mladí neměli zapomínat.
“Jsem šťastná, že bydlíme s dcerou a její rodinou pohromadě, oni jsou v prvním patře, my v přízemí, funguje to zatím dobře, pochvaluje si šedesátiletá Marta, která, jak může, se stará o své dvě vnoučata. „Myslím, že mladým to takhle vyhovuje, do ničeho se jim nepleteme, když potřebují, pomůžeme. Nemůžeme je sice finančně moc podporovat, ale mají v nás oporu a to je možná k nezaplacení.“
Psychologové nicméně radí být obezřetní, když něco tak zásadního jako je společné bydlení plánujeme. Možná nám tato možnost připadá lákavá vzhledem k věku dětí, které jsou malé. Nicméně děti povyrostou, osamostatní se, prarodiče zestárnou. Bude i potom soužití harmonické?
“Já osobně bych do toho nešel, jsem přesvědčen o tom, že vztahy mohou dobře fungovat, jen když má každý své soukromí a s rodiči, kteří vidí svět jinak, se vidí jen když chce a ne den co den, protože musí.“
Jak to vidíte vy? Troufly byste si na soužití pod jednou střechou se stárnoucími rodiči? Nebo vám to připadá z jakéhokoli důvodu nepřijatelné?
zdroj foto:
http://www.publicdomainpictures.net/view-image.php?image=34201&picture=wisteria-dum
14. 4. 2014
Jen málokteré téma tolik jitří mladší i starší generaci jako otázka jejich vzájemného soužití pod jednou střechou. “Neumím si představit, že bych žila s rodiči, ať už mými či manželovými, pohromadě, i když je mám moc a moc ráda,“ říká sedmatřicetiletá Monika. „Možná se máme tolik rádi právě proto, že se nevidíme tak často. Když chceme, navštívíme se, jsme z jednoho města, ale být v jednom rodinném domku nebo dokonce bytě, to opravdu ne." Monika má to štěstí, že se na tom s manželem shodli a že jejich rodiče to nemrzí.
Jsou ovšem rodiny, respektive „mladí“ a „staří“, kteří si navzájem „sednou“ tak dobře, že vytvářejí téměř dokonalou velkou rodinu, kde se všichni vzájemně doplňují. Nezbytně nutná je tolerance, smysl pro humor, empatie, a také možnost, když je zapotřebí, najít si i v tomto uspořádání potřebné soukromí. Ne vždy se ale toto soužití jeví i po čase rozumné.
Bydleli jsme v menším městečku v paneláku, v bytě tři plus jedna se třemi dětmi, jedno měl manžel z prvního manželství, já jedno také z prvního manželství, a společně se nám narodil syn,“ říká dnes už sedmačtyřicetiletá Iva.
“Manželovi rodiče žili na vesnici, zhruba dvacet kilometrů od nás. Když se u obou objevily docela vážné zdravotní problémy, tedy vysoký tlak, cukrovka a angína pectoris, tak už jsme neměli tolik času za nimi dojíždět. Bydleli v baráčku, který taky potřeboval své, zahrada byla docela dost velká, spolykala zrovna tak hromadu času. Tak jsme se dohodli, že se nastěhujeme k nim do domečku a pomůžeme jim. Byt jsme prodali, abychom měli z čeho zaplatit rekonstrukci domu.“
Podle Ivy to však bylo asi unáhlené rozhodnutí.
“Nevadilo mi, že se musíme o rodiče starat, ale nepočítala jsem se závistí manželova bratra, který těžce nesl, že bydlíme v domě a že jsme se stali jeho spoluvlastníky. Přestal s námi mluvit a přestal chodit za rodiči na návštěvu. Atmosféra doma docela zhoustla, bylo mi tchána a tchýně líto, tohle si přeci nezasloužili.“
Iva ovšem přiznává, že neví, jak jinak by časově skloubili vlastní život s dojížděním za nemocnými rodiči. "Chtěli jsme se se švagrem v péči o rodiče střídat, ale nepřistoupil na to, prý nemá čas jezdit za nimi obden. Přitom to má asi o pět kilometrů blíž než my. No ale nedá se nic dělat, takový je život, nemůžeme nikoho do ničeho nutit.“
Prarodiče mohou mladým pomoci, pohlídat, být po ruce s dobře míněnou radou, ale mají také vlastní život. Pokud jim peníze a zdravotní stav dovolí, tak žijí mnohem aktivnějším životem než generace před nimi. Na to by mladí neměli zapomínat.
“Jsem šťastná, že bydlíme s dcerou a její rodinou pohromadě, oni jsou v prvním patře, my v přízemí, funguje to zatím dobře, pochvaluje si šedesátiletá Marta, která, jak může, se stará o své dvě vnoučata. „Myslím, že mladým to takhle vyhovuje, do ničeho se jim nepleteme, když potřebují, pomůžeme. Nemůžeme je sice finančně moc podporovat, ale mají v nás oporu a to je možná k nezaplacení.“
Psychologové nicméně radí být obezřetní, když něco tak zásadního jako je společné bydlení plánujeme. Možná nám tato možnost připadá lákavá vzhledem k věku dětí, které jsou malé. Nicméně děti povyrostou, osamostatní se, prarodiče zestárnou. Bude i potom soužití harmonické?
“Já osobně bych do toho nešel, jsem přesvědčen o tom, že vztahy mohou dobře fungovat, jen když má každý své soukromí a s rodiči, kteří vidí svět jinak, se vidí jen když chce a ne den co den, protože musí.“
Jak to vidíte vy? Troufly byste si na soužití pod jednou střechou se stárnoucími rodiči? Nebo vám to připadá z jakéhokoli důvodu nepřijatelné?
zdroj foto:
http://www.publicdomainpictures.net/view-image.php?image=34201&picture=wisteria-dum
| Tweet |
