Den blbec!
Fordi
5. 10. 2013
Den, kdy jen ráno vstanete, je vám naprosto jasné, že jste ho měli pro jistotu strávit v horizontu v bezpečí vlastní postele.
Tubu se zubní pastou lovíte třikrát na zemi, vzápětí si vetknete řasenku do oka, po nové punčoše jede oko, urvete knoflík od kabátu a zatímco pes trvá na tom, že s vámi ven půjde, auto naopak konstatuje, že nepojede ale vůbec nikam.
Zatímco se přetlačujete s oběma, vrazí vám listonoška do ruky stoh složenek a nastydlý hlas kamaráda v telefonu zdůrazní, že pokud si pro ty materiály hned nepřijedete, on je tedy zcela určitě nikam neponese… A do toho velení, že by jako bylo záhodno býti nejlépe do dvaceti minut na jednání v Brně.
Když se mi konečně podařilo přistát u kamaráda ve dvoře, vydusat – ó běda – čtyři patra bez výtahu, vyrvat mu z ruky papíry a stroze odmítnout poslech o nesnázích žití s rýmečkou, sklusala jsem zpět do auta, nakopla koně – a ouha. Na příjezdové cestě, přesně uprostřed, dodávka. I když parkoviště u pojišťovny nezelo zrovna prázdnotou, šofér zřejmě usoudil, že příjezdová cesta je lepší. Na klidu mi to nepřidalo, pár minut jsem hypnotizovala digitální hodiny na palubové desce a pak začala vytrubovat.
Pětiminutové ječení klaksonu vytáhlo z oken půl bloku, leč pana řidiče nechalo chladným. Praštila jsem dveřmi, oběhla pojišťovnu a jala se po něm pátrat v jejich útrobách. Opět deset promarněných minut, které mě výrazně přiblížily k infarktu.
Vyklusala jsem zase ven k autu a vtom – reklama na voze – bliklo mi. Vytočila jsem číslo a ospalému hlasu na druhé straně vysvětlila, oč jde.
„No to asi stojí někde u pojišťovny…“ pravil pán.
„Ano, ale na soukromé cestě, ne na parkovišti, které je dost velké na padesát dodávek!“ dusila jsem se slušností.
„Zřejmě vykládá kopírky, tak musel zastavit tak, aby to měl blízko…“ oponoval pán.
„Stojím tady pětadvacet minut a kolem auta za tu dobu neprošla ani noha, tak to nevynáší, ale sbírá drby v baráku,“ začala jsem opravdu zuřit.
„Já nemohu tuto situaci posoudit,“ uzemnil mě pán.
„Ale já jo. Buď mu okamžitě zavoláte, ať přeparkuje, nebo volám odtahovku a hledejte si toho zdrapa kde chcete,“ zaječela jsem a típla mobil.
Vzápětí jsem málem omdlela, když jsem zjistila, že plodná debata mi z kreditu odčerpala skoro celou stovku. Zhluboka jsem dýchala a začínala vymýšlet katastrofický scénář, když tu k autu přihopkal asi dvacetiletý mládeneček s kšiltovkou na hlavě. „Co děláš peklo, sim tě,“ oslovil mě nerudně.
„Už půl hodiny blokujete soukromý vjezd a já jsem měla být dávno někde jinde, tak laskavě přeparkujte,“ snažila jsem se krotit. Načež mi mládeneček nonšalantně ukázal zdvižený prstík…
A to opravdu neměl. Hráz se prolomila a on to schytal za punčochy, řasenku, psa, auto i mého šéfa. Myslím, že se mu o mě ten den i zdálo, jak jsem vřeštěla. Na druhou stranu jsem na jednání přijela naprosto klidná a vyrovnaná.
