Jiří Kodet - a jeho lahůdka za 100 liber

Jedna jahoda za sto liber. Myslíte si, že by se mezi Čechy nenašel nikdo, kdo by tolik za tento sladký, červený plod nezaplatil? Mýlíte se! A byl to dokonce velmi šarmantní, skvělý herec...

Nedávno se mi dostala do rukou kniha „Co vařily naše babičky a na co jsme my zapomněli“ od Heleny Vrábkové, kterou vydalo nakladatelství Motto. A tam to všecho je… Cituji:

Ještě v době hluboké totality, a jestli to bylo jinak, tak mi to prosím, pane Jiří, tam nahoře promiňte – jel herec Jiří Kodet poprvé do Anglie, do Londýna. Já už nevím, jestli jen tak nebo s divadlem, ale jisté bylo, že měl tehdy u sebe sto liber jako kapesné.

Kodet byl aristokrat chováním i vystupováním, bylo by kupodivu, kdyby těch sto liber utratil za nějaké cetky. On se prostě rozhodl, že musí navštívil hotel Hilton a dát si tam něco opravdu dobrého. Anglicky v té době neuměl, ale to jaksi nebylo na závadu, že? Prostě přišel, posadil se, oznámil s kamennou tváří: „Menu, please,“ a poté se začal zabývat jídelním lístkme a nabízenými chody, které ovšem nedokázal při nejlepší vůli dešifrovat, čili nevěděl, jestli přinesou ústřice či topinku s česnekem. Použil tedy dobrý český selský rozum a ten usoudil, že to, co bude drahé, nemůže být špatné. Jak už jsem se zmínila, měl u sebe sto liber. A považte, že něco tam na tom jídelním lístku bylo za rovných sto liber.

Sjel tedy prstem k této nabídce a kývnul. Číšník trošku pozdvihl obočí, ale pokývl a odkráčel. Půl hodina od objednávky, nic. Hodina od objednávky, nic. Pravda, to už začínalo být panu Jiřímu podivné, přece v takovém nóbl hotelu by to mělo lítat, ale řekl si, že počká, třeba tu rybu museli teprve vylovit, pak zabít a teprve upravit. Hodina a půl, nic. To už tedy bylo na pováženou. Ale stále čekal.

Po dvou hodinách se rozrazily dveře restaurace a pan Jiří si myslel, že omdlí. Blížil se k němu vozík, za ním statný a vyšperkovaný kuchař s nádhernou čepicí a na servírovacím stolku dort. Ježíšimarjá, třípatrový svatební dort. On dorty a sladké nerad. Co teď? A tak vstal ze židle, sňal z vrcholku dortu jednu jedinou jahodu, která tam jako ozdoba trůnila a řekl: „Thank you,“ položil svých sto liber na stůl a odešel. S grácií jemu vlastní. Ano, ano, myslím, že dražší jahodu v životě potom už také nejedl.

Když jsem tuto příhodu četla, přímo před očima se mi celý ten děj krásně odvíjel a musím říci, že jsem se královsky bavila. Ne že bych byla škodolibá, ale přeci jen, když si představíte, že čekáte dvě hodiny, utratíte sto liber a pak schroupnete jednu jahodu, je to zážitek, který vám jen tak z paměti nevymizí a byla by věčná škoda nedat ho dál.

A mně by skutečně moc zajímalo, co byste dělali na místě pana Kodeta vy? Chtěli byste něco jiného než dort, kdyby vám ho vezli na vozíku? Smlouvali byste? Utekli byste? Snědli byste ho celý nebo ho rozdali ostatním hostům? Nebo byste se zachovali úplně jinak?
Pište pod článek, ať víme, co by čtenářky Venušanky dělaly, kdyby se v takhle prekérní situaci ocitly… :-)

Tweet