Svět slov

Vyhledávání

Moudrosti do hrsti

I štěstí bolí, protože když je máme, víme, že pomine.
(Emanuel Bodman)

Jaroslav Dušek, Čtyři dohody a Botička…

Venušanka
1. 4. 2010
Jaroslav Dušek, Čtyři dohody a Botička…Bylo to skvělé. Nerada používám superlativy, ale herec Jaroslav Dušek a jeho Čtyři dohody, skutečně nádherné etudy!

Bosý na jevišti, v pohodlných oranžových kalhotách a bílé košili, přirozený, s nezaměnitelou mimikou vyprávěl o moudrých Toltécích, kteří kdysi žili na území dnešního Mexika. A ti uznávali takzvané Čtyři dohody, popsané v knize Dona Miguela Ruize, jejichž poselství lze shrnout zhruba takto:

Nehřešte slovem
Neberte si nic osobně
Nevytvářejte si žádné domněnky
Dělej vše, jak umíš nejlépe!


Lidé se smáli, naslouchali, přemýšleli. Jelo se bez přestávky. Nebyl čas si říct s manželem: Není to paráda? Hele, poznáváš se v tom? Nepřipomíná ti to něco? Jen lehké, sotva znatelné dloubnutí loktem mělo znamenat, že to, co zrovna Dušek říká nebo předvádí, je o nás a pro nás. Nebo o někom či něčem, co známe a je nám blízké.

Asi nejvíc mě zaujala druhá Dohoda, tedy naprosto logický apel, abych si nic nebrali osobně. Odkláním se v tuto chvíli od Duška a budu mluvit už sama za sebe.

Neberte si nic osobně: snadno se řekne, těžko se dělá. Nechci vytvářet domněnky, v souladu se Třetí Dohodou, nicméně mám vtíravý pocit, že čím dál víc lidí si čím dál víc věcí bere čím dál osobněji.

Nevím, jak je to na sever, na jih, na východ a na západ od naší země, nicméně je to podstatné?

Žasnu, jak jedno či dvě slůvka pronesená mnohdy nepříliš vážně mohou přesto v adresátech zapustit kořeny zla. Na dlouho a do hloubky. Je to jako když si zadřete třísku a místečko okolo se zanítí. Je na Vás, co s tím uděláte. Máte dvě možnosti. Třísku si vyndáte, tím se vyléčíte a za týden, co za týden, za dvě hodiny už o ní vůbec nevíte.

Nebo si ji necháte a budete si toto „zranění“ masochisticky hýčkat. A běda, běda tomu, kdo se k Vám byť jen na metr přiblíží, takže zvyšuje riziko, že by Vám mohl třísku nechtíc zarazit hlouběji do živého masa! Aniž by měl o Vaší třísce tušení, preventivně mu „urazíte hlavu“, než abyste případně trpěli (jako zvíře).

Vloni v červenci jsem se vrátila ze zahraniční dovolené. Báječně jsem si odpočinula po všech stránkách. Nejvíc mi, hodnoceno zpětne, prospěla absence domácího zpravodajství. Nesledovala jsem žádné slovní přestřelky, nekonečné půtky, dohady, narážky a hloupé třenice. Když jsem se vrátila, bylo naprosto logické, že budu pokračovat v tom, co se mi osvědčilo. Nedívám se na zprávy – stačí, co na sebe během dne „nachytám“ na internetu. To je kapitola sama pro sebe.

Jenže tenhle nešvar „Jen počkej, já ti to vrátím, to se neboj!!“, bohužel není doménou pouze naší politiky. Promítá se i do našich životů. Někdy bychom druhému nejraději vyškrábali oči kvůli tomu, že má jiný názor. Že je jiný.

Nedávno jsem se nicméně ocitla v prostředí, kde televize zrovna běžela a v ní se opět kdosi handrkoval s kýmsi. Uf, tak se nic nezměnilo, o nic jsem nepřišla, ulevilo se mi, když jsem musela nechtíc vyslechnout z mého úhlu pohledu naprosto trapné argumenty.

Neberte si nic osobně. Zkuste to. Když se Vám to povede, ucítíte obrovskou úlevu. Zažila jsem na vlastní kůži.

Když jsme se po představení Jaroslava Duška vraceli na parkoviště, zjistili jsme, že naše auto má botičku. Je fakt, že stálo dost nešikovně. V povznesené náladě jsem přivolala městskou policii a aplikovala Čtyři dohody v praxi.

Tedy „Vážila jsem slova“ (nedržkovala jsem, ale argumentovala s ohledem na nastálou situaci), „Nevytvářela jsem domněnky“ (o strážnících ani o výši pokuty), „Nebrala jsem nic osobně“ (botičku dostalo auto, ne já, navíc jsem ho nezaparkovala špatně já) a „Dělala jsem vše, jak nejlépe umím“ (což vyžadovalo užití jemné taktiky a strategie). Vyplatilo se.

Nezkazilo mi to večer, ba přímo naopak, pobavilo mě a rozesmálo, že jsem mohla absolvovat toltéckou lekci bezprostředně poté, co jsem viděla v divadle jejich Čtyři dohody.

Když bylo vše vyřízeno a my sedali do auta, slyšela jsem, jak strážník říká polohlasem na naši adresu svému kolegovi: „Takoví příjemní lidé…“. Odjížděli jsme jako první. A já jim zamávala…

Opravdu krásný, zábavný a ve všech ohledech poučný večer.

          
Zaujal vás tento článek a chcete jej doporučit?
Vzkaz:
  + odkaz na článek
na
e-mail:
 
 
Máte-li potíže s přihlašováním...
Zapomněl(a) jsem heslo, ale mám ověřenou e-mailovou adresu...

Pro kůži

RSS
RSS
Venušanka v číslech:
• 5 961 den v provozu
• 4 935 článků
• 1 512 soutěží


Copyright © Venušanka od roku 2006 – magazín pro ženy, všechna práva vyhrazena



Dnes je 30.06.2022 a svátek má Šárka