Mí partneři si jen stěžovali, že jsem nezvykle nemluvná. Bodejť jo, když jsem ještě odpoledne měla hlasivky jak přeschlé špagáty. Ale ta úúúleva… :-)
zdroj obrázku
5. 10. 2013
Den, kdy jen ráno vstanete, je vám naprosto jasné, že jste ho měli pro jistotu strávit v horizontu v bezpečí vlastní postele. Tubu se zubní pastou lovíte třikrát na zemi, vzápětí si vetknete řasenku do oka, po nové punčoše jede oko, urvete knoflík od kabátu a zatímco pes trvá na tom, že s vámi ven půjde, auto naopak konstatuje, že nepojede ale vůbec nikam.
Zatímco se přetlačujete s oběma, vrazí vám listonoška do ruky stoh složenek a nastydlý hlas kamaráda v telefonu zdůrazní, že pokud si pro ty materiály hned nepřijedete, on je tedy zcela určitě nikam neponese… A do toho velení, že by jako bylo záhodno býti nejlépe do dvaceti minut na jednání v Brně.
Když se mi konečně podařilo přistát u kamaráda ve dvoře, vydusat – ó běda – čtyři patra bez výtahu, vyrvat mu z ruky papíry a stroze odmítnout poslech o nesnázích žití s rýmečkou, sklusala jsem zpět do auta, nakopla koně – a ouha. Na příjezdové cestě, přesně uprostřed, dodávka. I když parkoviště u pojišťovny nezelo zrovna prázdnotou, šofér zřejmě usoudil, že příjezdová cesta je lepší. Na klidu mi to nepřidalo, pár minut jsem hypnotizovala digitální hodiny na palubové desce a pak začala vytrubovat.
Pětiminutové ječení klaksonu vytáhlo z oken půl bloku, leč pana řidiče nechalo chladným. Praštila jsem dveřmi, oběhla pojišťovnu a jala se po něm pátrat v jejich útrobách. Opět deset promarněných minut, které mě výrazně přiblížily k infarktu.
Vyklusala jsem zase ven k autu a vtom – reklama na voze – bliklo mi. Vytočila jsem číslo a ospalému hlasu na druhé straně vysvětlila, oč jde.
„No to asi stojí někde u pojišťovny…“ pravil pán.
„Ano, ale na soukromé cestě, ne na parkovišti, které je dost velké na padesát dodávek!“ dusila jsem se slušností.
„Zřejmě vykládá kopírky, tak musel zastavit tak, aby to měl blízko…“ oponoval pán.
„Stojím tady pětadvacet minut a kolem auta za tu dobu neprošla ani noha, tak to nevynáší, ale sbírá drby v baráku,“ začala jsem opravdu zuřit.
„Já nemohu tuto situaci posoudit,“ uzemnil mě pán.
„Ale já jo. Buď mu okamžitě zavoláte, ať přeparkuje, nebo volám odtahovku a hledejte si toho zdrapa kde chcete,“ zaječela jsem a típla mobil.
Vzápětí jsem málem omdlela, když jsem zjistila, že plodná debata mi z kreditu odčerpala skoro celou stovku. Zhluboka jsem dýchala a začínala vymýšlet katastrofický scénář, když tu k autu přihopkal asi dvacetiletý mládeneček s kšiltovkou na hlavě. „Co děláš peklo, sim tě,“ oslovil mě nerudně.
„Už půl hodiny blokujete soukromý vjezd a já jsem měla být dávno někde jinde, tak laskavě přeparkujte,“ snažila jsem se krotit. Načež mi mládeneček nonšalantně ukázal zdvižený prstík…
A to opravdu neměl. Hráz se prolomila a on to schytal za punčochy, řasenku, psa, auto i mého šéfa. Myslím, že se mu o mě ten den i zdálo, jak jsem vřeštěla. Na druhou stranu jsem na jednání přijela naprosto klidná a vyrovnaná.
Mí partneři si jen stěžovali, že jsem nezvykle nemluvná. Bodejť jo, když jsem ještě odpoledne měla hlasivky jak přeschlé špagáty. Ale ta úúúleva… :-)
zdroj obrázku
| Tweet |
